ECLI:CZ:US:2018:2.US.455.18.1
sp. zn. II. ÚS 455/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Reného Brautfergera, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Goethova 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 29 Cdo 4361/2017-212, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017 č. j. 24 Co 248/2016-179 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2016 č. j. 59 U 3/2013-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, a to pro namítané porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno k návrhu na umoření blankosměnky a stěžovatel v něm vystupoval jako avalista za výstavce. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byla dotčená blankosměnka prohlášena za umořenou; k odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze napadeným ústavní stížností. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vady podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu shora označeným usnesením Nejvyššího soudu, vydaným předsedou senátu po shledání, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu považuje za splněné.
3. Všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž kritizuje závěr Nejvyššího soudu jako zatížený přepjatým formalismem. Nesouhlasí s tím, že by ve svém dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, neboť v něm uvedl, že jej podává z důvodů stanovených v §237 občanského soudního řádu a tyto zákonné důvody vyjmenoval. Krom toho v něm též namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a stěžoval si i na procesní postup soudů nižších instancí, které mu neumožnily vyjádřit se ke všem argumentům protistrany a neprovedly jím navrhované důkazy. Stěžovatel je přesvědčen, že z obsahu dovolání bylo zcela zřejmé, proti čemu jím brojí a jaká otázka má být na jeho podkladě Nejvyšším soudem řešena (tj. zda lze vůbec platně blankosměnku vyplnit /myšleno patrně "umořit" - pozn. ÚS/), a že splnil veškeré formální i argumentační předpoklady pro projednání dovolání. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1461/17 ze dne 14. 11. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i stěžovatelem přiloženého dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není pouhá citace §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud podotýká, že tento údaj patří mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), i tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
7. Ústavní soud po seznámení se s dovoláním stěžovatele zjistil, že uvedené zákonné požadavky skutečně nesplňuje. Stěžovatel totiž v dovolání k otázce jeho přípustnosti toliko ocitoval §237 občanského soudního řádu, aniž by jakkoli konkretizoval, která ze zákonem předvídaných situací nastala v jeho případě, a jakkoli propojil rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, případě Ústavního soudu. V dalším textu dovolání pak pouze uváděl argumentaci k věci samé a rozporoval právní posouzení soudní nižších instancí; a dále též kritizoval jejich procesní postup. Ústavní soud proto považuje závěr Nejvyššího soudu ohledně nesplnění náležitostí dovolání - neuvedení údaje, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, za přiléhavý, nikoli formalistický a za neporušující ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
8. Ostatně ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti nenamítal, že by ve svém dovolání konkrétně vymezil, v čem jsou v jeho případě dány předpoklady přípustnosti dovolání. Tuto náležitost nelze mít za splněnou pouhým formulováním rozhodné právní otázky, která má být Nejvyšším soudem řešena (o čemž stěžovatel tvrdí, že to v dovolání učinil); nýbrž danou otázku je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu; což stěžovatel v dovolání rozhodně neučinil (a ani nyní netvrdí, že by to učinil). Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1461/17, Ústavní soud konstatuje, že v odkazovaném případě se jednalo o zcela odlišnou situaci, neboť tamní stěžovatelka ve svém dovolání označila konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Krom toho stěžovatel formálně napadl též předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. V tomto rozsahu ovšem Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou, neboť podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je přitom podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). V posuzovaném případě proto stěžovatel řádně nevyčerpal dostupné opravné prostředky k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti, neboť nepodal řádné, nýbrž vadné dovolání.
11. S ohledem na výše uvedené byla podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, byla odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu