ECLI:CZ:US:2018:2.US.483.18.1
sp. zn. II. ÚS 483/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 3 Afs 368/2017-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se zejména podává, že Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti. Stěžovatelka svůj návrh odůvodnila tím, že daňová povinnost stanovená jí rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně dosahuje částky 6.506.056 Kč. To je přitom částka, kterou vzhledem ke své aktuální špatné finanční situaci - již obsáhle rekapitulovala - nemůže zaplatit. Nejvyšší správní soud ve svém usnesení nejprve odkázal na ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle něhož soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti. Poté Nejvyšší správní soud uzavřel, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky nejsou v daném případě dány. Stěžovatelka totiž podle soudu v uplynulých letech vykonávala podnikatelskou činnost a vykazovala hmotný majetek v hodnotě převyšující 110 mil. Kč. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že se její majetek aktuálně snížil jen na částku 50.000 Kč a její pohledávky klesly částku 2.999.934,90 Kč, pak podle Nejvyššího správního soudu přesvědčivě nevysvětluje, jak konkrétně se svým majetkem z předchozích let naložila.
3. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky - podepřená několika blanketními odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu - spočívá v tom, že Nejvyšší správní soud v nyní napadeném usnesení dostatečně nevysvětlil, proč odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal, když tak mimo jiné i sám v minulých letech učinil [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2012, č. j. 29 Af 86/2012-124 a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2012, č. j. 2 Afs 69/2012-114]. Stěžovatelka také podle svého názoru hodnověrně doložila razantní pokles svého majetku způsobený odpisem pohledávek.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze z něj předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. k tomu také usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1870/09 ze dne 3. 8. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Všem těmto požadavkům přitom Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v právě projednávané věci dostál.
7. Tvrdí-li tak stěžovatelka, že v nyní ústavní stížností napadeném usnesení není dostatečně vysvětleno, proč ve srovnání s předchozími rozhodnutími správních soudů nebylo návrhu stěžovatelky na odkladný účinek vyhověno, pak přehlíží, že v obou výše citovaných usneseních bylo akcentováno, že stěžovatelka nemohla vykonávat advokacii pro vyškrtnutí ze seznamu advokátů a navíc byla v pracovní neschopnosti. Tyto okolnosti však podle přezkoumávaného usnesení Nejvyššího správního soudu nyní již pominuly a s touto změnou se stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává. Tvrdí-li konečně v jejím závěru, že jí daň stejně nebude pro její prekluzi stanovena, jde z její strany jen o spekulaci.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jimiž nebyl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatelky, je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu