ECLI:CZ:US:2018:2.US.495.18.1
sp. zn. II. ÚS 495/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kadlecem, advokátem, se sídlem Zakšín 4, Dubá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2017 č. j. 4 Tdo 1354/2017-26, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 7 To 17/2017-160 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 10. 2016 č. j. 1 T 43/2016-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo zaručené čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel shledán vinným z přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil, když, zjednodušeně řečeno, jednou v noci vstoupil s další osobou na cizí pozemek (dvorek u domu) a vnikl do rodinného domu a ložnice poškozeného, kterého tam vzbudil a požadoval po něm vrácení peněženky, kterou měl poškozený během předchozího večera údajně odcizit v místním pohostinství. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobod v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Proti rozsudku se stěžovatel bránil odvoláním, které bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Následně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl z důvodu, že bylo podáno fakticky z jiného než zákonem vymezeného důvodu, neboť stěžovatel v dovolání napadal pouze soudy učiněná skutková zjištění (rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů). Nejvyšší soud podotkl, že příslušné soudy se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a jasně a srozumitelně zdůvodnily závěr o vině stěžovatele. Nejvyšší soud také nepřisvědčil stěžovatelovu názoru, že by výpověď poškozeného byla jediným, a navíc nepřesvědčivým důkazem o vině.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle popisuje předchozí průběh řízení, zejména provedené dokazování a napadená rozhodnutí obecných soudů. Kritizuje hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (především okresního soudu) a jejich skutková zjištění. Má za to, že z žádného z provedených důkazů, vyjma výpovědi poškozeného, nelze usuzovat na jeho vinu. V daném případě se jednalo o situaci "tvrzení proti tvrzení" a obecné soudy nedostály požadavkům na hodnocení důkazů a odůvodnění rozsudku, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy v daném případě zcela rezignovaly na princip presumpce neviny, a ačkoli nebylo dosaženo praktické jistoty o relevantních skutečnostech a existovaly důvodné pochybnosti o skutku i jeho pachateli, nebylo v souladu s principem in dubio pro reo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelovy námitky se týkají primárně provádění a hodnocení důkazů ze strany okresního a krajského soudu a jimi učiněných skutkových zjištění ve věci. Ústavní soud však připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání; Ústavní soud neprovádí instanční přezkum rozhodnutí nižších soudů a nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková a právní pochybení, kterých se údajně měly dopustit obecné soudy, jestliže taková tvrzená pochybení nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud též konstantně podotýká, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, například pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
8. Žádné pochybení ústavněprávní relevance však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů v nynějším případě neshledal. Podle Ústavního soudu nenese průběh dokazování před obecnými soudy ani hodnocení provedených důkazů z jejich strany znaky libovůle; ani nedošlo k extrémnímu nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména krajský soud se pečlivě zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatele a řádně je vypořádal, podrobně se věnoval také jednotlivým důkazům, které stěžovatel zpochybňoval, jak je přehledně a srozumitelně zachyceno v jeho rozhodnutí; nebyly přehlédnuty ani důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel nebyl odsouzen toliko na podkladě výpovědi poškozeného; tento důkaz sice byl stěžejní, ale byl doplněn i dalšími důkazy, včetně kamerového záznamu a několika výpovědí svědků i policistů. Obecné soudy se také řádně zabývaly věrohodností výpovědi poškozeného. Jednalo se o zcela jinou situaci než v případě řešeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval. Podle Ústavního soudu ve stěžovatelově věci nedošlo k porušení principu in dubio pro reo; neboť obecné soudy neměly pochybnosti, které by je takto nutily přistoupit ke stěžovatelovu zproštění viny. Nebyl porušen ani princip presumpce neviny, a to ani ze strany krajského soudu, z jehož závěrů ohledně stop na čerstvě vykopnutých dveřích v domě poškozeného je patrné, že charakter zajištěné stopy nemohl podle krajského soudu ani prokázat, ani vyvrátit podíl stěžovatele na vykopnutí dotčených dveří (a nikoli že by krajský soud trestní řízení stavěl na nutnosti prokázání neviny stěžovatele, v rozporu s principem presumpce neviny).
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávaném případě nedošlo k žádnému ústavněprávnímu pochybení při hodnocení důkazů a provádění skutkových zjištění ze strany obecných soudů, které též podrobně rozvedly svoji argumentaci a náležitě odůvodnily své závěry, jakož i to, proč nepřisvědčily argumentům obhajoby. Zejména odůvodnění krajského soudu obsahuje přehledné, logické, srozumitelné odůvodnění, které celkově vyhovuje ústavněprávním požadavkům, a též trestní řízení ve věci stěžovatele lze jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími či postupem obecných soudů ve věci stěžovatele došlo k porušení některého z jeho ústavně zaručených práv.
10. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu