ECLI:CZ:US:2018:2.US.500.18.1
sp. zn. II. ÚS 500/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, AK se sídlem Šumavská 31, Praha 2, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017 č. j. 21 Co 296/2017-329 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 8. 2017 č. j. 11 C 42/2015-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel podal u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") žalobu na náhradu škody ve výši 72 380 Kč. Žalovaní vznesli námitku promlčení. Proto stěžovatel vzal svoji žalobu částečně zpět v částce 37 700 Kč, na kterou se promlčení vztahovalo. Předmětem řízení zůstala pouze částka 34 680 Kč s příslušenstvím. Okresní soud žalobě co do zbytku žalované částky vyhověl. Součástí řízení však zůstaly úroky z prodlení z částky 37 700 Kč, protože je stěžovatel do částečného zpětvzetí žaloby nezahrnul. Vzhledem k tomu, že se tyto úroky také promlčely, okresní soud výrokem II. svého rozsudku zamítl žalobu v jim odpovídající částce. Výrokem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť účastníci byli shodně úspěšní.
3. Stěžovatel podal proti výroku II. a III. rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že pokud není uvedeno jinak, pak zpětvzetí části jistiny znamená zpětvzetí žaloby i v rozsahu úroků, které na zpět vzatou část jistiny připadají. Výrokem I. svého rozsudku proto změnil rozsudek okresního soudu tak, že se řízení v tomto rozsahu zastavuje. Pochybení okresního soudu však podle krajského soudu nemělo dopad na věcnou správnost výroku o nákladech řízení. Napadeným výrokem II. svého rozsudku proto krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. Zdůraznil, že nelze odhlédnout od původního předmětu řízení. Stěžovatel procesně zavinil zastavení řízení ohledně částky 37 700 Kč včetně příslušenství a v této části celkového předmětu řízení byl neúspěšný. Z toho důvodu krajský soud souhlasil s nákladovým výrokem okresního soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodování o nákladech řízení je v občanskoprávním řízení ovládáno především zásadou úspěchu ve věci, kterou doplňuje zásada zavinění. Pojem "věc" je podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017 třeba chápat jako předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony. Vzhledem k tomu, že je částečné zpětvzetí žaloby dispozitivním úkonem žalobce, neměl krajský soud při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení vycházet z předmětu řízení vymezeného žalobou, tj. z částky 72 380 Kč včetně příslušenství. Po částečném zpětvzetí žaloby, ke kterému došlo bezprostředně po zahájení řízení před soudem prvního stupně, byla předmětem řízení pouze částka 34 680 Kč včetně příslušenství. V takto vymezeném předmětu řízení byl pak stěžovatel zcela úspěšný. K posuzování procesního zavinění nelze přistupovat přepjatě formalisticky. K částečnému zpětvzetí žaloby došlo ze strany stěžovatele v důsledku procesního postupu žalovaných a jejich námitky promlčení. Pokud by žalovaní námitku promlčení nevznesli, byla by stěžovateli přiznána celá žalobou původně požadovaná částka. Žalovaní měli po částečném zpětvzetí žaloby možnost dluh uhradit a zabránit tak vzniku významných nákladů řízení. Z důvodu neuhrazení stěžovatelem účelně vynaložených nákladů řízení vedeného za účelem důvodného uplatnění práva se však majetek stěžovatele snížil o částku odpovídající nepřiznaným nákladům řízení.
5. Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatel v této věci nemusel podávat dovolání k Nejvyššímu soudu. Krajský soud vydal napadené usnesení dne 29. 11. 2017. Dne 30. 9. 2017 přitom nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., který vedl k novelizaci §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání stěžovatele proti napadenému výroku rozsudku krajského soudu nepřípustné (viz přechodné ustanovení čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se použije o. s. ř. i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona).
6. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii právě návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení zpravidla může rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může ji bez dalšího odmítnout. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 4612/12 ze dne 21. 5. 2013 aj.]. Ústavní soud sice může nákladový výrok podrobit přezkumu, avšak pouze z toho pohledu, zda není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity zásahu do základního práva nepředstavuje závažný exces.
8. Takovou excesivní povahu však napadený nákladový výrok soudu nemá. Okresní i krajský soud jasně a srozumitelně vyložily, jaké konkrétní okolnosti považovaly v dané věci za natolik specifické, že odůvodňují závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Krajský soud se pak podrobně zabýval odvolací argumentací stěžovatele. V jeho tvrzeních nicméně neshledal žádnou relevantní okolnost, která by nákladový výrok byla schopna zvrátit v jeho prospěch. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nález sp. zn. II. ÚS 3070/14, na který odkazuje stěžovatel, na posuzovanou věc nedopadá. Kromě skutkových odlišností se věnuje otázce rozhodování o nákladech řízení, je-li řízení vedeno o více nárocích. O takové řízení v této věci nešlo. Citovaný nález se nijak nezabývá rozhodováním o nákladech řízení, je-li část žalovaného nároku promlčena a žalobce vezme žalobu v promlčené části zpět, jako je tomu v tomto případě. Závěry tohoto nálezu proto nelze v této věci aplikovat.
9. Ústavní soud v obecné rovině pohlíží na nákladové řešení zvolené obecnými soudy jako na spravedlivé. Stěžovatel byl úspěšný ohledně částky 34 680 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaní byli naopak úspěšní ohledně částky 37 700 Kč. V této části vzal stěžovatel bez bližšího zdůvodnění žalobu zpět. Podle §146 odst. 2 o. s. ř. proto opravdu procesně zavinil zastavení řízení ohledně této částky. Žalovaní měli také úspěch v části týkající se úroků z prodlení z částek 37 700 Kč a 34 380 Kč. Úspěch účastníků řízení proto byl prakticky shodný. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné ze stran, které pro také případy předvídá §142 odst. 2 o. s. ř., se proto jeví být spravedlivým krokem.
10. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu