ECLI:CZ:US:2018:2.US.531.15.1
sp. zn. II. ÚS 531/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Marie Veverkové, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 29 ICdo 79/2014-166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014 č. j. 103 VSPH 79/2013-105 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 122 ICm 2658/2011-66 (KSPL 27 INS 5483/2009), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Miroslavy Šafránkové, MBA, MSc., insolvenční správkyně úpadce Rudolfa Veverky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byly porušeny čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2011 (v rámci prodeje části majetkové podstaty mimo dražbu), jejímž předmětem byly pozemky patřící předtím do společného jmění manželů, tedy do spoluvlastnictví stěžovatelky a úpadce Rudolfa Veverky; na jednom z těchto pozemků je přitom umístěn - dle tvrzení stěžovatelky její jediný - zdroj pitné vody, proto se stěžovatelka vedle určení neplatnosti domáhala rovněž uložení povinnosti vedlejší účastnici uzavřít novou kupní smlouvu zohledňující námitky a připomínky stěžovatelky. Předmětnou smlouvu uzavřela vedlejší účastnice se souhlasem krajského soudu i se souhlasem věřitelů úpadce. Krajský soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala při uzavření předmětné smlouvy striktně podle zákona; současně krajský soud konstatoval, že existence zdroje pitné vody na jednom z prodávaných pozemků nepředstavuje relevantní důvod pro vyhovění stěžovatelčině žalobě.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť jej shledal věcně správným. Dle názoru vrchního soudu přitom v dané věci existoval nedostatek pasivní i aktivní věcné legitimace.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť konstatoval, že právní závěr, na kterém je napadené rozhodnutí vrchního soudu postaveno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě obecným soudům vytýká, že porušily její základní právo na soudní ochranu. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že její žalobu bylo třeba zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, nacházející se v daném případě v nerozlučném společenství s obchodní společností KV-leasing, a. s., jakožto kupující, stěžovatelka namítá, že v tomto ohledu nebyla nikterak poučena ve smyslu §5 a §118a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a to přesto, že právní závěr o nerozlučném společenství vedlejší účastnice a kupující nebyl podle stěžovatelky před podáním předmětné žaloby v rozhodovací praxi soudů ustálen. Stěžovatelka se proto dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179), ze kterého v ústavní stížnosti rozsáhle cituje, neboť má za to, že jeho nosné důvody bezezbytku dopadají do posuzované věci.
6. Nadto stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují též její základní právo na život a lidskou důstojnost, neboť v jejich důsledku stěžovatelka pozbývá přístup k jedinému zdroji pitné vody; na podporu své argumentace stěžovatelka v této souvislosti cituje části sdělení Evropské komise o evropské občanské iniciativě "Voda a hygiena jsou lidská práva! Voda je veřejné dobro, ne komodita!".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Stěžejní námitku posuzované ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že (patrně) vrchní soud porušil stěžovatelčina základní procesní práva, když ji podle §5 a §118a odst. 4 o. s. ř. nepoučil, že v daném sporu je třeba žalovat nejen vedlejší účastnici, nýbrž současně i druhou stranu inkriminované kupní smlouvy, tedy kupujícího, přičemž se dovolává závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2087/08.
10. Stěžovatelka nicméně přehlíží, že závěry stěžovatelkou citovaného nálezu do posuzované věci z následujících dvou důvodů vůbec nedopadají.
11. Zaprvé, zatímco v nálezové věci odvolací soud změnil rozsudek soudu první instance, jímž bylo tamní žalobě vyhověno, tak, že žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace, v posuzované věci vrchní soud zamítavý rozsudek krajského soudu jakožto věcně správný potvrdil, přičemž nadto konstatoval, že je zde dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť spolu s vedlejší účastnicí nebyla žalována i kupující.
12. A zadruhé, což je podstatnější, vrchní soud v posuzované věci indikoval nejen nedostatek stěžovatelčiny pasivní věcné legitimace, ale i nedostatek její aktivní věcné legitimace. Jinými slovy, vrchní soud v posledním odstavci na str. 4 a v prvním odstavci na str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že stěžovatelčině žalobě by nemohlo být vyhověno, ani kdyby řádně označila za žalované obě smluvní strany předmětné kupní smlouvy. Tomuto závěru vrchního soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje.
13. Je tak zjevné, že stěžovatelčin odkaz na jí citovaný nález Ústavního soudu je zcela nepřípadný, respektive že neposkytnutím stěžovatelkou dovolávaného poučení vrchní soud v daném procesním kontextu nemohl porušit žádné její základní právo.
14. Skutečnost, že stěžovatelka vůbec nezpochybňuje závěr o absenci její aktivní věcné legitimace v posuzované věci, pak činí irelevantní rovněž tu část stěžovatelčiny argumentace, ve které zdůrazňuje význam přístupu k pitné vodě pro realizaci základního práva na život a lidskou důstojnost. Jakkoli totiž Ústavní soud nezpochybňuje význam pitné vody a přístupu k ní pro realizaci základních lidských práv, nemůže současně ztrácet ze zřetele, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné důvody, pro které by měl být namístě úsudek, že stěžovatelčina základní práva měla být reflektována právě v posuzované věci (a to s potenciálním argumentem, že v žádném jiném řízení to není možné), neboť potřeba jejich realizace v ní zakládá aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky; žádnou takovou oponenturu vůči odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu však stěžovatelčina ústavní stížnost neobsahuje.
15. Je tak namístě již pouze konstatovat, že z výše uvedených důvodů se stěžovatelce porušení jí dovolávaných základních práv nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu