ECLI:CZ:US:2018:2.US.536.18.1
sp. zn. II. ÚS 536/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. T. a R. B., obou zastoupených JUDr. Darinou Anderlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tulešická 458/2, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. října 2017 č. j. 43 Nc 2931/2017-20 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 32 Co 427/2017-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 17. 10. 2017 podalo statutární město Kladno (dále jen "navrhovatel") návrh na nařízení předběžného opatření, jímž bude nezletilá dcera stěžovatelů umístěna do pěstounské péče na přechodnou dobu.
2. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2017 č. j. 43 Nc 2931/2017-20 bylo tomuto návrhu vyhověno a nezletilá byla předběžným opatřením svěřena do péče pěstounů. Okresní soud vzal za prokázané, že nezletilá se dne 16. 10. 2017 dostavila do mateřské školy s hematomy na hýždích. Na dotaz ředitelky mateřské školy sdělila, že ji zbil otec a že jí řekl, že pokud to někomu poví, bude ji bít každý den. Ředitelka se proto obrátila na orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") s podezřením na týrání a sociálním pracovnicím dále sdělila, že se nechce obracet na policii, neboť má obavy z reakce otce nezletilé, který je agresivní. Policii proto přivolali pracovníci OSPOD. Pracovnice OSPOD se také dostavila do mateřské školy a vedla s nezletilou krátký pohovor. Nezletilá sdělila, že ji otec bije a bije také matku. K dotazu sociální pracovnice uvedla, že si nepřeje vrátit se k rodičům. Poté byla nezletilá podrobena lékařskému vyšetření a lékař dospěl k diagnóze tělesné týrání. Okresní soud vzal dále v úvahu, že na agresi otce upozorňovala ředitelka školy a dětská lékařka a že se otec v minulosti agresivně projevoval také vůči sociálním pracovníkům, kteří u rodiny prováděli místní šetření. Již v minulosti byly také evidovány případy agrese otce vůči nezletilé i její matce.
3. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017 č. j. 32 Co 427/2017-96 usnesení okresního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že v době vydání napadeného usnesení byla prokázána akutní potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilé. Z navrhovatelem předložených důkazů podle soudu vyplynulo, že zranění nezletilé byla závažná a že incident nebyl ojedinělý. Navrhovatel tvrzení uvedená v návrhu osvědčil v potřebné míře připojenými listinami. Odvolací soud dále uvedl, že nemohl přihlédnout k listinám, které rodiče předložili k vyvrácení tvrzení navrhovatele, neboť je neměl k dispozici okresní soud a pro odvolací soud je rozhodující stav v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelé mají za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně jejich práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 90 Ústavy, článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na rodinný život zaručeného článkem 10 odst. 2 Listiny a článkem 8 Úmluvy. K porušení těchto práv mělo dojít proto, že podle názoru stěžovatelů nebyl dán důvod pro tak zásadní zásah do práva rodičů i dítěte na rodinný život. Nelze podle nich dovozovat z jediného potrestání dcery, že by se snad ocitla v ohrožení zdraví a života nebo v nedostatku řádné péče. Stěžovatelé dále rozporují závěr krajského soudu o tom, že v odvolacím řízení nelze předkládat důkazy, které neměl k dispozici soud prvního stupně. Tím jim byla fakticky odepřena možnost prokázat, že k pochybení z jejich strany nedošlo. Stěžovatelé uvádí, že předběžné opatření již sice bylo (na v pořadí druhý návrh stěžovatelů) zrušeno, nicméně mají za to, že je přesto na místě, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud přezkoumal, neboť se jimi stěžovatelé cítí silně poškození, chtějí dosáhnout morální satisfakce a zároveň se jim tak otevře možnost uplatnit zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze zatímně, přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností, na což ostatně krajský soud v závěru svého usnesení rovněž upozornil. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
9. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních ve věcech péče o nezletilé. Uvedená rozhodnutí a samotné závěry přijaté obecnými soudy je však nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
10. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10, citované shora, odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, §173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, §93 a 95; nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227), bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, §75; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43).
11. Z uvedeného je zjevné, že i případný kasační zásah Ústavního soudy by měl charakter toliko tzv. akademického výroku, jehož vydáním by se situace stěžovatele fakticky nikterak nezměnila. I z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena zásadně pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, nebo ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 aj.). V situacích, kdy k porušení základních práv již došlo, avšak aktuálně k němu již nedochází, může Ústavní soud zasáhnout jen výjimečně. Sami stěžovatelé poukazují na jejich úmysl podat k obecným soudům návrh na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. To však samo o sobě nepostačí k vydání tzv. akademického výroku. Z konstantní judikatury Ústavního soudu zároveň vyplývá, že nezákonnost rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci není podmíněna formálním zrušením či změnou tohoto rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17)] a při jeho aplikaci je nutné dbát zejména na jeho ústavněprávní základ [nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625), bod 28]. Sama možnost požadování finančního odškodnění za způsobenou újmu ze strany státu není nadto jedinou formou nápravy zásahu do práva na respektování rodinného života. Nápravou má být primárně obnovení styku s dětmi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Macready proti České republice ze dne 22. dubna 2010 č. 4824/06 a 15512/08, bod 49).
12. Ústavní soud uzavřel, že v nyní projednávaném případě k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů nadto ani nedošlo. Okresní soud neměl pochybnosti o tom, že je potřeba nezletilou dceru stěžovatelů dočasně svěřit do péče pěstounů. K závěru o důvodnosti vydání předběžného opatření došly obecné soudy na základě skutečností, které byly osvědčeny v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně a obecné soudy své úvahy v napadených rozhodnutích také odůvodnily.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu