ECLI:CZ:US:2018:2.US.537.18.1
sp. zn. II. ÚS 537/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.P . & P spol. s r. o., se sídlem K Olejárně 3423, Kladno, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem Soukenická 2082, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 27 Cdo 1091/2017-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud se prý totiž nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody a vystavěl své rozhodnutí na právních závěrech, jež neplynou z předchozího řízení. Napadené usnesení je proto nepředvídatelné.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených listin se zejména podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 56 Cm 84/2013-189, zavázal žalovaného Romana Šroba k náhradě škody ve výši 1.969.228 Kč s příslušenstvím (výrok I) a výrokem II jej zavázal zaplatit stěžovatelce (žalobkyně) náhradu nákladů řízení (výrok II). Stěžovatelka se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný vykonával funkci jejího jednatele. V této funkci mimo jiné pro stěžovatelku objednal od společnosti HEKRA Opava, s. r. o. nemrznoucí směs. Protože ale stěžovatelka za toto zboží nezaplatila kupní cenu, společnost HEKRA Opava, s. r. o. postoupila tuto svoji pohledávku za stěžovatelkou faktoringové společnosti. Přes uvedené skutečnosti mělo následně dojít mezi společností HEKRA Opava, s. r. o. a stěžovatelkou (jednající prostřednictvím žalovaného) k dohodě o vrácení dodaného zboží proti dobropisu na toto zboží. Pohledávka představující kupní cenu však vůči stěžovatelce i přes vrácení zboží nezanikla a stěžovatelka faktoringové společnosti jí získanou pohledávku uhradila. Krajský soud jednání žalovaného posoudil jako rozporné s péčí řádného hospodáře, když tento zboží nejprve objednal, ale posléze ho vrátil prodávajícímu, a to i při vědomí toho, že zboží vrací společnosti, která již není majitelem pohledávky. Stěžovatelka pak byla podle krajského soudu nucena uhradit faktoringové společnosti cenu za dodané zboží, respektive částku sjednanou v dohodě o narovnání, a to i když zboží bylo vráceno prodávajícímu. Úhradou částky sjednané v dohodě o narovnání tedy stěžovatelce podle krajského soudu vznikla škoda, kterou jí způsobil žalovaný.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 6 Cmo 71/2016-214, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud na rozdíl od krajského soudu uvedl, že dobropis vystavený společností HEKRA Opava, s. r. o. představuje její závazek vůči osobě, na jejíž jméno byl dobropis vystaven (stěžovatelka) s tím, že společnost HEKRA Opava, s. r. o. stěžovatelce vyplatí dobropisovanou částku představující cenu zpětně dodaného zboží. Podle vrchního soudu tedy naopak žalovaný postupoval s péčí řádného hospodáře, když našel odběratele zboží ochotného je odebrat zpět a zaplatit ve stanovený den za zpětný odběr shodnou cenu, za jakou zboží bylo původně dodáno.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Tvrdí-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud ve svém usnesení nezohlednil, že ji odvolací soud nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř. ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř., že neunesla důkazní břemeno o tom, že jí žalovaný způsobil škodu, pak je pravdou, že Nejvyšší soud poněkud zkratkovitě uzavřel, že stěžovatelkou namítaná procesní pochybení nezakládají přípustnost jejího dovolání, neboť jimi stěžovatelka zpochybňuje toliko věcné posouzení případu vrchním soudem. Stěžovatelka však evidentně právní názor vrchního zpochybňovala ve svém dovolání a činí tak prostřednictvím výtek vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu i v ústavní stížnosti. Ovšem sama skutečnost, že Nejvyšší soud posoudil věc rozdílně od stěžovatelky (to znamená, ztotožnil se s věcným posouzením odvolacího soudu - srov. níže), ústavněprávní dimenzi namítanému nedostatku poučení ze strany vrchního soudu bez dalšího učinit nemůže.
8. Spatřuje-li stěžovatelka pochybení vrchního soudu v tom, že ve svém rozsudku uvádí, že nemrznoucí směs byla pro stěžovatelku nepotřebná, aniž by tuto "nepotřebnost" kterýkoliv z účastníků řízení tvrdil a aniž by to vyplynulo z provedených důkazů, pak jde o námitku zcela nevýznamnou. I kdyby totiž uvedené námitky skutečně odrážely takové pochybení ze strany vrchního soudu, které stěžovatelka tvrdí, nelze přehlédnout, že vrchním soudem použitý obrat "nepotřebnosti" neměl pro posouzení věci žádný význam. Stejně tak mohl vrchní soud uvést, že šlo nikoliv o nepotřebnou nemrznoucí směs, nýbrž o nemrznoucí směs, za niž - ať už z jakéhokoliv důvodu - nebylo zaplaceno.
9. Ani závěru stěžovatelky, že odvolací soud pro hodnocení postupu žalovaného v souladu s principem řádného hospodáře neměl dostatek důkazů, respektive že vycházel z důkazů a tvrzení jiných, než předkládali sami účastníci řízení, Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Vrchní soud totiž ve svém rozsudku (srov. zejména jeho strana 5) výslovně rekapituluje jím opakovaně provedené důkazy a ty pak podle svého uvážení a částečně odlišně od krajského soudu hodnotí. Soud přitom při hodnocení důkazů nemůže být vázán jen náhledem, který přinášejí samotní účastníci řízení. Nadto vrchní soud změnu prvostupňového rozhodnutí postavil opět na otázce, zda žalovaný jednal nebo nejednal s péčí řádného hospodáře. Své rozhodnutí tak nepostavil na skutečnostech od nalézacího soudu zcela odlišných.
10. Měla-li přípustnost dovolání založit stěžovatelkou formulovaná otázka, zda postupitel může dlužníkovi i po postoupení pohledávky vystavit dobropis k této pohledávce, pak Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení správně odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2012, kde přiléhavě vysvětlil, že to možné je, neboť všechna práva a povinnosti účastníků kupní smlouvy s postoupením práva na zaplacení kupní ceny třetí osobě zcela nezanikají. Ani v ústavní stížnosti pak stěžovatelka přesvědčivě nevysvětluje, proč by dobropis nemohl být hodnocen jako projev dohody účastníků o změně kupní smlouvy s povinností vrátit si vše, co si na původní kupní smlouvu její účastníci vzájemně plnili. V tomto ohledu není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se tento soud postavil kriticky například proti tomu, že by z údajů na faktuře bylo možné bez dalšího usuzovat na jiné závazky mezi týmiž účastníky závazkového vztahu [srov. k tomu například stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4936/2010].
11. V dané věci tak podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo k pochybení toho rázu, že by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, byť by své právní hodnocení postavil na jiných závěrech než soud odvolací, aniž by ovšem účastníci řízení měli možnost na tuto změnu, jež se neprojevila na dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, reagovat [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009 (N 236/55 SbNU 283) a nález sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ze dne 18. 3. 2015 (N 58/76 SbNU 785)]. Nejvyšší soud totiž ve skutečnosti jen argumentačně navázal na hodnocení provedené vrchním soudem a dále ho rozvinul.
12. Z materiálního hlediska rovněž nelze přehlížet, že oba právě stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu se týkaly restitučních věcí, kdy Nejvyšší soud svým postupem zbavil tam oprávněné osoby domoci svého restitučního nároku. K tomu však v právě projednávané věci nedošlo, neboť jak vrchní soud ve svém rozsudku naznačil, stěžovatelka se měla domáhat jí žalované částky nikoliv po žalovaném z titulu náhrady škody, ale po společnosti, u níž původně nemrznoucí směs zakoupila. Sama stěžovatelka pak v ústavní stížnosti konečně připouští, že její polemika o tom, zda Nejvyšší soud měl její dovolání zamítat a nikoliv odmítat, nemá z pohledu ochrany jejich práv náležitý význam.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítnul dovolání stěžovatelky, odpovídá povinnostem plynoucím pro něj z čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu [srov. k tomu přiměřeně např. odst. 54 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)]. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu