ECLI:CZ:US:2018:2.US.540.18.1
sp. zn. II. ÚS 540/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Fenyvesiho, zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, AK se sídlem nám. Svobody 1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 33 Cdo 298/2017-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jak "Listina").
2. Stěžovatel uzavřel s provozovatelkou internetových kurzových sázek (dále jen "žalovaná") kurzovou sázku na pět událostí ve dnech 21. až 23. 6. 2014. Správně tipnul čtyři z nich. Spornou se mezi stěžovatelem a žalovanou stala pátá událost, v jejímž případě stěžovatel tipoval, že ve fotbalovém zápase mezi Portugalskem a USA na fotbalovém mistrovství světa v Brazílii vystřelí hráči Portugalska více střel na bránu než hráči USA. Podle žalované se tak nestalo. Mezinárodní federace fotbalových asociací (dále jen "FIFA") totiž považuje za střelu na bránu nejen tu, která směřuje do prostoru vymezeného zemí, tyčemi a břevnem, ale též střelu směřující do prostoru kolem brankové konstrukce (mimo bránu), který je v rámci grafického znázornění vymezen přerušovanou čarou žluté barvy. Podle oficiálního výsledku FIFA vystřelili hráči Portugalska na bránu (on-target) devětkrát a hráči USA desetkrát. Tento statistický údaj, podle kterého stěžovatelův tip nebyl správný, žalovaná uveřejnila na svých internetových stránkách.
3. Stěžovatel podal proti žalované žalobu u Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), který jeho žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze však poté rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Podle herního plánu žalované právo na výhru vznikne po zveřejnění oficiálního výsledku, jestliže (1) nebyla žádným způsobem porušena ustanovení herního plánu či internetové aplikace, (2) při tipování zvláštních druhů sázek byla dodržena zveřejněná pravidla a (3) tipující správně určil výsledek, který byl předmětem sázky, nebo při sázkách obsahujících více příležitostí správně tipnul všechny tipy v sázce, aniž by použil podpůrných příležitostí. Stěžovatel nesplnil poslední podmínku. Oficiálním výsledkem je jen výsledek události získaný ze zdroje zveřejněného pořadatelem akce, k níž se konkrétní sázka připíná, následně uveřejněný v internetové aplikaci. Vyhodnocením se pak rozumí promítnutí oficiálních výsledků a pravidel herního plánu do sázek s cílem určit vyhrávající sázky. Krajský soud uzavřel, že s ohledem na tato východiska stěžovateli v tomto případě nevznikl nárok na výhru, protože podle vyhodnoceného oficiálního výsledku daného zápasu Portugalsko vystřelilo méně střel na bránu než USA [viz §1 odst. 2, 3, §2 písm. h) a §42 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných hazardních hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016].
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání. Namítal, že bez ohledu na výsledek zveřejněný pořadatelem akce se "střelou na bránu" rozumí jen střela, která směřuje do prostoru brány vymezeného zemí a její konstrukcí. Střelou na bránu není střela směřující mimo bránu do prostoru vymezeného žlutou přerušovanou čarou. Odvolacímu soudu vytknul, že nesprávně vyhodnotil znázornění bodů v grafice ("attempts on target" 10:9 ve prospěch USA). Podle jeho názoru grafika s červeně znázorněnými terčíky zobrazovala střely Portugalska na bránu USA v poměru 10:9 ve prospěch Portugalska. Nejvyšší soud však uvedl, že stěžovatel pouze zpochybnil správnost skutkového zjištění, k němuž dospěl krajský soud hodnocením důkazů. Námitka, že se právní posouzení věci odvolacím soudem zakládá na nesprávných, příp. neúplných skutkových zjištění nenaplňuje zákonný dovolací důvod. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí o věci, je pro Nejvyšší soud závazný. Pro účely dovolacího přezkumu proto není rozhodující výklad pojmu "střela na bránu," protože vyhodnocení sporné kurzové sázky vychází z oficiálního výsledku zveřejněného FIFA, jak správně připomenul krajský soud. Stěžovatel tedy Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, a proto ho Nejvyšší soud odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předestřel Nejvyššímu soudu otázku, která v jeho judikatuře dosud nebyla vyřešena. Naplnil tak předpoklady pro meritorní rozhodnutí o dovolání podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Nejvyšší soud se zřekl své základní povinnosti právně vyložit jazykový pojem, který doposud není nikde definován. V soukromém právu musí existovat autorita, která v případě sporu vyloží a uvede na pravou míru sporný právní pojem. Otázkou, kterou doposud Nejvyšší soud nevyřešil, je v daném případě právní vysvětlení pojmu "střela na bránu". Krajský soud dospěl k závěru, že tento pojem je totožný s anglickými pojmy, jimiž FIFA ve statistice označuje nejen střelu, která směřuje do prostoru vymezeného zemí, tyčemi a břevnem, ale též do prostoru kolem brankové konstrukce, který je v oficiálních výsledcích graficky znázorněn přerušovanou čárou žluté barvy. Krajský soud uzavřel, že skóre "attempts on-target" zveřejněné organizací FIFA na jejích internetových stránkách je oficiálním výsledkem sázkové události. Stěžovatel však za "střelu na bránu" považuje takovou střelu, která směřuje do prostoru brány vymezeného zemí a konstrukcí brány.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele, protože nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a nenaplnil zákonem předvídaný dovolací důvod. Námitky stěžovatele podle Ústavního soudu v dostatečné míře neodlišují pojmy přípustnosti dovolání, jejíž podmínky upravuje §237 o. s. ř., a dovolacího důvodu, kterým může být podle §241a odst. 1 o. s. ř jen skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel argumentuje, že jeho dovolání bylo přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., protože nabídl Nejvyššímu soudu k řešení otázku dosud neřešenou v jeho judikatuře. Nejvyšší soud mu však vytýkal, že vůbec nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, a že nesprávně formuloval dovolací důvod, pokud jen zpochybnil správnost skutkového zjištění, k němuž dospěl krajský soud na základě hodnocení důkazů. Takovému závěru nemůže v tomto případě Ústavní soud z pozic ústavního práva nic vytknout. Jak Nejvyšší soud uvedl, výklad pojmu "střela na bránu" nebyl rozhodující, protože bylo předem jasně dáno, že vyhodnocení sporné kurzové sázky vychází z oficiálního výsledku zveřejněného FIFA.
9. Stěžovatel své námitky opravdu směřuje hlavně proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu (a krajského soudu). V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, která přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí nevykazuje vady s ústavněprávní intenzitou, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu