ECLI:CZ:US:2018:2.US.577.18.1
sp. zn. II. ÚS 577/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 46 PP 65/2017, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 To 8/2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého (zkráceně vyjádřeno) samostatnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 v trvání 3 let, Obvodního soudu pro Prahu 9 v trvání 15 měsíců a Obvodního soudu pro Prahu 10 v trvání 401 dnů. Městský soud v Praze ("městský soud") následně zamítl nyní přezkoumávaným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení obvodního soudu.
2. Napadená usnesení obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces (ovšem bez výslovného uvedení odkazu na právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení). Stěžovatel ve velmi ironicky pojatém stylu argumentace označuje úvahy soudů za stereotypní a postrádající zdravé rozvažování a konkrétně namítá, že bylo přehlédnuto, že má za sebou více než dvě třetiny uložených trestů a z vazby byl propuštěn dne 9. 8. 2011 a do výkonu trestu nastoupil dne 4. 5. 2015, aniž by byl jakkoliv postihován za to, že rozhodující orgány nedostály své povinnosti zjistit změnu místa pobytu a výkonu zaměstnání. Navíc za situace, kdy 4 roky žil řádně a se svojí družkou přivedl na svět dceru.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený skutečně v konkrétním případě prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
6. Přestože - jak je zmíněno výše - Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu např. tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, a také nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, na který stěžovatel nyní poukazuje].
7. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám nicméně dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Tato rozhodnutí totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Zejména není pravdou, že by obecné soudy přehlédly, že má stěžovatel za sebou více než dvě třetiny uložených trestů, jak tvrdí stěžovatel, neboť v obou případech je tato skutečnost soudy výslovně zmíněna. Pouze je však uvedeno, že tato samotná okolnost k vyhovění žádosti sama nestačí, což je ovšem zcela v souladu jak s relevantní zákonnou úpravou, tak zejména s ústavními zárukami základních práv.
8. Jakkoliv je přitom z obsahu napadených usnesení patrno, že pracovní morálka stěžovatele je ve výkonu trestu hodnocena velmi kladně a byl 5x kázeňsky odměněn, nesplňuje podmínku spočívající v předpokladu, že již nebude trestnou činnost páchat, neboť byť se stěžovatel zvlášť závažného zločinu loupeže dopustil již v roce 2010, vykonává další dva zbytky z podmíněného propuštění a trestného jednání (zločinu loupeže) se dopustil již dva měsíce poté, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Navíc, od posledního rozhodnutí ve věci podmíněného odsouzení byl stěžovatel kázeňsky trestán, což stěžovatel ostatně i sám přiznává, byť svoje jednání marginalizuje (pokus o vnesení torza tužky do věznice). Městský soud dále uvedl, že součástí prokázání polepšení je rovněž kritický náhled na spáchanou trestnou činnost, což však v případě stěžovatele chybí (viz jeho výslech v rámci veřejného zasedání dne 30. 11. 2017, kde popřel, že by se loupeže dopustil a své jednání bagatelizoval).
9. Z uvedeného tedy dostatečně zřetelně plyne, že se v nyní projednávaném případě obecné soudy nedopustily protiústavního zásahu do práv stěžovatele např. porušením zákazu dvojího přičítání, jelikož svoje závěry, pro které zamítly stěžovatelovu žádost o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily, když zejména akcentovaly, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění jeho žádosti, když zejména v minulosti toto podmíněné propuštění na stěžovatele pozitivně nezapůsobilo, neboť brzy poté se dopustil zločinu, a není zatím schopen ani odpovídající reflexe svojí trestné činnosti.
10. Smyslem ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku přitom podle Ústavního soudu není - a ani být nemůže - popření funkce výkonu trestu odnětí svobody spočívající též v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Zde Ústavní soud připomíná podstatu podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě všech relevantních okolností důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. Povinností obecného soudu je proto kontextuálně zkoumat i minulé chování žadatele o podmíněné propuštění, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu