ECLI:CZ:US:2018:2.US.603.18.1
sp. zn. II. ÚS 603/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Opluštilové, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem Svitavská 1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 20 Cdo 3956/2017-619 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017 č. j. 28 Co 155/2017-589, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v důsledku též právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení k návrhu stěžovatelky jako bývalé manželky povinného na zastavení exekuce. Tímto návrhem se stěžovatelka bránila proti tomu, aby exekuce na částku celkem 2.000.000 Kč byla vedena proti peněžním prostředkům uloženým v notářské úschově, které zbyly po prodeji rodinného domu stěžovatelky a jejího bývalého manžela, přičemž ke dni zahájení exekuce v roce 2012 nebylo společné jmění bývalých manželů vypořádáno (podle zjištění soudů pocházela vymáhaná pohledávka ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi povinným jako dlužníkem a zesnulým otcem nezletilých oprávněných jako věřitelem v roce 2005, a to za účelem stavby rodinného domu povinného). Návrh stěžovatelky byl nejprve zamítnut usnesením Okresního soudu Praha - východ č. j. 27 EXE 3398/2012-224 ze dne 16. 12. 2014, které bylo následně zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 103/2015-468 ze dne 28. 1. 2016, a to s ohledem na mezitím účinné změny v právní úpravě exekucí co do možnosti postihu majetku ve společném jmění manželů (proti tomuto usnesení podali oprávnění dovolání, které bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Usnesením Okresního soudu Praha - východ č. j. 27 EXE 3398/2012-553 ze dne 11. 1. 2017 byl návrh stěžovatelky opět zamítnut. Okresní soud konstatoval, že v řízení bylo zjištěno, že půjčka byla povinnému poskytnuta, není promlčena a stěžovatelka o ní věděla a svým jednání potvrzovala souhlas s ní (případná vnitřní výhrada stěžovatelky je bez právní relevance); i proto je tedy daný dluh třeba zařadit do společného jmění bývalých manželů, a tudíž exekuce není vedena v nepřípustném rozsahu. Nad rámec uvedeného okresní soud doplnil, že s ohledem na mezitím formulovanou judikaturu Nejvyššího soudu ke změněné právní úpravě exekucí by stěžovatelčin návrh neuspěl, ani pokud by dluh z půjčky byl výlučným dluhem povinného (stěžovatelka by o dluhu nevěděla, nesouhlasila s ním a dluh byl nad míru přiměřenou tehdejším majetkovým poměrům bývalých manželů), neboť i ten, jako vzniklý před účinností nového občanského zákoníku, by v daném případě bylo možné uspokojit ze společného jmění manželů (podle aplikovatelné hmotněprávní úpravy starého občanského zákoníku).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č. j. 28 Co 155/2017-589 ze dne 11. 5. 2017, napadeným ústavní stížností, potvrdil předchozí usnesení okresního soudu. Krajský soud ve shodě s okresním soudem uznal vývoj judikatury Nejvyššího soudu ke sporné problematice možnosti exekučního postihu majetku ve společném jmění manželů a změnil právní názor vyslovený ve svém předchozím usnesení v dané věci a rozhodnutí okresního soudu shledal jako správné. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3956/2017-619 ze dne 21. 11. 2017 odmítnuto. Nejvyšší soud jednak vytkl, že stěžovatelka formuluje právní otázky v daném případě irelevantní, neboť vycházejí z jiného než zjištěného skutkového stavu, jednak shledal závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí.
4. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za svévolná, obsahově vnitřně rozporná, nespravedlivá a příčící se základním zásadám spravedlivého procesu. Kritizuje, že sám krajský soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že ve věci existuje neřešená zásadní otázka, tudíž podle stěžovatelky krajský soud předpokládal, že stěžovatelka podá dovolání a Nejvyšší soud pak věc závazně posoudí; Nejvyšší soud tak však neučinil a jejím dovoláním se zabýval jen ledabyle a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud potvrdil usnesení prvostupňového soudu, přestože ten se neřídil jeho předchozím závazným pokynem k doplnění dokazování; to tak podle stěžovatelky v daném případě zůstalo neúplné, a to v její neprospěch. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká také nedostatečně odůvodněnou zásadní změnu názoru ohledně aplikovatelné právní úpravy a možnosti postihu majetku ve společném jmění manželů, v níž stěžovatelka spatřuje soudní libovůli. V neposlední řadě stěžovatelka rozporuje i skutková zjištění obecných soudů, namítaje extrémní nesoulad skutkového stavu a provedených důkazů, a to zejména co do pravosti, pravdivosti a reálnosti smlouvy o půjčce z roku 2005 (k tomu uvádí mnoho bližších argumentů, jež - jak sama zmiňuje - opakovaně uváděla i v řízení před obecnými soudy a jež jsou obsaženy v soudním spise, a poukazuje též na postup povinného v exekučním řízení). Podle stěžovatelky v dané věci fakticky nešlo o zaplacení půjčky, ale o odklonění kupní ceny za rodinný dům z notářské úschovy do rukou povinného, bývalého manžela stěžovatelky, prostřednictvím domnělého nároku oprávněných a dohodnuté exekuce.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i dalších rozhodnutí shora rekapitulovaných a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Žádné pochybení ústavněprávní relevance Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená, a ostatně i jim předcházející rozhodnutí obecných soudů obsahují řádné odůvodnění, shrnující skutková zjištění soudů i jejich právní posouzení a náležitě reagující na relevantní argumenty a tvrzení stěžovatelky a je vypořádávající. Ústavní soud neshledal argumentaci obecných soudů nikterak nepřiměřenou či svévolnou ani vnitřně rozpornou, ale naopak ústavně konformní a srozumitelnou; napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, včetně principů spravedlivého procesů. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní posouzení, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Krajský soud neponechal nevyřešenou žádnou zásadní otázku v dané věci, ale naopak tu, která nebyla zodpovězena v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, vyřešil podle následné judikatury Nejvyššího soudu, která byla v mezidobí formulována a na niž řádně odkázal. Krajský soud také náležitě a dostatečně vysvětlil rozdílnost svého názoru v prvním odvolacím rozhodnutí v dané věci a v rozhodnutí druhém, napadeném ústavní stížností; a to vzhledem k mezidobí formulované judikatuře Nejvyššího soudu reagující na relevantní změny v právní úpravě možnosti exekučního postihu majetku ve společném jmění manželů (doplňkově krajský soud odkázal také na své dřívější rozhodnutí v jiné věci, které stěžovatelce údajně nebylo známo; nicméně tento odkaz, vzhledem ke stěžejnějším odkazům na judikaturu Nejvyššího soudu, sám o sobě nemohl vést k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces). Navíc stěžovatelka opomíjí, že nehledě na závěr obecných soudů, že i výlučný dluh povinného by v dané situaci (s ohledem na aplikovatelnou starší právní úpravu) bylo možné uspokojit ze společného jmění manželů (nevypořádaného), se obecné soudy zabývaly i režimem dotčeného dluhu ze smlouvy o půjčce z roku 2005 a zhodnotily, že jde o závazek spadající do společného jmění manželů. Okresní soud se tedy ani neodchýlil od závazného pokynu krajského soudu dle jeho prvního odvolacího rozhodnutí, a směřoval k podrobnějšímu důkaznímu zkoumání otázky souhlasu či nesouhlasu stěžovatelky s půjčkou a dalších relevantních okolností; nicméně již odvolacím soudem bylo v řízení zjištěno, že stěžovatelka o půjčce věděla a počítala s jejím uhrazením z kupní ceny z prodeje rodinného domu, přičemž následně u okresního soudu, jak se podává z jeho rozhodnutí, nenavrhla žádné relevantní důkazy k prokázání dalších rozhodných skutečností. Okresní soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč učiněné důkazní návrhy stěžovatelky nebyly relevantní, a tedy nebyly provedeny - nejedná se tudíž ani o ústavněprávně relevantní situaci tzv. opomenutých důkazů. Ústavně konformní je pak též napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se stěžovatelčiným dovoláním zabýval zcela náležitým způsobem a přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatelkou formulované právní otázky nejsou za zjištěného skutkového stavu relevantní a že klíčové závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
10. Konečně k dalším stížnostním námitkám, rozporujícím aplikovatelnou právní úpravu a zejména zjišťování a posuzování skutkového stavu a hodnocení důkazů obecnými soudy - zejména co do reálnosti, respektive fiktivnosti smlouvy o půjčce - Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například ve zmíněném případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích, respektive ani v jim předcházejících rozhodnutích, neshledal. Obecné soudy svá zjištění založily na vícero důkazech, včetně dvou písmoznaleckých posudků, které vyvracely pochybnosti o pravosti podpisu věřitele na smlouvě o půjčce, či i rozsáhlé e-mailové komunikace mezi účastníky řízení se zmínkami o dotčené půjčce. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, kterou předložila již v předcházejícím řízení; obecné soudy však na její námitky náležitě reagovaly a vypořádaly se s nimi a přesvědčivě osvětlily své závěry o skutkových okolnostech případu, jakož i své navazující právní posouzení.
11. Ústavní soud tak shrnuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namnoze opakuje argumenty a tvrzení, které již zazněly před obecnými soudy a kterými se tyto řádně zabývaly. Ústavní soud není další běžnou soudní instancí, nýbrž jeho úkolem je přezkum ústavnosti namítaných zásahů a ochrana ústavně zaručených základních práv. Obecné soudy ve stěžovatelčině případě postupovaly ústavně konformním způsobem, neodchylujíce se ani od základních principů spravedlivého procesu, a poskytly dostatečné a konzistentní zdůvodnění pro své skutkové i právní závěry, kterým z ústavněprávního pohledu není co vytknout. Za této situace není dán důvod k zásahu Ústavního soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů neznamená jejich protiústavnost. Napadená rozhodnutí se nejeví ani rozporná se základní ideou spravedlnosti.
12. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tedy nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, zejména její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Podaná ústavní stížnost byla se shora uvedených důvodů odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu