ECLI:CZ:US:2018:2.US.63.18.1
sp. zn. II. ÚS 63/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H. zastoupeného Mgr. Šárkou Polanskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 502/2012-1103 ze dne 25. 10. 2017 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 64/2017 ze dne 4. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 5. 1. 2018 a doplněnou podáním ze dne 2. 2. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na zásah do svých práv zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 42 P 502/2012-1103 zamítl návrh stěžovatele (otce), aby nařídil předběžné opatření, kterým se stěžovatel domáhal uložení povinnosti matce zdržet se bití otce při jeho styku s nezletilým synem, a kterým se ukládá matce matky dítěte povinnost nebít otce při tomto styku. Stěžovatel ve svém návrh uvedl, že za přítomnosti dítěte babička ze strany matky bránila svým postojem v bezprostředním osobním styku stěžovatele se synem, následně do stěžovatele strčila a udeřila jej pravou rukou otevřenou dlaní na levou tvář. Poté vzala nezletilého za ruku a odvedla jej ze školky. Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítnout. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve svém napadeném rozhodnutí č. j. 101 Co 64/2017 ze dne 4. 12. 2017 odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že stěžovatel ničím neosvědčil, že by předběžným opatřením měla být uložena povinnost někomu jinému než účastníku řízení, neboť v takovém případě je zapotřebí splnění především dvou podmínek, a to: a) je to nutné pro splnění povinnosti uložené účastníku; b) jedná se o povinnost, kterou je možné charakterizovat jako součinnost při splnění povinnosti účastníka. Navíc stěžovatel svůj návrh opírá o jediný incident, který byl popsán ze subjektivního pohledu dvou osob přítomných incidentu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů s tím, že podle judikatury ESLP mezi pozitivní závazky státu patří povinnost zavedení vhodných a dostatečných právních nástrojů k zajištění legitimních práv zúčastněných osob a plnění soudních rozhodnutí, popř. vhodných zvláštních opatření (Fiala proti České republice, rozsudek, 18. 7. 2006, č. 26141/03, §94). Pokud existuje rozhodnutí opravňující rodiče ke styku s dítětem, státy musí zajistit výkon těchto rozhodnutí (§103). Stěžovatel namítá, že Česká republika nezajistila výkon rozhodnutí jeho styku se synem, neboť jej neochránila před bitím ze strany babičky dítěte a tím neochránila jeho právo na respektování rodinného a soukromého života. Dále stěžovatel požádal, aby bylo o jeho stížnosti rozhodnuto přednostně.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření. V posuzovaném případě se podle nich nenaplnily podmínky pro vydání předběžného opatření, není dána zatímní potřeba úpravy poměrů účastníků. Navíc obecné soudy poukázaly ve svých rozhodnutích na to, že je incident, k němuž došlo mezi matkou matky stěžovatelova dítěte a stěžovatelem, řešena Policií České republiky. I Ústavní soud neshledal žádné důvody, proč by bylo rozporné s právem stěžovatele na spravedlivý proces či s jeho rodičovskými právy zamítnutí návrhu na nařízení stěžovatelem požadovaného předběžného opatření.
8. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost nemá ústavní rozměr, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu