ECLI:CZ:US:2018:2.US.630.18.1
sp. zn. II. ÚS 630/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Michaela Šmída, 2) Valentina Šmída a 3) Dany Šmídové, zastoupených JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem se sídlem Kolínská 13, Praha 3 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 18 C 26/2004-606 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 13 Co 108/2017-660, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
2. Rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále "soud prvního stupně") přiznal stěžovatelům náhradu za nucené omezení vlastnického práva, k čemuž došlo z důvodu absence právní úpravy, která by stěžovatelům umožňovala zvyšování nájemného na míru odpovídající alespoň výši nákladů na údržbu domu a generování přiměřeného zisku. Soud prvního stupně napadeným rozhodnutím přiznal stěžovatelům, jako náhradu za omezení vlastnického práva, částku 251 069,98 Kč. Původně se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 3 179 317,20 Kč. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") konstatoval, že pokud jde o výši náhrady za nucené omezení vlastnického práva, není protiústavní, když se uvedená náhrada přizná v takovém rozsahu, který nebude přesahovat rozdíl mezi nájemným, na něž by měli stěžovatelé nárok k 1. 1. 2007 a nájemným, na které měli stěžovatelé nárok podle předchozí regulace. Odvolací soud shledal principiálně správným výpočet náhrady za nucené omezení vlastnického práva stěžovatelů v rozhodném období, jak jej provedl soud prvního stupně v napadeném rozsudku ze dne 24. 11. 2016. U každého z bytů po dobu, kdy od jeho nájemce bylo vybíráno regulované nájemné, soud prvního stupně vypočetl s pomocí znaleckého posudku maximální měsíční nájemné dosažené k 1. 1. 2007 a od této částky odečetl částku, která mohla být fakticky podle tehdejší regulace stěžovateli vybírána. Chyby, kterých se dle odvolacího soudu soud prvního stupně dopustil, označil odvolací soud za numerické a v odvolacím řízení je opravil.
3. Stěžovatelé porušení svých základních práv spatřují v délce řízení před obecnými soudy a dále v tom, že řízení nebylo vedeno před nezávislými soudy, neboť dle stěžovatelů obecné soudy opakovaně zamítaly žalobu stěžovatelů v co největší míře a stěžovatelé se přitom neztotožnili s argumentací obecných soudů v jejich rozhodnutích. Stěžovatelé si uvědomují, že nevyčerpali všechny opravné prostředky proti rozhodnutí soudu prvního stupně, mají však za to, že věc přesahuje jejich vlastní zájem. Nevyužití mimořádného opravného prostředku dovolání pak stěžovatelé odůvodňují "procesní únavou" a nákladností řízení.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při posouzení podmínek přípustnosti a zvážení okolností tohoto případu Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud zvážil, zda je v dané věci možné postupovat podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka uvedená v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
6. Ústavní soud uvážil okolnosti daného případu, nedospěl však k závěru o přípustnosti předmětné ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 421/98 ze dne 26. 11. 1998 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 933/06 ze dne 30. 1. 2007) je možné použití citovaného ustanovení pouze v případech, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zároveň musí být posuzování těchto podmínek spojeno vždy s hodnocením dopadu napadeného rozhodnutí na základní práva a svobody stěžovatele. Přitom posuzování těchto podmínek je potřeba mít vždy na zřeteli, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je výjimkou ze zásady subsidiarity, a proto nelze toto ustanovení vykládat a aplikovat extenzivně.
7. Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů a po zhodnocení dané věci neshledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů by podstatně ovlivňovala základní práva stěžovatelů uvedená v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost by tak svým dosahem podstatně překračovala vlastní zájmy stěžovatelů. Vzhledem k tomuto závěru musí být na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti aplikováno ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V předmětné věci je proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustný mimořádný opravný prostředek dovolání, o tomto byli stěžovatelé odvolacím soudem poučeni a z ústavní stížnosti také plyne, že si toho jsou vědomi.
8. Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka