ECLI:CZ:US:2018:2.US.631.18.1
sp. zn. II. ÚS 631/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1412/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 1 To 21/2017, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 T 8/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména tím, že soudy svá rozhodnutí odůvodnily zcela svévolně a vůbec se nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Dále má stěžovatel za to, že v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v jeho věci rozhodoval podjatý soudce a přísedící u nalézacího soudu byli vybráni na základě nepředvídatelných pravidel.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu ve vztahu k částce 264.910 Kč a ve vztahu k částce 1.167.775 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč (pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců). Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu na dobu devíti roků a šesti měsíců. Prvostupňový soud vyslovil též trest propadnutí věci - peněžitých prostředků a trest propadnutí náhradní hodnoty v rozsudku specifikované. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto a dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
3. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel společně s již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými dopustit - ve stručnosti řečeno - tím, že v období od května 2009 do ledna 2010 na území České republiky vykonávali činnost spočívající ve využívání účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, když vedle reálně uskutečněných obchodů předstírali prodej pohonných hmot, a to v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, když ve skutečnosti pohonné hmoty mezi sebou tyto společnosti prodávaly tak, že následně byly zpětně odkoupeny společností, která je původně prodala, nicméně tentokrát již v režimu volného obchodu. V důsledku tohoto nesprávného účetního postupu došlo k nižšímu výpočtu daně z přidané hodnoty, neboť původní cena pohonných hmot nezatížená žádnou daní tvořila základ pro určení výše daně z přidané hodnoty a nezahrnovala tudíž částku odpovídající výši spotřební daně.
4. Úvodem je nutno uvést, že Ústavní soud se věcí stěžovatele zabýval opakovaně [srov. k tomu zamítavý nález ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16 a zamítavý nález ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 1074/16]. O stěžovatelově vině a trestu bylo totiž nejprve rozhodováno v řízení vedeném proti němu jako uprchlému (srov. právě nález sp. zn. III. ÚS 1074/16), když tato rozhodnutí byla ale následně zrušena (stěžovatel požádal o opětovné projednání věci ve své přítomnosti), načež byla vydána nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí [v nálezu sp. zn. III. ÚS 2759/16 se pak Ústavní soud zabýval stěžovatelem namítanou podjatostí JUDr. Miloše Žďárského, předsedy senátu nalézacího soudu].
5. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
8. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud nejprve poznamenává, že ač tato je poměrně rozsáhlá, v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se ve svých předchozích rozhodnutích vypořádaly nejen obecné soudy, ale také sám Ústavní soud (srov. k tomu nálezy ve stěžovatelových věcech citované shora).
10. Namítá-li tak stěžovatel, že v jeho trestní věci nebyl identifikován v rozporu s daňovou judikaturou plátce daně z přidané hodnoty pro každý jednotlivý případ účetních transakcí, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že jednotlivé společnosti tvořící uzavřený řetězec byly ovládány stejnými osobami (mimo jiné stěžovatelem). Soudy tak přesvědčivě popsaly, proč je vyloučeno, aby stěžovatel nevěděl, jaká daň byla nebo nebyla tou kterou společností z uzavřeného řetězce odvedena [ostatně sám stěžovatel v rámci těchto společností například zadával prostřednictvím internetového bankovnictví jednotlivé příkazy (ze stejné IP adresy), a to dokonce i v době, kdy jednotlivé společnosti byly formálně ovládány - řečeno slovy rozhodnutí obecných soudů - "bílými koňmi", tedy například lidmi bez domova]. Ani Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že ve stěžovatelově případě byla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného stěžovateli za vinu, a to ve formě přímého úmyslu.
11. Uvádí-li stěžovatel dále v ústavní stížnosti, že spotřební daně měla vybrat společnost Čepro, a. s., jako provozovatel daňového skladu, pak i kdyby Ústavní soud přistoupil na tento výklad, stěžovatel nevysvětluje, proč při prodeji určité části pohonných hmot tyto byly ze strany společností ovládaných stěžovatelem zatíženy jak spotřební daní, tak základní sazbou daně z přidané hodnoty, ovšem při jejich prodeji v rámci účelově vytvořeného řetězce společností bylo ovšem postupováno jinak - spotřební daň byla vždy vyfakturována jako samostatné plnění osvobozené od daně z přidané hodnoty, ač konkrétní společnosti ovládané stěžovatelem neměly se společností Čepro, a. s. uzavřené smlouvy opravňující je nabývat zboží přímo z daňového skladu. I kdyby se tak stěžovatel toliko mýlil například v tom, kdo má jakou daň vybrat či v tom, jakou povahu mají automobilové cisterny (zda jsou nebo nejsou součástí daňového skladu), pak by - neměl-li by pro to zvláštní důvod - k daňovým povinnostem v rámci jím ovládaných společností přistupoval stále stejně.
12. Tvrdí-li dále stěžovatel, že soudy zcela ignorovaly jím navržené důkazy, pak tyto námitky stěžovatele jsou povětšinou formulovány dosti obecně (závěry znaleckého posudku, z něhož obecné soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely, měl stěžovatel například podrobit podle svého tvrzení kritické analýze atp.). Pokud pak přece jen stěžovatel například upozorňuje, že se soudy nevypořádaly s odborným názorem I. Š. a J. B., pak vrchní soud se již v té části řízení, jež předcházela citovaným zamítaným nálezům, s těmito důkazními návrhy vypořádal (srov. jeho odkaz na str. 13 nyní napadeného usnesení). K tomuto druhu obrany stěžovatele přitom Ústavní soud ještě poznamenává to, co uvedl již výše. I kdyby totiž uvedená odborná stanoviska byla správná (a soudem oslovený znalec se pro nedostatek své kvalifikace - když ovšem stěžovatel tuto výtku nedostatečně specifikuje - mýlil), pak stěžovatel nevysvětluje, proč při prodeji části pohonných hmot jím ovládané společnosti postupovaly v souladu s názorem "pomýleného znalce" a při prodeji účasti pohonných hmot jednaly v souladu s názorem specialistů oslovených stěžovatelem. O případné podjatosti soudem jmenovaného znalce přitom podle Ústavního soudu nemůže svědčit jen to, že policejní orgán použil některá slovní spojení používaná i tímto znalcem. Ostatně sám Ústavní soud v tomto usnesení používá například slovní spojení úvod "řetězec obchodních společností", což se obsahově blíží některým pojmům používaným - alespoň podle alespoň podle tvrzení stěžovatele - soudním znalcem. Ani Ústavní soud přitom takovýto pojem nepoužívá proto, že by byl uvedeným znalcem jakkoliv ovlivňován, ale proto, že to zkrátka vyjadřuje podstatu některých aspektů trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu.
13. Vrací-li se stěžovatel i nyní v ústavní stížnosti k jím opakovaně tvrzené podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Miloše Žďárského, pak k této námitce Ústavní soud zcela odkazuje na svůj zamítavý nález sp. zn. III. ÚS 2759/16, kde je podrobně [srov. zejména odst. 19] vysvětleno, že v postupu tohoto soudce ve věci stěžovatele nelze spatřovat jakoukoliv podjatost. K porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce přitom nedošlo konečně ani tím, že přísedící rozhodující u Krajského soudu v Brně v trestních věcech nebyli v minulosti vybíráni podle zcela předvídatelných kritérií. Tímto - závadným - stavem panujícím po určitou dobu u Krajského soudu v Brně se totiž Ústavní soud již podrobně zabýval zejména v zamítavém nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016. Tehdy Ústavní soud - vzhledem k rozdílnosti pozice soudce a přísedících - konstatoval, že uvedené nedostatky nevedly u tohoto soudu samy o sobě k porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel přitom jím uplatněnou argumentací uvedený nález Ústavního soudu nikterak nepřekonává.
14. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu mohly obecné soudy rozhodující v nyní přezkoumávané věci soudy při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti shora popsané. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu