ECLI:CZ:US:2018:2.US.64.18.1
sp. zn. II. ÚS 64/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Martinou Szwarcovou, advokátkou se sídlem Modrého 1104/1, Praha 9, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2017, č. j. 42 P 502/2012-M 26, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 101 Co 31/2017-52, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým synem. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") za současného porušení práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením krajského soudu bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilého syna na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým. Podle dřívějšího rozhodnutí okresního soudu je stěžovatel oprávněn se s nezletilým stýkat každý čtvrtek od 15 do 18 hodin a k tomu každý sudý týden v kalendářním roce vždy příslušnou sobotu a neděli od 10 do 17 hodin. Předmětem návrhu byla skutečnost, že dne 3. 8. 2017 (čtvrtek) nebyl styk stěžovatele s nezletilým navzdory soudnímu rozhodnutí realizován. Okresní soud však v souzené věci dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí je nedůvodný, a to z toho důvodu, že matka nezletilého dala stěžovateli v předstihu řádně vědět, že nezletilý bude dne 3. 8. 2017 na prázdninovém pobytu a současně stěžovateli nabídla náhradní termín styku s nezletilým, přičemž na tuto nabídku stěžovatel nijak nereagoval. Současně okresní soud neopomněl zmínit, že stěžovatel na okresní soud podal několik návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí a několik návrhů na změnu rozhodnutí o úpravě péče a styku, přičemž tento postup stěžovatele již i Ústavní soud označil za nestandardní. Okresní soud proto další podání stěžovatele považoval za šikanózní a v rozporu se zájmy nezletilého. Z tohoto důvodu podle názoru okresního soudu nebylo potřebné soudně nařizovat výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým a návrh stěžovatele byl zamítnut. Usnesením krajského soudu bylo poté rozhodnutí okresního soudu potvrzeno, přičemž krajský soud dodal, že stěžovatelova podání nesměřují k ochraně jeho rodičovských práv, ani o k ochraně práv nezletilého. Za zájem nezletilého lze totiž podle krajského soudu považovat i možnost účastnit se prázdninového pobytu mimo své bydliště, přičemž rodiče by měli usilovat o to, aby dítě trávilo prázdniny takovým způsobem, který v nich zanechá nezapomenutelné okamžiky. Namísto toho si však stěžovatel podaným návrhem vynucuje prosazení svých zájmů, aniž by respektoval práva a zájem jeho nezletilého syna.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že tyto nezajistily výkon rozhodnutí soudu, kterým byl upraven styk stěžovatele s jeho synem, a neochránily tak jeho právo na respektování rodinného a soukromého života. Tímto jednáním soudů však bylo porušeno i předchozí rozhodnutí, kterým byl určen styk stěžovatele s nezletilým a které bylo jednáním matky nezletilého porušeno. K tomu stěžovatel uvádí, že soud návrh na výkon rozhodnutí může zamítnout pouze tehdy, nedošlo-li k porušení povinnosti uložené rozhodnutím nebo jestliže k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin. Přitom krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že k formálnímu porušení povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím sice došlo, když se styk stěžovatele se synem dne 3. 8. 2017 neuskutečnil, avšak z objektivního pohledu soud pro neuskutečnění styku shledal racionální důvod, a proto potvrdil předchozí usnesení okresního soudu. Stěžovatel však namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyla žádná objektivní příčina pro neuskutečnění styku se synem prokázána. Za objektivní příčinu není možné považovat svévolné jednostranné rozhodnutí matky o tom, že nezletilý pojede v rozporu s pravomocným rozhodnutím upravujícím styk otce se synem na prázdniny mimo své bydliště.
4. Postup soudů stěžovatel konfrontuje i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4498/2009, podle kterého k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem může dojít jen nedošlo-li k porušení povinnosti uložené rozhodnutím, anebo jestliže k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin. Za tyto objektivní příčiny lze brát např. onemocnění dítěte, a to ještě ne za všech okolností. Navzdory této judikatuře soudy v nyní projednávaném případě argumentovaly faktem, že školka byla v daný den zavřená. Tento fakt sám o sobě však není okolností, která by bránila matce připravit syna na styk se stěžovatelem v jejím bydlišti. Ani další důvody, kdy matka nezletilého docházela do zaměstnání a v této souvislosti dopřála nezletilému prázdninový pobyt mimo jeho bydliště, nemohou ve světle judikatury podle stěžovatele obstát a nelze je označit za důvody objektivní.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda zamítavé rozhodnutí o návrhu mělo zákonný podklad podle ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Výše nastíněná teoretická východiska bezezbytku platí i pro nyní projednávaný případ, ve kterém byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým. V této souvislosti je vhodné především uvést, že návrh na výkon rozhodnutí se vztahoval k jedinému dni, který spadal do období letních prázdnin. Jakkoliv obecné soudy v řízení o úpravě styku nerozhodly o odlišném režimu styku s nezletilým v období prázdnin, podrobně vyložily, že si každý rodič přeje zajistit svému dítěti rekreační pobyt, ať již za jeho přítomnosti či nikoliv tak, aby dítě mělo na prázdninové období hezké vzpomínky a v cestě tomuto přání by neměly stát konflikty mezi rodiči (viz zejména odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Nadto je třeba připomenout, že jednání matky nezletilého nebylo nijak nahodilé, o situaci předem stěžovatele informovala a nabídla mu náhradní termín styku s nezletilým, přičemž stěžovatel na tuto nabídku nijak nereagoval a místo toho podal k okresnímu soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Tuto argumentaci obecných soudů Ústavní soud považuje za dostatečnou, přesvědčivou a zejména nikterak nevybočující z hlediska ústavnosti.
8. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4498/2009, je rovněž nepřípadný. V tomto usnesení totiž Nejvyšší soud pouze demonstrativně uvádí nemoc dítěte jako možnou objektivní překážku pro uskutečnění styku dítěte s rodičem. V žádném případě se však nejedná o důvod jediný možný, a proto s tímto rozhodnutím nelze nakládat tak, jak činí stěžovatel. Ostatně v nyní posuzovaném případě byl styk otce s nezletilým rozhodnutím soudu nastaven tak, že by de facto neumožňoval nezletilému se zúčastnit jakéhokoliv týdenního prázdninového pobytu mimo své bydliště, když pro prázdninový styk nebyla autoritativně rozhodnutím soudu nastavena zvláštní pravidla. Za takové situace je potom kladen mnohem větší důraz na komunikaci mezi rodiči.
9. Nad rámec výše uvedeného nelze odhlédnout ani od toho faktu, že se stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým ve vztahu ke dni 3. 8. 2017. Z uvedeného je tak naprosto zjevné, že i případný kasační zásah Ústavního soudy by měl charakter toliko tzv. akademického výroku, jehož vydáním by se situace stěžovatele nikterak nezměnila. I z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost může být v zásadě úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, nebo ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 aj.). Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda tvrzený zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá či nikoliv. V situacích, kdy k porušení základních práv již došlo, avšak aktuálně k němu již nedochází, může Ústavní soud zasáhnout jen výjimečně. V nyní projednávaném případě se však o tuto situaci nejedná, jelikož k tvrzenému zásahu do stěžovatelových základních práv zde ani nedošlo.
10. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu