ECLI:CZ:US:2018:2.US.671.18.1
sp. zn. II. ÚS 671/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Binara, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 5006/2017-153 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 66/2017-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále namítá též porušení čl. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že podstata sporu před obecnými soudy spočívá v tom, že oprávněný podal proti stěžovateli (a dalším společným povinným) opětovně návrh na nařízení exekuce k vymožení vykonatelného rozhodnutí soudu, a to poté, co předchozí exekuční řízení bylo na návrh oprávněného dle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastaveno. V rámci v pořadí druhého exekučního řízení pak stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, a to z důvodu namítaného promlčení vymáhaného nároku. Stěžovatel přitom namítal, že promlčecí doba nároku oprávněného běžela i po dobu prvního exekučního řízení; tedy nedošlo ve smyslu §112 obč. zák. k přerušení promlčecí doby (po dobu od podání exekučního návrhu do pravomocného zastavení prvního exekučního řízení) a promlčecí doba vykonatelné pohledávky oprávněného tak marně uplynula.
3. Nejvyšší soud k tomu v napadeném rozhodnutí, jímž zamítl dovolání stěžovatele, uvedl, že oprávněný v průběhu exekučního řízení svými procesními úkony (jednáním) nijak nebránil řádnému vedení exekučního řízení. Návrh na zastavení exekuce podal teprve poté, co obdržel od příslušného soudního exekutora informaci o nemajetnosti povinných. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1103/2010 uveřejněného pod číslem 130/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přitom vyplývá, že byl-li výkon rozhodnutí zastaven sice formálně podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy k návrhu oprávněného, avšak pouze (a jedině) na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí, nelze takový případ kvalifikovat jako nedostatek "řádného pokračování v zahájeném řízení" ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. Podle dovolacího soudu tento závěr analogicky platí i pro exekuční řízeni vedené podle exekučního řádu. Situaci, kdy byla exekuce sice zastavena podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. k návrhu oprávněného, avšak podaného z důvodu soudním exekutorem zjištěné nemajetnosti povinných, tudíž lze považovat za řádné pokračování v zahájeném řízení podle ustanovení §112 obč. zák. Po dobu trvání exekuce vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 47 Nc 4573/2009 tedy promlčecí doba neběžela, resp. se stavěla, tzn., že promlčecí doba, která započala běžet dříve v minulosti, v důsledku zahájení shora zmíněného exekučního řízení "dočasně" přestala běžet, přičemž po odpadnutí uvedené překážky bránící v běhu promlčecí doby tato pokračovala tam, kde přestala běžet (promlčecí doba se prodlužuje o dobu, po kterou došlo ke stavení promlčecí doby).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů a opakuje, že je přesvědčen, že došlo k promlčení pohledávky oprávněného, a proto mělo být nové exekuční řízení zastaveno. Stěžovatel má za to, že řešená právní otázka (důsledků zastavení exekuce na návrh oprávněného, ve vztahu k běhu promlčecí doby vykonávaného rozhodnutí) má ústavní rozsah i ve vztahu k ochraně stěžovatele (a obecně všech povinných) vůči neodůvodněnému opakování exekučních řízení či prodlužování jejich běhu, a důsledkům z toho vyplývajících. Současně má stěžovatel za to, že je v hrubém rozporu s právní úpravou, připustit možnost, aby mohl oprávněný nařízená exekuční řízení nechávat libovolně zastavovat, a znovu podávat návrh na jejich nařízení. Pokud se oprávněný rozhodne podat návrh na zastavení exekučního řízení, byť tak učiní z důvodu informace soudního exekutora o aktuální nemajetnosti povinných, jedná se podle stěžovatele o jeho procesní rozhodnutí a odpovědnost, ke kterému nemůže být oprávněný nijak procesně nucen. Učiní-li to, vznikne tím podle stěžovatele povinnému ústavně relevantní právo očekávat, že (v případě zastavení exekuce na základě dobrovolného návrhu oprávněného, a po uplynutí 10leté promlčecí doby od pariční lhůty vykonávaného rozhodnutí) dojde k oslabení možnosti oprávněného tento nárok dále vymáhat.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že interpretace podústavního práva je doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o tom, že vymáhaná pohledávka oprávněného není promlčena, a proto tu nejsou důvody pro zastavení exekučního řízení proti stěžovateli. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, jaké důvody a argumenty je k tomuto závěru vedly (viz výše popsaná argumentace Nejvyššího soudu). Stěžovatel nepřesvědčil Ústavní soud, že by jeho polemika se závěry obecných soudů měla ústavněprávní rozměr. Není zřejmé, v čem by přijaté závěry obecných soudů měly zasáhnout do stěžovatelova práva na soudní ochranu. K námitce stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly jím tvrzenými důvody, pro které nelze v souvislosti s řešenou otázkou (ne)přerušení promlčecí doby u exekučního řízení uplatnit analogii s výkonem rozhodnutí, Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud k analogii přistoupil uváženě a náležitě pro případ stěžovatele meritorně odůvodnil, proč nedošlo k promlčení pohledávky. Napadená rozhodnutí se vypořádávají s argumenty stěžovatele a jasně vysvětlují důvody svých rozhodnutí.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu