ECLI:CZ:US:2018:2.US.672.18.1
sp. zn. II. ÚS 672/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Petrou Novotnou, advokátkou se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 4 Tdo 1444/2017-53, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 9 To 162/2016, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 52 T 139/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásady ovládající trestní řízení - stěžovatel v ústavní stížnosti zejména jmenuje zásadu objektivní pravdy, vázanost státní moci zákonem a zásadu in dubio pro reo.
2. Z ústavních stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ("obvodní soud") byli stěžovatel a M. K. (vedle dalších spoluobviněných) uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 2, odst. 3, písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství, čehož se M. K. a stěžovatel dopustili jako členové autohlídky Policie ČR dne 5. 10. 2014 v době kolem 22:37 hodin v Praze 4 tím, že provedli kontrolu řidiče J. D., kterému byl rozsudkem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, přičemž tuto skutečnost obviněný D. jmenovaným policistům sdělil a za neřešení porušení uvedeného zákazu jim nabídnul peněžní hotovost ve výši 3.000 Kč, kterou měl u sebe. S touto částkou se však policisté nespokojili a požadovali částku pro každého z nich o 2.000 Kč vyšší. Obviněný D. s tím souhlasil, proto ho doprovodili služebním vozidlem do místa jeho bydliště v P., kde od něho převzali finanční hotovost ve výši 7.000 Kč. Obviněného D. pak jmenovaní policisté nechali odjet jeho vozidlem, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho protiprávní jednání. Tím obvinění policisté vykonávali svou pravomoc v rozporu se zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a v rozporu s trestním řádem. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 10.000 Kč a pro případ, že by nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie, a to ve výměře dvou let. Takto rozhodl obvodní soud ve vztahu ke stěžovateli i přesto, že jej svým předchozím rozsudkem - zrušeným k odvolání státního zástupce městským soudem - zprostil obžaloby.
3. Proti v záhlaví citovanému rozsudku obvodního soudu podali obvinění, včetně stěžovatele, odvolání; ta však byla v záhlaví citovaným usnesením městského soudu jako nedůvodná zamítnuta a jejich následná dovolání byla v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta, neboť všichni obvinění, včetně stěžovatele, se podle Nejvyššího soudu ve svých dovoláních míjeli s uplatněnými dovolacími důvody.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 9 To 162/2016, jímž Městský soud v Praze zrušil v pořadí první rozsudek obvodního soudu týkající se stěžovatele. Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatel napadá i rozhodnutí, které není konečné, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být v tomto rozsahu shledána nepřípustnou.
5. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost představuje - ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím - návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
8. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
9. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v tom, že městský soud ve svém usnesení zrušujícím předcházející rozsudek obvodního soudu v jeho zprošťující části ve vztahu ke stěžovateli nepřípustně zasáhl do skutkového i právního hodnocení náležejícího nalézacímu soudu bez toho, aniž by sám znovu v odvolacím řízení provedl jím odlišně hodnocené důkazy. Takový postup je podle názoru stěžovatele nepřípustný, což podle stěžovatele vyplývá mimo jiné i z nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31). Podle tohoto nálezu přitom - alespoň podle stěžovatele - může odvolací soud přistoupit ke zrušení zprošťujícího rozhodnutí prvostupňového soudu jedině tehdy, pokud pochybnosti prvostupňového soudu o vině obviněného postrádají důvodnost. Takové hodnocení zrušujícího usnesení v právě projednávané věci však není podle Ústavního soudu - včetně odkazu na uvedený nález - přiléhavé.
10. Sám městský soud ve svém zrušujícím usnesení (srov. str. 13) totiž mimo jiné uvedl, že v nalézacím řízení neshledal žádné závažné vady, ale jak ve svém odvolání podle městského soudu správně uvedl státní zástupce, ve věci bude nutné doplnit dokazování, aby byl správně zjištěn skutkový stav věci. Není tedy pravda, že by městský soud hodnotil důkazy jinak, aniž věc sám provedl a už vůbec není pravda, že by městský soud obvodnímu soudu jakkoli imputoval svoje vlastní hodnocení věci. Právě projednávaný případ tak nelze podle Ústavního soudu srovnávat se situací popsanou v nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť nyní odvolací soud rozhodně nedospěl k závěru, že by vina stěžovatele byla "absolutně jasná" [srov. odst. 66 citovaného nálezu]. Po zrušujícím usnesení nadto nalézací soud provedl dokazování, a to nejen stěžovatelem opakovaně zmiňovanou zprávou Krajského ředitelství Policie ČR hl. města Prahy - Odboru informačních a komunikačních technologií, ale i dalšími důkazy, jejichž výčet přesahuje 2 strany.
11. Z těchto důkazů lze i podle Ústavního soudu přesvědčivě dovodit, že úplatek od obviněného D. převzala hlídka, jejímž členem stěžovatel byl. Nutno totiž připomenout, že hlídka, v níž byl stěžovatel, nebyla identifikována jen stěžovatelem zpochybňovanými souřadnicemi policejní GPS - když stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepřináší jediné tvrzení alespoň naznačující, že by v době páchání trestné činnosti kladené mimo jiné stěžovateli za vinu nesprávně fungovala (což nelze dovodit ani z obecného tvrzení nadřízeného stěžovatele, že tato technologie jako taková fungovala jen z padesáti procent) - ale také lokalizací telefonu obviněného D. či časovou a prostorovou návazností samotným D. popisovaného děje. Za dané situace tak není relevantní ani zcela obecné tvrzení stěžovatele, že jejich hlídka byla "vybrána" jen proto, že K. - druhý člen autohlídky - se obdobné trestné činnosti dopouštěl opakovaně.
12. Žádné pochybení obecných soudů pak s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu Ústavní soud neshledal v tom, že neuvěřily stěžovatelovu tvrzení, že úplatek byl předán jen obviněnému K. Stěžovatel totiž minimálně jako součást dvoučlenné hlídky musel vědět, že silniční kontrola neproběhla běžným způsobem (nebyla řádně protokolována, policisté dokonce D. doprovázeli domů). Přesto danou skutečnost ani dodatečně nenahlásil. Stěžovatel rovněž nevysvětluje, jaký by měl mít obviněný D. důvod o průběhu kontroly, jejíž součástí stěžovatel byl, svým přátelům lhát (srov. k tomu odposlechy telekomunikačního zařízení obviněného D.).
13. Skutečnost, že úplatek od obviněného D. převzala právě hlídka, na níž se účastnil stěžovatel, není konečně zpochybňována ani stěžovatelem tvrzeným rozporem spočívajícím v tom, že podle policejní GPS lokalizace se mělo policejní vozidlo v době páchání trestné činnosti nacházet na ulici D.; podle následné protokolace v rámci úředního záznamu se však mělo nacházet na ulici N. Obě ulice totiž spolu navzájem sousedí. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí věcný argument, jak by měla mít tato eventuální chyba na posouzení jeho trestné činnosti vliv. Obecná argumentace stěžovatele, že jeho hlídka nebyla v dané lokalitě jediná, v tomto směru pro zpochybnění závěrů učiněných obecnými soudy, postačovat nemůže.
14. Lze tedy uzavřít, že za dané situace Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu