ECLI:CZ:US:2018:2.US.685.18.1
sp. zn. II. ÚS 685/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pánka, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2017, č. j. 11 Co 244/2017-89, a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 16. 6. 2017, č.j. 112 C 85/2017-68, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát (zejména pak zákaz libovůle, princip předvídatelnosti práva a postupu orgánů veřejné moci, vázanost veřejné moci zákonem), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující mimo jiné princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zastavil řízení co do částky 229.160,80 Kč, neboť tato žalovaná částka byla po podání žaloby uhrazena (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci úroky z prodlení z žalované částky (výrok II.) a nyní napadeným výrokem III. stěžovateli jako žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná částka představovala náhradu škody, kterou žalovaný způsobil stěžovateli při dopravní nehodě.
3. K odvolání stěžovatele do výroku III. o náhradě nákladů řízení krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením napadený výrok potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Oba soudy se shodly v tom, že bylo prokázáno, že poprvé byl žalovaný stěžovatelem vyzván k úhradě vzniklé škody předžalobní výzvou datovanou dne 2. 3. 2017, kdy stěžovatel požadoval zaplacení škody do sedmi dnů od doručení výzvy. Takovýto postup však oba soudy hodnotily jako unáhlený, neboť stěžovatel již z trestního řízení musel vědět, že žalovaný je řádně zákonně pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, což znamená, že při úhradě škody musí spolupracovat se svou pojišťovnou. To bylo ostatně výslovně řečeno také trestním soudem v usnesení o zastavení trestního stíhání. Rovněž z korespondence likvidátorky pojišťovny muselo být stěžovateli zřejmé, že žalovaný bez jakéhokoliv prodlení uvědomil pojišťovnu o tom, že je vůči němu vznesen konkrétní nárok na náhradu škody a pojišťovna bez prodlení začala ve věci konat. Dne 12. 4. 2017 přitom pojišťovna škůdce skutečně bez zbytečného prodlení zaplatila stěžovateli plnou náhradu škody tak, jak ji stěžovatel po žalovaném požadoval. Stěžovatel si rovněž musel být údajně vědom toho, že v délce sedmi dnů, které poskytl žalovanému k plnění náhrady škody, není v silách žalované strany tuto záležitost vyřídit. S ohledem na tyto závěry bylo proto podle soudů spravedlivé, že stěžovateli nebyly s odkazem na §150 o. s. ř. přiznány náklady nalézacího řízení.
4. Náklady řízení pak nebyly přiznány žalované straně ani v odvolacím řízení, byť byla proti stěžovateli zcela úspěšná, neboť odvolací soud ve prospěch stěžovatele aplikoval §150 o. s. ř., když zdůraznil, že to byl stěžovatel, kdo byl s převážným zaviněním žalovaného při dopravní nehodě vážně zraněn.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Právě uvedená zdrženlivost platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětlují.
8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že jistě nebylo jeho povinností vyčkávat na vyjádření vedlejší účastnice na straně žalovaného (tedy pojišťovny škůdce). Na druhou stranu však soudy správně nepřehlédly, že stěžovatelem (respektive jeho právním zástupcem) stanovená lhůta sedmi dnů nebyla pro poskytnutí plnění reálná. Jak je navíc v napadených rozhodnutích vysvětleno, žalovaná strana nemohla zcela vycházet ani z částky náhrady škody uplatněné stěžovatelem jako poškozeným v trestním řízení, neboť tato v průběhu času ještě narůstala. Ústavněprávní dimenze nedosahuje ani stěžovatelův argument, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, když na jedné straně soudy stěžovateli přiznaly úrok z prodlení odvíjející se od jeho předžalobní výzvy, ale pro účely náhrady nákladů řízení uzavřely, že žaloba byla předčasná. Oba soudy totiž na úroky z prodlení a na náhradu nákladů řízení pohlížely jinak nastavenou optikou, když vysvětlily (a to v případě krajského soudu velmi podrobně), proč by přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli - vzhledem k okolnostem případu - nebylo spravedlivé. Takovýto rozdílný postoj není apriorně rozporný a evidentně s ním počítá i sám zákonodárce, umožňuje-li kupříkladu náhradu nákladů řízení s odkazem na §150 o. s. ř. nepřiznat jinak zcela úspěšnému účastníku řízení.
9. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že by se vystavil nebezpečí promlčení svého nároku na náhradu škody, vyčkával-li by na stanovisko pojišťovny škůdce, pak vyjde-li Ústavní soud i jen z tvrzení samotného stěžovatele, nemůže této jeho námitce přisvědčit. K nehodě totiž mělo podle stěžovatele dojít v červenci roku 2016 a stěžovatel žalovanému předžalobní výzvu zaslal v březnu 2017, tedy v době, kdy jeho nárok na náhradu škody ještě nebyl bezprostředně promlčením ohrožen. Promlčecí doba je přitom tříletá, navíc její počátek je v tomto případě ovlivněn ukončením pojistného šetření (srov. k tomu přiměřeně §626 občanského zákoníku).
10. K aplikaci moderačního práva ve prospěch žalované strany se přitom stěžovatel vyjadřoval minimálně v rámci svého odvolání. Již z tohoto důvodu na jeho věc nedopadá jím odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 3161/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 95/53 SbNU 219), zabývající se situací, kdy moderační právo použil poprvé až odvolací soud, aniž se tehdejší stěžovatel měl možnost k tomu vyjádřit. Shora bylo rovněž vysvětleno, že aplikace moderačního práva ze strany obou soudů v právě projednávaném případě byla přiměřená - stěžovatel přitom nevysvětluje, jak by na jeho věc měl dopadat nález sp. zn. I. ÚS 2904/16 ze dne 6. 2. 2017, kdy Ústavní soud naopak odvolacímu soudu vytknul, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nedostatečně zohlednil okolností jím tehdy posuzovaného případu.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky), jimiž stěžovateli přes jeho procesní úspěch ve věci nebyla s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu