ECLI:CZ:US:2018:2.US.698.18.1
sp. zn. II. ÚS 698/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 5 Tdo 1371/2017-26, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017 č. j. 5 To 112/2017-423 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 3. 2017 č. j. 9 T 122/2015-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. 9 T 122/2015 uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, kterého se dopustil tím, že jako soudní exekutor od srpna 2013 do 31. 1. 2015 v Českém Těšíně v úmyslu ušetřit náklady na pořízení softwaru u Exekutorského úřadu Karviná pověřil IT technika, který již byl pro toto jednání pravomocně odsouzen, nelegálním opatřením a instalací komerčního softwaru bez licence a souhlasu nositele autorských práv. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 274 920 Kč, a to společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným IT technikem, a poškozená obchodní společnost byla odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 5 To 112/2017 jako nedůvodné. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že veškeré pochyby, které byly původně (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. 5 Tdo 1516/2016-26) shledány, již byly v novém řízení před nižšími soudy odstraněny.
3. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatele původně vydal vyhovující rozhodnutí, potvrzující výskyt nedostatků důkazního řízení před nalézacím soudem s tím, že výsledky dokazování byly soudy v prvním hlavním líčení a následném odvolacím řízení zčásti interpretovány zmatečně (např. nejasnosti ve výpovědi svědka - odsouzeného IT technika) a zčásti způsobem neodpovídajícím obsahu provedeného dokazování (např. ani jeden důkaz nevypovídal o tom, že by stěžovatel instaloval nelegální software). V novém hlavním líčení však již byly odstraněny pochybnosti o úmyslu stěžovatele poškodit nositele autorských práv k nelegálně instalovaným operačním systémům. Zopakované a nově provedené důkazy utvořily logický, ucelený obraz o jednání stěžovatele včetně jeho motivu, jímž bylo ušetřit náklady. Stěžovatelova obhajoba, že byl podveden svými podřízenými, kteří se z něj měli podle něj snažit vylákat peněžní prostředky, byla vyvrácena, neboť nové licence byly vyžadovány poskytovatelem informačního systému, bez něhož by exekutorský úřad nemohl pokračovat ve své činnosti. Svědkyně vypovídající v novém hlavním líčení navíc nepotvrdila informace z listinného důkazu čestného prohlášení z 16. 10. 2013, který byl jedním z důkazů obhajoby a z nichž vycházel Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci stěžovatele. Tato svědkyně vyloučila, že by spolu s tímto čestným prohlášením byly zaměstnancům úřadu předány i finanční prostředky k pořízení softwaru a přiznala, že předmětné čestné prohlášení bylo ve skutečnosti sepsáno až na jaře 2014. Antedatovaná listina s obsahem neodpovídajícím skutečnosti výrazně znevěrohodnila skutkovou verzi obhajoby, což podpořily i další zjištěné okolnosti a provedené důkazy.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí soudů stojí na extrémním rozporu v provedených důkazech a jejich následném hodnocení. Stěžovatel též upozornil, že mu Nejvyšší soud již jedenkráte vyhověl, avšak podruhé nalézací řízení skončilo naprosto stejným rozhodnutím, které Nejvyšší soud původně zrušil. Porušení práva na spravedlivý proces všemi soudy při vyhodnocení provedených důkazů podle stěžovatele způsobilo nesprávnou právní kvalifikaci skutku, stěžovatel je totiž přesvědčen, že žádný trestný čin nespáchal. Nebyla podle něj respektována zásada ultima ratio ani původní rozhodnutí Nejvyššího soudu, správně zhodnoceny důkazy, a tak bylo dle stěžovatele rozhodnuto o jeho vině v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
5. Ústavní soud obdržel v průběhu řízení vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství, která však k věci nepřinesla nic nového, a proto z nich nevycházel, ani je nezasílal na vědomí a k replice stěžovateli.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, soudního spisu i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly převážně argumenty, jež stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy. Stěžovatelovými námitkami o tvrzených nedostatcích v provedeném dokazování a v postupu soudů nerespektujících údajně pokyny Nejvyššího soudu z jeho předchozího rozhodnutí v této trestní věci, se Nejvyšší soud zabýval ve stížností napadeném usnesení (zejména pak na stranách 6 až 8). Závěry Nejvyššího soudu potvrzují i poznatky Ústavního soudu učiněné ze soudního spisu a vyjádřené v bodě 3 tohoto usnesení.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu