ECLI:CZ:US:2018:2.US.726.18.1
sp. zn. II. ÚS 726/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. E., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, Praha, směřující proti oznámení Vězeňské služby České republiky, Věznice Jiřice ze dne 1. 10. 2017, č. j. VS 17468-62/ČJ-2016-802440, a spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. a IV. zákona č. 58/2017 Sb., za účasti Vězeňské služby České republiky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného oznámení Vězeňské služby České republiky, na základě kterého byl v souladu s ustanovením čl. II. a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb. zařazen do věznice s ostrahou a umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Stěžovatel své podání spojil s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 1 T 142/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 13 To 133/2012, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let. Na základě žádosti o přeřazení do věznice mírnějšího typu byl usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 4. 2016, č. j. 15 Nt 1203/2016-39, podle ustanovení §57 odst. 1, 2, 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") přeřazen do věznice s mírnějším režimem, a to do věznice s dozorem. Následně byl však stěžovatel na základě ústavní stížností nyní napadeného oznámení Vězeňské služby (dále jen "oznámení") přeřazen do věznice s ostrahou a umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, a to právě na základě přechodných ustanovení čl. II. a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným zpětným zařazením do věznice s ostrahou, proti kterému nemá možnost jakkoliv se právně bránit, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň má za to, že ustanovení čl. II. a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb., jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem.
4. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podal včas, přestože byl s oznámením seznámen již dne 1. 10. 2017, protože zásah do jeho ústavním pořádkem zaručených práv kontinuálně trvá, neboť je nadále neoprávněně zařazen do věznice s přísnějším režimem a tomuto režimu je nucen podléhat. V daném případě jde proto údajně o zásahy, které se opakují nebo svou setrvalostí kontinuálně vyvolávají stále nová a nová porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. Takové zásahy (každý den jejich trvání) je třeba posuzovat pro účely lhůty k podání ústavní stížnosti samostatně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 599/02, nebo nález ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 507/05; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Platí tedy, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá.
5. Stěžovatel tvrdí, že po nabytí účinnosti novelizačního zákona č. 58/2017 Sb. byly z tr. zákoníku vyňaty dva nejmírnější typy věznice s dohledem a dozorem. Nově byly zřízeny věznice s ostrahou, které jsou vnitřně diferenciovány na nízký, střední a vysoký stupeň zabezpečení. Jádro stěžovatelovy námitky spočívá v tom, že novou právní úpravou byl de facto prolomen princip, že o přeřazení odsouzeného do jiného typy věznice v průběhu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje jedině soud. Vlivem nabytí účinnosti novelizačního zákona byl totiž stěžovatel opět zařazen do věznice s přísnějším režimem, ze které byl předtím, na základě jeho kladně vyřízené žádosti, rozhodnutím soudu přeřazen. Tímto zákonným ustanovením tak došlo ke zkrácení práv stěžovatele, a to způsobem, který mu neumožňuje se bránit jinak než ústavní stížností, neboť proti oznámení není přípustný žádný opravný prostředek. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že bylo porušeno i jeho základní právo na legitimní očekávání, zaručené čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel prý totiž v souladu s právní úpravou před nabytím účinnosti novelizačního zákona č. 58/2017 Sb. očekával, že může být přeřazen zpět do přísnějšího typu věznice toliko na základě rozhodnutí soudu. V situaci, kdy plnil řádně své povinnosti v rámci výkonu trestu odnětí svobody a nezavdává nikterak příčinu k jeho přeřazení, se cítí být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, když je bez jakéhokoli procesu či posouzení automaticky přeřazen do přísnějšího typu věznice. Stěžovatel konečně namítá, že došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny prolomením zákazu retroaktivity trestního práva tam, kde to pro obviněné/odsouzené zakládá nepříznivé důsledky.
6. S ústavní stížností spojil stěžovatel i návrh na zrušení ustanovení čl. II. a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb., kterým en bloc došlo k přeřazení odsouzených z věznic s dozorem do fakticky přísnějšího typu věznice - věznice s ostrahou s vysokým stupněm zabezpečení.
7. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
8. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel uvádí, že napadá v záhlaví označené oznámení, s nímž byl seznámen již dne 1. 10. 2017 a ústavní stížnost podal teprve dne 28. 2. 2018, nicméně domnívá se, že je stížnost včasná, jelikož v důsledku oznámení dochází ke kontinuálním zásahům do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a "takové zásahy (každý den jejich trvání) je třeba posuzovat samostatně pro účely lhůty k podání ústavní stížnosti s ohledem na princip efektivní ochrany základních práv". S takovým výkladem nicméně Ústavní soud nesouhlasí, a to ze dvou důvodů.
10. Předně, ze shora uvedeného se podává, že ústavní stížnost brojí proti oznámení, které ovšem svojí povahou představuje rozhodnutí a nikoliv tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Jak se totiž podává z ustálené judikatury Ústavního soudu, pojem "rozhodnutí" je nutno vykládat materiálně, takže není rozhodné, zda napadený akt je takto označen a jakou má formu, nýbrž zda je způsobilý negativně zasáhnout právní sféru účastníka řízení (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/17 ze dne 7. 11. 2017). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je proto třeba počítat již od doručení tohoto rozhodnutí (tzn. oznámení).
11. Za druhé, výklad nabídnutý stěžovatelem by ve svých důsledcích vedl ke zcela nelogickým až absurdním závěrům. Pokud by totiž Ústavní soud připustil, že se v případě zásahu do osobní svobody lhůta k podání ústavní stížnosti odvozuje od kteréhokoliv dne, kdy dochází k tvrzenému zásahu do tohoto práva, pak by bylo možno např. u vazebních rozhodnutí či rozhodnutí ukládajících trest odnětí svobody tato rozhodnutí napadat ústavní stížností prakticky kdykoliv od okamžiku jejich doručení (resp. vyhlášení), tedy i po několik let, v extrémním případě dokonce desetiletí.
12. Proto Ústavní soud uzavírá, že shledal ústavní stížnost opožděnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
13. Za dané procesní situace se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda stěžovatel mohl předmětné oznámení napadnout jiným procesním prostředkem k ochraně práva, jelikož se o to zjevně ani nepokusil a současně neuvádí žádné důvody, kterými by odůvodnil přesah vlastních zájmů podané ústavní stížnosti (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
14. Spolu s návrhem na zrušení oznámení Vězeňské služby se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá i zrušení vybraných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu však vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh proto "sdílí osud" ústavní stížnosti.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona.
15. Za daného procesního stavu je proto nutno odmítnout rovněž stěžovatelův akcesorický návrh na zrušení ustanovení čl. II a čl. IV. zákona č. 58/2017 Sb., neboť takový návrh by mohl být (na základě postoupení věci plénu) věcně projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu