ECLI:CZ:US:2018:2.US.738.18.1
sp. zn. II. ÚS 738/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vlastimila Vilímce a 2) Ivany Vilímcové, zastoupených Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4355/2017-470, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. 18 Co 51/2017-448 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2016 č. j. 21 C 174/2011-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy konkrétně jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek včetně práva na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně svým napadeným rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 21 C 174/2011-413 určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí - parc. č. X1 o výměře 463 m2, parc. č. X2 - o výměře 131 m2 a parc. č. X3 - o výměře 38 m2, vše k. ú. Nedvězí u Říčan, obec P., zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. město Praha, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.) a zamítl společný návrh stěžovatelů, že jsou každý z 1/2 podílovými spoluvlastníky citovaných nemovitostí a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobce uplatnil na sporné pozemky 25. 1. 1993 (oprávněně) u pozemkového úřadu restituční nárok; přesto dne 21. 12. 1998 Hlavní město Praha - Městská část Praha - Nedvězí pozemky prodalo stěžovatelům; ti na něm postavili rodinný dům, kolaudovaný 13. 9. 2001. Žalobci byly pozemky vydány v restituci až v roce 2010; poté byly v katastru nemovitostí uvedeny jako vlastníci duplicitně obě strany sporu. Není pochybností o tom, že kupní smlouva, kterou stěžovatelé pozemky nabyli, je absolutně neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením (§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - zákon o půdě); spor byl o to, zda stěžovatelé nabyli pozemky na základě dobré víry ve správnost údajů katastru nemovitosti, ve kterém bylo v době převodu jako vlastník evidováno Hlavní město Praha, resp. zda byli oprávněnými držiteli a nabyli vlastnické právo vydržením (držby pozemku se ujali v roce 1999; vydržecí doba by tak uběhla v roce 2009).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. 18 Co 51/2017-448 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 i jeho právní argumentaci. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé vlastnické právo k pozemku nenabyli ani vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, občanský zákoník (dále " obč. zák."), neboť nebyli po desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., neboť stěžovatel 1) se stal v roce 2006 členem zastupitelstva a místostarostou obce. V té době byla obec již několik let účastníkem řízení o vydání pozemků žalobcem a "informační kontinuita byla podle soudu zajištěna minimálně osobou tajemnice úřadu", která jednala se žalobcem v roce 1993. Stěžovatelé tak věděli o porušení blokačního ustanovení zákona o půdě v souvislosti s restituční výzvou žalobce již při uzavření kupní smlouvy, nejpozději se však o něm dozvěděli v roce 2006. Otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, aby neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 22 Cdo 645/2014); proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002 sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4355/2017-470 dovolání stěžovatelů odmítl. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tak, že nepovažuje závěr o tom, že stěžovatel, který se stal místostarostou v době, kdy obec vedla jediný restituční spor, a to právě se žalobcem, nemohl být nadále "se zřetelem ke všem okolnostem věci", tedy objektivně, v dobré víře, za zjevně nepřiměřený; o restitučním sporu mohl a měl vědět. Desetiletá vydržecí doba (§134 odst. 1 obč. zák.) tak nemohla uběhnout a stěžovatelé vlastnické právo vydržením nenabyli. Podle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Ústavního soudu ohledně nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016). V tomto případě nejde o nabytí od nevlastníka, ale o nabytí od vlastníka na základě absolutně neplatné smlouvy. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným (k tomu pak Nejvyšší soud provedl odkaz na některá rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16). Není-li nesprávný samotný závěr o tom, že stěžovatel pozbyl dobrou víru nejpozději v důsledku toho, že se stal místostarostou, pak napadené rozhodnutí obstojí bez ohledu na to, zda byl v dobré víře již při nabytí pozemku či nikoliv. Vady zmíněného důkazního řízení však nemohly mít vliv na skutkové zjištění, že se stal místostarostou obce v době, kdy s ní žalobce vedl restituční spor ohledně vydání sporného pozemku v restituci; toto zjištění, jak uvedeno výše, pro závěr o nedostatku dobré víry postačuje.
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zrekapitulovali dosavadní postup řízení a zopakovali i své právní argumenty z řízení před obecnými soudy. Vytýkali to, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování z výslechů svědků provedených v jiných soudních řízeních a stěžovatelům tak upřely nejen právo slyšet tyto svědky a pokládat jim otázky, ale dokonce se k těmto svědeckým výpovědím vyjádřit, neboť stěžovatele s nimi neseznámil, ani je žádným způsobem neupozornil na to, že tyto svědecké výpovědi považuje pro své rozhodnutí za podstatné. Na tuto skutečnost stěžovatelé upozorňovali již v podaném odvolání i dovolání, avšak odvolací soud shledal postup soudu prvého stupně za správný a dovolací soud sice považoval tuto námitku za relevantní, avšak nemající vliv na rozhodnutí ve věci, s čímž však stěžovatelé nesouhlasí. Soud prvého stupně ani soud odvolací se důkazy stěžovatelů na podporu jejich tvrzení o dobré víře vůbec nezabývaly a dovolací soud ochranu právům stěžovatelů taktéž neposkytl, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé v době koupě předmětných pozemků neměli povědomí o dění v obci, neznali nikoho z představitelů obce, ani neměli v obci žádné "zvláštní postavení". Naopak žalobce o parcelaci pozemků dotčených jeho restituční žádostí i o jejich převodech do vlastnictví třetích osob věděl a podle stěžovatelů tedy mohl zabránit včas tomu, aby předmětné pozemky byly na stěžovatele a další osoby převedeny, na pozemcích byly postaveny rodinné domy a předešel by tím způsobení škody všem zúčastněným. Pokud tedy obec pochybila a převedla nemovitosti, se kterými nemohla dle zákona disponovat, musí to být z hlediska spravedlnosti i z hlediska obecných právních principů a norem opět pouze tato obec, kdo bude za případnou škodu odpovídat tomu, na jehož úkor pochybila, a nelze tuto odpovědnost přesouvat na jiné (soukromé) osoby. Stěžovatelé jsou nyní bez svého zavinění v situaci, kdy jim bylo upřeno vlastnické právo k pozemkům, na nichž si vybudovali rodinný dům, v němž uspokojují své bytové potřeby.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Oba tyto aspekty, tedy vyhodnocení skutkového stavu i vysvětlení interpretace podústavního práva, obecné soudy provedly dostatečně a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů a je si vědom velmi problematické situace, do níž se stěžovatelé dostali tím, že došlo k porušení zákona obcí, nikoli jimi samými. Nicméně i touto situací se už Ústavní soud opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích citovaných již v napadeném usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným. Nad to stěžovateli zmiňovaná odpovědnost za porušení tohoto zákona jiným subjektem jim samozřejmě nikterak nebrání se po tomto subjektu domáhat náhrady škody, která jim případně byla způsobena. Žádný z uvedených argumentů stěžovatelů tedy neposouvá věc do ústavní roviny. Soudy vážily mezi právy dvou subjektů (stěžovatelů a žalobce) a přesvědčivě vysvětlily, proč daly zapravdu žalobci, a nikoli stěžovatelům.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu