ECLI:CZ:US:2018:2.US.753.18.1
sp. zn. II. ÚS 753/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 4 Tdo 1444/2017-53, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 52 T 139/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále má stěžovatel za to, že v řízení, z něhož uvedená rozhodnutí vzešla, byl odebrán svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byli K. a stěžovatel (vedle dalších obviněných) uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 a odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství. Obviněný K. a stěžovatel byli dále uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství. Těchto trestných činů se měli dopustit tím, že M. K. a stěžovatel jako členové autohlídky Policie ČR dne 9. 1. 2015 provedli kontrolu řidiče vozidla (obviněného N.), a to včetně opakované dechové zkoušky, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče minimálně 0,2 promile alkoholu a následně za blíže nezjištěnou finanční hotovost, kterou si stěžovatel a K. od obviněného N. vyžádali, jeho kontrolu ukončili a nechali ho pokračovat dále v jízdě, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek. Dále jmenovaní policisté dne 10. 1. 2015 provedli kontrolu řidiče (obviněného J. P.), jehož v průběhu kontroly vyzvali k provedení orientační dechové zkoušky, kterou však tento odmítl, přičemž byl prokazatelně pod vlivem alkoholu. Následně jmenovaní policisté služebním vozidlem doprovodili vozidlo nadále řízené obviněným J. P. na čerpací stanici, kde od něj převzali peněžní hotovost v blíže nezjištěné výši a kontrolu ukončili, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek, čímž vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím - mimo jiné - zákonu o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Dále výše jmenovaní policisté jako členové autohlídky Policie ČR dne 17. 1. provedli kontrolu řidiče vozidla Fr. T., a to včetně orientační dechové zkoušky na alkohol, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče 0,08 promile, a aniž by v souladu se svými zjištěními jakkoliv reagovali, kontrolu přesto následně ukončili pouze s pokynem, aby vozidlo dále řídila manželka řidiče, tedy nepostupovali zákonem předpokládaným způsobem. Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Dále byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30.000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru bezpečnostního sboru či obecní policie v trvání pěti let. Ve vztahu ke čtvrtému skutku - obdobného charakteru - byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se stal.
3. Následná odvolání obviněných (včetně stěžovatele) byla ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu zamítnuta jako nedůvodná a jejich následná dovolání byla v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta, neboť se údajně všichni obvinění ve svých dovoláních míjeli s uplatněnými dovolacími důvody.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
6. Ústavní soud po přezkoumání nyní projednávané věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů prováděného těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
7. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
8. Stěžovatelova argumentace primárně směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 9 To 162/2016. Je v něm podle stěžovatele použito nepřiměřených slovních formulací a argumentace v něm obsažená prý zcela přesáhla zákonný rámec pravomoci odvolacího soudu; stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31) a dovozuje, že rozhodoval-li stejný senát Městského soudu v Praze v dané věci již podruhé - tedy v řízení, jež následovalo po vydání usnesení sp. zn. 9 To 162/2016 - je nutno členy tohoto senátu díky formulační nevhodnosti odůvodnění prvního usnesení hodnotit jako podjaté. Ústavní soud však stěžovatelem tvrzenou intenzitu nevhodnosti odůvodnění, kolidující ať už nálezem sp. zn. I. ÚS 2726/14 anebo s principem soudcovské nezávislosti, neshledal [srov. k tomu přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. 672/18, v němž Ústavní soud posuzoval ústavnost týchž rozhodnutí obecných soudů jako nyní, a to k ústavní stížnosti dalšího z obviněných v právě projednávané věci].
9. Předně, zpochybňuje-li stěžovatel formulační (ne)vhodnost usnesení Městského soudu v Praze, může tak učinit až od str. 13 a následující, neboť předchozí části jsou toliko rekapitulační, včetně podaných odvolání. Na straně 14 citovaného usnesení pak městský soud obviněným policistům nevytýká, že se nepřiznali (jak tvrdí stěžovatel), ale naopak konstatuje, že v jejich procesním postavení je pochopitelné, že páchanou trestnou činnost popírají. Navíc jde o zcela obecnou (úvodní) pasáž hodnocení odvolacího soudu, v níž odvolací soud prvostupňovému soudu nic nenařizuje. Stěžovatel také nevysvětluje, v čem má být odůvodnění městského soudu rozporné a v čem má směřovat k jednoznačnému odsouzení obviněných, pokud konstatuje, že ne vždy bylo možné trestnou činnost obviněných audiovizuálně monitorovat a že obvinění trestnou činnost prováděli za účelem získání finančních prostředků. Odvolací soud v usnesení sp. zn. 9 To 162/2016 - jímž zrušil v pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc mu vrátil k novému rozhodnutí - rovněž netvrdí (ač to stěžovatel uvádí), že by si obviněný N. musel zařídit odvoz dětí již při kontrole prováděné K. a stěžovatelem. Odvoz dětí si naopak musel zařídit až po zásahu příslušníků spolupracujících s GIBS. Co se týká skutku, jehož se měl stěžovatel dopustit při silniční kontrole J. S., pak v rozsahu tohoto skutku zůstali stěžovatel i K. zproštěni obžaloby, na čemž nic nezměnilo ani napadené usnesení městského soudu. Není vnitřně rozporné ani tvrzení městského soudu, že jmenovaní policisté se snažili jimi páchanou trestnou činnost skrývat, byť byla konána na veřejně přístupných místech. Je-li totiž ve zrušujícím usnesení městského soudu uvedeno, že se obviněný D. doznal k řízení motorového vozidla přes uložený zákaz řízení, neměl městský soud zjevně na mysli, že by se doznal před soudem, nýbrž že tuto skutečnost doznal policistům provádějícím v jeho případě silniční kontrolu. Vytýká-li konečně městský soud obvodnímu soudu dezinterpretaci výpovědí svědka Jonáše (příslušníka spolupracujícího s GIBS), vztahuje se tato výtka zejména k jím uváděnému časovému údaji v případě kontroly řidiče N.
10. Namítá-li dále stěžovatel, že prvostupňový soud ve svém v pořadí druhém rozsudku nesprávně uvádí, že se ke skutkům kladeným mu za vinu nevyjádřil, když ve spise má být založeno jeho poměrně obsáhlé vyjádření, pak stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nekonkretizuje, co v tomto vyjádření uváděl a jaký by mělo mít eventuální přehlédnutí tohoto vyjádření vliv na správnost závěrů nalézacího soudu. Ve svém v pořadí prvním rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 dále uvedl, že v případě kontroly obviněného N. nemohl svědek Kliment (příslušník spolupracující s GIBS) vidět, zda N. předává silniční hlídce úplatek či nikoliv. Po zrušujícím usnesení městského soudu ovšem k možnosti výhledu provedl prvostupňový soud dokazování právě ohledně polohy a výhledu, který měl svědek Kliment ze svého úkrytu a svoje původní hodnocení na základě takto doplněného dokazování změnil v tom, že tento svědek za použití přístrojů umožňujících noční vidění mohl vidět předání úplatku obviněným N., což také od začátku tvrdil. Ke správnosti postupu sledování osob a věcí ve smyslu §158d trestního řádu se pak již dostatečně vyjádřily městský i Nejvyšší soud a v daném rozsahu námitek stěžovatele Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkazuje, když stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezohledňuje, že tohoto prostředku, vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti, bylo použito ve zvláštním režimu. Není tedy pravda, že by věc byla nezákonným způsobem konzultována s GIBS, jak se domnívá stěžovatel.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že svědek T. měl být GIBS motivován k tomu, aby řekl, že po něm policisté při silniční kontrole chtěli peníze, pak i kdyby to snad byla pravda, soud v případě tohoto skutku nekladl policistům za vinu přijetí úplatku, nýbrž vytýkal jim nesprávnost postupu, neboť řidiči toliko doporučili, aby raději řídila jeho manželka, aniž by postupovali zákonem předvídaným způsobem. Pokud konečně obecné soudy neměly pochybnost o podnapilosti obviněného P., pak vycházely mimo jiné ze svědectví několika příslušníků spolupracujících s GIBS, kteří tohoto obviněného (resp. i předání úplatku z jeho strany policistům) sledovali v různou dobu. Sám obviněný P. navíc zasahujícím policistům potvrdil, že alkohol před jízdou požil, ač se skutečně odmítl podrobit dechové zkoušce.
12. Jak vidno z právě uvedeného, ani Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že soudy v jeho věci hodnotily důkazy svévolným a účelovým způsobem a že by se městský soud ve svém zrušujícím usnesení vyjadřoval tak, že by to bylo v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2726/14 nebo že by to zavdávalo pochybnosti o nepodjatosti soudců městského soudu, jež věc stěžovatele posuzovali. Naopak argumentace stěžovatele je podle Ústavního soudu do značné míry postavená na vytrhávání jednotlivých částí odůvodnění napadených rozhodnutí z jejich kontextu, když v ústavní stížnosti uvedená tvrzení stěžovatele postrádají náležitý ústavněprávní rozměr. Blanketní odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu tento nedostatek samy o sobě jistě napravit nemohou.
13. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu vina stěžovatele nebyla zpochybněna a soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu