ECLI:CZ:US:2018:2.US.765.18.1
sp. zn. II. ÚS 765/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Čestmíra Motejzíka, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a.s., se sídlem Kamenec u Poličky 300, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1 a 3) MASO UZENINY PÍSEK, a.s., se sídlem Novodvorská 1062/12, Lhotka, Praha 4, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Palác Adria, Jungmannova 31, Praha 1 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 29 Cdo 4839/2016-796, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatelé domnívají, že bylo porušeno jejich právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo rovnosti účastníků řízení, podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud nepřipustil vstup Miroslava Moškvana jako vedlejšího účastníka do řízení, zrušil dovoláním napadený výrok Vrchního soudu v Praze (dále "odvolací soud") o nákladech řízení a ve zbytku dovolání stěžovatelů odmítnul. Nejvyšší soud z části dovolání stěžovatelů odmítnul pro nepřípustnost, neboť ohledně otázky rozporu zájmu mezi žalobcem v původním řízení a Miroslavem Moškvanem odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem v plném rozsahu závaznému právnímu názoru vyslovenému v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatelé si jsou vědomi toho, že jejich ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu a také zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Tvrdí však, že jsou v tomto případě důvody pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tyto důvody stěžovatelé spatřují v tom, že napadeným usnesením se sice nekončí věc sama, ale končí se tím rozhodování o otázce významné pro řízení, a to o otázce rozporu zájmu mezi žalobcem v původním řízení a Miroslavem Moškvanem.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při posouzení podmínek přípustnosti a zvážení okolností tohoto případu Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud zvážil, zda je v dané věci možné postupovat podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, i když není splněna podmínka uvedená v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přípustná. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 421/98 ze dne 26. 11. 1998 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 933/06 ze dne 30. 1. 2007) je možné použití citovaného ustanovení pouze v případech, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zároveň musí být posuzování těchto podmínek spojeno vždy s hodnocením dopadu napadeného rozhodnutí na základní práva a svobody stěžovatele. Postup podle tohoto ustanovení je zároveň výjimkou ze zásady subsidiarity, a proto je toto ustanovení vykládáno restriktivně.
7. V předmětné věci řízení podle kasačního principu pokračuje a dosud nebylo skončeno. Ústavní soud také připomíná, že §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hovoří o procesních prostředcích proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští výjimky u takových dílčích rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. V ostatních případech Ústavní soud přistupuje k přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž se nápravy nelze domoci jiným způsobem, především příslušnými procesními prostředky.
8. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení tvořilo takto samostatnou uzavřenou část řízení, ani že by podstatně ovlivňovalo základní práva stěžovatelů uvedená v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost by tak svým dosahem podstatně překračovala vlastní zájmy stěžovatelů. Vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud aplikoval ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
9. Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka