ECLI:CZ:US:2018:2.US.792.18.1
sp. zn. II. ÚS 792/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2016 č. j. 12 C 67/2013-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. 13 Co 310/2016-306 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 2892/2017-342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména tedy práva na přístup k soudu a na náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se domáhala náhrady škody po státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen "OdpŠk") z toho důvodu, že její syn byl nezákonně trestně stíhán a podroben nezákonné vazbě.
3. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována, aby se domáhala přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, spočívající v nezákonném trestním stíhání a vazbě jejího syna.
4. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatelce by mohl vzniknout nárok na náhradu újmy, avšak jen v rozsahu, který odpovídá těm úkonům, které v souladu s trestním řádem jako matka obviněného konala. Tak, jak to bylo vymezeno v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu. Postavení účastníka řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk mají i ty osoby, které jsou oprávněny namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud zaplatily náklady nutné obhajoby. Tyto osoby jsou rovněž oprávněny navrhovat, aby soud rozhodl o nároku na bezplatnou obhajobu, a mají i právo podat stížnost proti rozhodnutí o jejich návrhu; tehdy se dostávají do pozice účastníka dílčí fáze trestního řízení, resp. jsou stranou podle §12 odst. 6 části věty za středníkem tr. ř. Osoby, které jsou podle §37 odst. 1 tr. ř. oprávněny zvolit obviněnému obhájce (zákonný zástupce, příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba), činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady, splňují tedy předpoklady pro to, aby byly považovány za účastníka řízení aktivně legitimovaného k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby (Vojtek. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 3. vydáni, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88, odst. 3). Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že osoby vyjmenované v §37 odst. 1 tr. ř. nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízeni někomu jinému (typicky obžalovanému). Z toho vyplývá, že i kdyby bylo možno považovat stěžovatelku za účastnici trestního řízení (např. proto, že by ve prospěch obžalovaného podala odvolání), nebyl by dán vztah příčinné souvislosti mezi její újmou, prožívanou v důsledku trestního stíhání jejího syna, a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka sice prokázala svoji procesní aktivitu v trestním řízení týkajícím se jejího syna, ovšem nepožadovala náhradu škody, respektive nedomáhala se nemajetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s jejími úkony (tedy např. na základě těchto úkonů, třeba tím, že uhradila náklady obhajoby). V takovém případě by její věcná aktivní legitimace byla dána.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty, které byly výše uvedeným způsobem vypořádány již v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka si uvědomuje, že ona sama nebyla trestně stíhána, ani vazebně zadržena, ale vzhledem ke skutečnosti, že si je jako matka se svým synem velice blízká, prožívala jeho újmu jako svou vlastní. Navíc se trestní stíhání jejího syna a související vazba do značné míry podepsaly nejen na jejím psychickém i fyzickém zdraví, ale i na vnímání její osoby ze strany sociálního okolí (kolegové v práci, sousedé, přátelé), kteří na ni pohlíželi jako na matku kriminálníka. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem ke skutečnosti, že se jí v rámci prvoinstančního a následně i odvolacího řízení podařilo prokázat, že byla po celou dobu trestního řízení jejího syna aktivní účastnicí a využila všech prostředků, které jí zákon umožňoval, aby poskytla svému synovi kvalitní obhajobu, která měla za následek jeho úspěch v celém sporu a zároveň jí v souvislosti s tímto trestním řízením vznikla újma, je zcela logické se domnívat, že je i aktivně legitimována k náhradě nemajetkové újmy. V souvislosti s uvedeným se stěžovatelka domnívá, že jí byla odepřena spravedlnost, když se soudy odmítly zabývat otázkou, která dosud nebyla z jejich strany řešena, tedy otázkou dopadu na běžný život a samotnou lidskou důstojnost osoby, která se, byť zprostředkovaně, stane obětí nezákonného postupu státního orgánu. Závěrem stěžovatelka uvádí, že trvá na ústním jednání o své ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15). V projednávaném případě se stěžovatelka domáhala nemajetkové újmy, jež jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího syna. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu opakovaně aprobovaná rozhodnutími Ústavního soudu však neshledává neústavní takovou situaci, kdy je to pouze přímo dotčená osoba, kdo se může domáhat po státu náhrady nemajetkové újmy, která spočívá v nezákonném zásahu do jeho práv. Stát neučinil žádné rozhodnutí přímo vůči stěžovatelce, které by zasáhlo do jejích práv. Ústavní soud nikterak nesnižuje potíže, které mohly stěžovatelce vzniknout v souvislosti s trestním stíháním jejího syna, ani nijak nezpochybňuje nárok neoprávněně stíhané osoby na náhradu za toto stíhání a s ním spojenou vazbu. Nicméně zákonná úprava ani závěry Nejvyššího soudu spočívající v rozumně nastaveném rozsahu odpovědnosti státu za způsobené škody a nemajetkové újmy neshledává Ústavní soud jako protiústavní. Proto ani závěry v této konkrétní věci, které se nevymykají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neshledává Ústavní soud rozpornými se základním právem na náhradu škody způsobené jednotlivci státem. Stěžovatelka se ostatně vyhovujícího nálezu právě ohledně nákladů vynaložených na právní pomoc synovi domohla v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 203/17. Další nároky jí však v souladu s příslušnou zákonnou úpravou nevznikly.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal napadená rozhodnutí rozpornými se základními právy stěžovatelky, a proto dospěl k závěru, že její ústavní stížnost nedosahuje ústavního rozměru.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu