ECLI:CZ:US:2018:2.US.820.18.1
sp. zn. II. ÚS 820/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Jaroslav Kubeša, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 22 Cdo 5337/2015-213, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2015, č. j. 51 Co 16/2015-186, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 20 C 120/2012-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti se soudy zabývaly tím, že stěžovatel jako subdodavatel v rámci smlouvy o dílo vybudoval pro stavební společnost část kanalizace, kdy objednatelem tohoto díla byla - zjednodušeně řečeno - obec Vendryně. Protože stěžovatel nedostal za část jím zbudované kanalizace zaplaceno, domáhal se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, určení, že je vlastníkem těchto částí kanalizace. Jeho žaloba však byla v záhlaví citovaným rozsudkem prvostupňového soudu zamítnuta, což bylo k odvolání stěžovatele odvolacím soudem potvrzeno a následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. K obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud předně poznamenává, že stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v jeho věci již řádně a dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly a nadto tato argumentace postrádá v podstatě jakýkoliv hlubší ústavněprávní rozměr. Přitom všechny tři obecné soudy se jednoznačně shodly na tom, že stěžovatel nenabyl vlastnictví k částem jím budované kanalizace již jen proto, že je nebudoval s právně relevantně projeveným úmyslem mít tyto části kanalizace pro sebe.
6. V této souvislosti pak Nejvyšší soud ve svém přesvědčivém rozhodnutí zejména odkázal na pasáže smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelem a stavební společností jako hlavním dodavatelem, z nichž vyplývá, že stěžovatel musel vědět, že kanalizaci zhotovuje pro jmenovanou obec a nikoliv pro sebe a muselo mu být rovněž zřejmé, že předmětnou kanalizaci bude užívat žalovaná obec a nikoliv stěžovatel. Stěžovatel se přitom s touto argumentací obecných soudů vypořádal v ústavní stížnosti v podstatě jen tak, že takový úmysl údajně měl, což před soudy i tvrdil. Taková argumentace stěžovatele je ovšem zcela nedostatečná a lze proto plně akceptovat závěry obecných soudů, že stěžovatel nenabídl žádný přesvědčivý argument, z něhož by mohlo plynout, že kanalizaci stavěl v úmyslu mít věc pro sebe jako vlastník. To, že tento úmysl tvrdil před obecnými soudy, totiž samo o sobě nestačí.
7. Zpochybnil-li stěžovatel v ústavní stížnosti východisko obecných soudů, že jím zbudovaná část kanalizace není samostatnou věcí v právním slova smyslu, neboť podle stěžovatele každá část kanalizace je napojena na kanalizační potrubí a takto by prý žádná část kanalizace - nahlíženo logikou obecných soudů - nemohla být samostatnou věcí, pak ani tato obrana stěžovatele není podle Ústavního soudu přiléhavá. V tomto směru pro stručnost postačuje odkázat na závěry Nejvyššího soudu, který jednak uvedl, že pro určení vlastnického práva k částem kanalizace není významné, zda tyto části jsou samostatnou věcí, jelikož stěžovatel je nezhotovoval s úmyslem je mít pro sebe a tudíž k nim nemohl nabýt vlastnické právo, a nad tento rámec vyložil, že samostatnou věcí nemůže být pouhá část kanalizační stoky.
8. Jen pro úplnost Ústavní soud pak dodává, podobně jako to učinil již krajský soud (str. 8-9 napadeného rozsudku), že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč se domáhá určení vlastnického práva k částem jím zbudované kanalizace, když by bylo daleko efektivnější domáhat se zjištění uzavření dodatku ke smlouvě o dílo, resp. nahrazení projevu vůle k uzavření těchto dodatků, nechce-li s ním hlavní dodavatel dodatek ke smlouvě o dílo, v souladu s nímž sporné části kanalizaci vybudoval, uzavřít (a podle něj pak i stěžovatelovu práci zaplatit).
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž se soudy ujednotily na stanovisku, že stěžovatel není vlastníkem jím definovaných částí kanalizace, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná a odpovídají ostatně i závěrům, k nimž Ústavní soud dospěl v jiném řízení o ústavní stížnosti téhož stěžovatele [srov. usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 762/17].
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu