ECLI:CZ:US:2018:2.US.887.18.1
sp. zn. II. ÚS 887/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. L., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 9 To 210/2017 a usnesení Nejvyššího soudu 29. 11. 2017 č. j. 8 Tdo 1377/2017-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 39 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 3 T 24/2017 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustil tím, že ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 9 T 88/2014, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2014, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání, mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, s dobou platnosti od 4. 12. 2014 do 4. 12. 2017, přesto nejméně dne 28. 1. 2017, kdy byl v 12. 45 hodin zajištěn v Brně, a posléze dodán do výkonu trestu odnětí svobody, bez závažného důvodu pobýval na území České republiky. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 9 To 210/2017 tak, že odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 8 Tdo 1377/2017-29, tak, že se odmítá.
3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel své výhrady založil výlučně na tvrzení, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal a nesprávně byl uznán vinným na základě vadně posouzeného stavu věci, protože tvrdil, že jeho pobyt v České republice byl v době jeho zadržení motivován snahou nastoupit nařízený výkon trestu v jiné trestní věci. Obecné soudy však z listinných důkazů zjistily, že ač se stěžovatel hájil tím, že dne 27. 1. 2017 přicestoval z Polské republiky, kde se podle své obhajoby po dobu vyhoštění zdržoval, proto, aby uvedený trest odnětí svobody nastoupil, této jeho obhajobě nenasvědčovaly podle závěrů soudů žádné skutečnosti, protože neučinil osobně nic z toho, co namítal a co uváděl. Naopak policejní orgány jej zadržely na adrese jeho trvalého bydliště v České republice. Při jeho zadržení rovněž nic nevypovídalo o tom, že by se chystal k nástupu trestu, protože, jak policie zjistila, právě hlídal syna své manželky, která údajně "neměla pro syna hlídání". Soudy tedy jeho obhajobu, že se po celou dobu zdržoval v Polské republice, považovaly za nevěrohodnou, a to mimo jiného i proto, že o údajném pobytu podal jen velmi formální a zcela nekonkrétní informace, že pracoval na tržišti a bydlel u kamaráda (srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy odmítly ověřovat stěžovatelovu verzi a provést stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem jeho manželky. Stěžovatel se obhajuje tím, že fakticky byl na cestě z Polska, aby nastoupil uložený trest odnětí svobody. Obecné soudy se podle stěžovatele dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení, že nástup výkonu trestu odnětí svobody by vylučoval trestnost maření výkonu trestu vyhoštění pouze, kdyby stěžovatel bezprostředně po překročení státní hranice nastoupil do věznice nebo se přihlásil policii atd.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině i proč považovaly za nadbytečné vyslechnout manželku stěžovatele. Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Jeho argumentace nikterak nedosahuje ústavněprávní roviny.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu