ECLI:CZ:US:2018:2.US.9.18.1
sp. zn. II. ÚS 9/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů D. H. a společnosti MEGASTAR World s.r.o. a STARCOM INTERNATIONAL s.r.o. se sídlem Štramberská 1049/20, Ostrava, zastoupených JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016 č. j. 74 T 114/2015-472, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2016 č. j. 5 To 183/2016-598 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 3 Tdo 771/2017-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé podali 29. 12. 2017 ústavní stížnost, ve které namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a kterými byla porušena zásada presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé byli společně s dalšími dvěma spoluobviněnými odsouzeni napadeným rozsudkem okresního soudu za zločin podplácení podle §332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, kterého se dopustili tím, že v úmyslu působit na daňové řízení tak, aby byl daňovým subjektům (stěžovatelům - právnickým osobám) přiznán a vyplacen nárokovaný nadměrný odpočet DPH v co nejvyšší možné výši, nabídli celkem 800.000 Kč. Nabídku učinil první stěžovatel prostřednictvím spoluobviněných ve prospěch stěžovatelů-právnických osob, jejichž statutárním orgánem byl první stěžovatel. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl výrok o vině potvrzen a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
3. Stěžovatelé nenamítají, že se skutek podplácení nestal, a nepopírají, že se jej dopustili ostatní odsouzení; nesouhlasí však s tím, že byla vyslovena vina prvního stěžovatele, která se v důsledku zásady přičítání trestní odpovědnosti odrazila i ve vině stěžovatelů - právnických osob. Stěžovatelé namítají, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se první stěžovatel jakkoli podílel na podplácení, přičemž namítají, že soudy nebraly v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Obecné soudy se detailně věnovaly dokázání viny prvního stěžovatele. Konkrétně se okresní soud v napadeném rozsudku věnoval dokázání viny prvního stěžovatele na str. 12, krajský soud pak na str. 11-15 napadeného rozsudku, kde také reagoval na námitky stěžovatele, které vznesl v rámci odvolání a které jsou z velké míry totožné s námitkami, které stěžovatel vznáší v rámci ústavní stížnosti. Obecné soudy se zaměřily na to, že první stěžovatel poskytoval, popř. musel poskytnout, součinnost ostatním spoluodsouzeným, dále soudy vinu stěžovatele dokládaly prohlášením spoluodsouzených o jeho podílu na trestném jednání, a rozebíraly motivy, které k podplácení mohl mít. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zdůraznily, že ani jeden ze spoluobviněných nemohl nabízený úplatek se svého zaplatit, že sami nedisponovali potřebnými informaci, kterými disponoval jen stěžovatel, a že z výsledného jednání by profitoval pouze stěžovatel. Skutečnost, že obecné soudy neuvěřily prohlášení spoluobviněných o neúčasti stěžovatele na trestné činnosti, pak neznamená porušení práva na spravedlivý proces, jelikož obecné soudy přesvědčivě a přesně vysvětlily, proč těmto svědectvím neuvěřily (napadený rozsudek okresního soudu str. 12-13 a napadený rozsudek krajského soudu str. 12-16). Ústavní soud tak neshledal důvod nesprávnosti závěru Nejvyššího soudu, že nedošlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry a že nebyla porušena zásada presumpce neviny.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu