ECLI:CZ:US:2018:2.US.903.17.1
sp. zn. II. ÚS 903/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky CASINO KARTÁČ s.r.o., se sídlem Slévárenská 400/5, Ostrava - Mariánské Hory, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem Na příkopě 988/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 2302/2016-164 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2016 č. j. 14 Co 394/2015-147, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. března 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 567 milionů Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Tvrdila, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku z důvodu nesprávného úředního postupu Ministerstva financí, které povolilo provozování interaktivních videoloterijních terminálů mimo kasina s možností vyšších maximálních sázek a v rozporu s §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, nestanovila žádná herní maxima. Tím došlo ke zvýhodnění provozovatelů technických her mimo kasina.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 č. j. 18 C 3/2013-133 zamítl žalobu stěžovatelky. Neshledal, že by stěžovatelka dostála povinnosti tvrzení ani povinnosti důkazní, a protože se bez omluvy nedostavila k ústnímu jednání, nebyla poučena dle §118a občanského soudního řádu. Obvodní soud měl za to, že namítaný postup nebyl nesprávným úředním postupem, ale týkal se vydání rozhodnutí. Přitom stěžovatelka nevymezila žádné rozhodnutí, které by bylo zrušeno jako nezákonné. Rovněž nepovažoval za prokázaný ušlý zisk, neboť stěžovatelka předložila pouze "nic neobjasňující tabulku" a výši ušlého zisku pouze odhadla. Protože k tvrzenému poklesu tržeb mohlo dojít z řady jiných příčin, např. z důvodu hospodářské krize, chyběla i zjevná příčinná souvislost mezi údajnou škodnou událostí a tvrzeným ušlým ziskem.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2016 č. j. 14 Co 394/2015-147 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se skutkovými závěry obvodního soudu i jeho právním posouzením.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 2302/2016-164 odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Uvedl, že městský soud založil své rozhodnutí na závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatelka proti tomu v dovolání napadla pouze právní hodnocení jednoho z předpokladů, a to, zda byl či nebyl dán nesprávný úřední postup orgánu státu. Právní závěry týkající se vzniklé škody ani příčinné souvislosti nenapadla ani nezpochybnila. Proto shledal, že není dána přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí nezáviselo na vyřešení otázky, kterou stěžovatelka předložila. Rozhodnutí Nejvyššího soudu by tak nemělo za následek odlišný výsledek sporu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že se obvodní soud nesprávně nezabýval jejími tvrzeními o nesprávném úředním postupu, ale namísto toho se zabýval vydáním rozhodnutí. Městský soud následně chybně dovodil, že nečinnosti jako nesprávného úředního postupu by se mohl dovolávat jen účastník řízení, a neposoudil její skutková tvrzení. Ztotožnil se s tím, jak její skutková tvrzení o nesprávném úředním postupu posoudil obvodní soud, ale obvodní soud toto posouzení neučinil. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považovala stěžovatelka za nesprávné a formalistické. V doplnění ústavní stížnosti pak odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 3114/2015-185, v němž Nejvyšší soud ve věci jí příbuzné společnosti posuzoval tutéž právní otázku, kterou předložila i v této věci, a dovolání vyhověl. Měla za to, že by Ústavní soud měl posoudit právní otázku stejně, jako to učinil Nejvyšší soud v dokládaném rozsudku.
III.
Vlastní posouzení
7. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatelky se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že se v této části jedná o návrh přípustný, podaný včas a osobou k tomu oprávněnou a splňující i ostatní zákonem stanovené náležitosti, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
10. Základem ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že dovolání stěžovatelky mělo být projednáno meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval řádně, když dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. V předložené věci Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí na vyřešení předkládané právní otázky nezáviselo. Odpovědnost státu za škodu by totiž byla dána, byly-li by splněny tři předpoklady: nesprávný úřední postup (případně nezákonné rozhodnutí), vznik škody a příčinná souvislost. Stěžovatelka však v dovolání napadla pouze právní posouzení městského soudu týkající se prvního z těchto předpokladů, ostatní závěry městského soudu nezpochybnila. Lze proto zhodnotit, že Nejvyšší soud nepochybil, když dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí by nemohlo změnit výsledek řízení pro stěžovatelku, protože napadené rozhodnutí na vyřešení předložené otázky nezáviselo.
12. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3114/2015-185, který stěžovatelka doložila v doplnění ústavní stížnosti a v němž Nejvyšší soud rozhodl tak, jak by stěžovatelce vyhovovalo i v předložené věci. Použitím právních závěrů Nejvyššího soudu by totiž opět došlo pouze ke změně posouzení v otázce, zda byl či nebyl dán nesprávný úřední postup, ale nezměnilo by se posouzení, zda vznikla škoda, a tím ani to, zda byla dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka přitom ani nyní v ústavní stížnosti závěry soudů ohledně těchto dvou předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu nezpochybnila. Rozdíl v tom, že Nejvyšší soud se v rozsudku č. j. 30 Cdo 3114/2015-185 předloženou právní otázkou zabýval, byl dán tím, že nižší soudy hodnotily pouze první předpoklad odpovědnosti státu za škodu, vznik škody a příčinnou souvislost neposuzovaly. Proto také Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že se k naplnění těchto předpokladů sám vyjádřit nemůže, dokud tak neučiní nižší soudy, ale doporučil jim, aby se z důvodu procesní ekonomie zaměřily právě na předpoklad příčinné souvislosti.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatelky v nyní posuzované věci odmítl. Postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.
16. V případě stěžovatelky bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jejího práva dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, její dovolání bylo nepřípustné, a to nikoli z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, ale z důvodů, jakým stěžovatelka přípustnost dovolání vymezila, a tedy i procesní strategie, kterou zvolila. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se dovoláním věcně zabýval.
17. Bylo povinností stěžovatelky, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpala veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 i stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), odst. 61]. Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti rozsudku městského soudu tak ústavní stížnost stěžovatelky není přípustná.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu