ECLI:CZ:US:2018:2.US.927.18.1
sp. zn. II. ÚS 927/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Tomáše Honce, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 483/2017-153 ze dne 29. 11. 2017, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 4. 2017 č. j. 77 C 290/2016-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Došlo podle něj k porušení zásady zákonnosti, právní jistoty a legitimního očekávání. Dále namítal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené na motorovém vozidle stěžovatele v době jeho odstavení na parkovišti vedlejšího účastníka (S.M.K. a.s., se sídlem Blansko - Skalní Mlýn 96). Stěžovatel zejména tvrdil, že dne 6. srpna 2016 zaparkoval své vozidlo v areálu Skalní mlýn. Při vjezdu na parkoviště uhradil poplatek za parkování a obdržel o tomto potvrzení od vedlejšího účastníka. Stěžovatel zde vozidlo zaparkoval za účelem návštěvy a využití dalších služeb vedlejšího účastníka, zejména návštěvy lanovky provozované vedlejším účastníkem a návštěvy restaurace. Po návratu na parkoviště stěžovatel zjistil, že je jeho vozidlo poškozeno, a to tak, že je poškozen zejména zadní nárazník a další součásti vozidla na tento navazující. Části vozidla byly promáčknuty a byl poškrábán lak na součástech vozidla. V průběhu návštěvy provozovny vedlejšího účastníka stěžovatel zjistil, že jsou v ní kamery a z toho vyvodil, že je parkoviště hlídáno a že uhradil poplatek za hlídané parkoviště. Naopak vedlejší účastník tvrdil, že stěžovateli nesdělil, že by snad byl poplatek placen i za hlídání jeho vozidla.
3. Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu škody způsobené na motorovém vozidle stěžovatele v době jeho odstavení na parkovišti vedlejšího účastníka. Krajský soud jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, vysvětlil, že v době parkování stěžovatelova vozidla nebylo předmětné parkoviště střeženo, vedlejší účastník ani takovou službu nenabízel a ani z pohledu průměrné osoby předmětné parkoviště nevykazovalo znaky parkoviště hlídaného. Odvolací soud se v této souvislosti zabýval tím, ke kterému okamžiku byla vlastně smlouva mezi účastníky uzavřena, neboť právě v okamžiku uzavření smlouvy by měl být zjevný její obsah - co je žalovaným nabízeno a žalobcem akceptováno. Odvolací soud s ohledem na okolnosti případu učinil závěr, že smlouva byla uzavřena v okamžiku, kdy po zastavení u dopravní značky "STOP" přistoupil k automobilu stěžovatele (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) pracovník žalovaného (vedlejšího účastníka) a nabídl mu možnost parkování za úplatu a zaplacením parkovného žalobce tuto nabídku přijal. To že smluvním plněním byl pouze nájem parkovacího místa, tedy možnost odstavení vozidla, je třeba dovodit z toho, že pracovník žalovaného možnost hlídání odložené věci výslovně nenabízel, na dřevěné budce u dopravní značky "STOP" byl nápis "Parking" a pod ním menším, ale dobře čitelným písmem bylo uvedeno: "Placené parkoviště", takže ani v této písemné podobě ostraha nabízena nebyla a z žádných dalších okolností k okamžiku uzavření smlouvy tak žalobce nemohl nabýt dojmu, že součástí smluvních ujednání je i služba ostrahy odstaveného vozidla. Přítomnosti kamer na budově hotelu, případně oznámení na dveřích hotelu, že prostor je monitorován a umístění monitoru v recepci hotelu (a v důsledku toho nabytí dojmu o hlídaném parkovišti) měl žalobce možnost si povšimnout až poté, co své auto odstavil na parkovací ploše před hotelem, tedy až poté co smlouva mezi účastníky byla uzavřena a její obsah byl daný, nezměnitelný - pronájem parkovacího místa za úplatu ve výši 20 Kč.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že právní základ svého nároku odvozoval od §2945 občanského zákoníku, ze kterého dovozoval odpovědnost vedlejšího účastníka za vzniklou škodu, jakožto provozovatele hlídaného parkoviště. Napadenými rozhodnutími bylo dle názoru stěžovatele porušeno ústavně zaručené právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, které se projevuje v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obsah smlouvy, tedy to, zda předmětem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, byl pouze nájem parkovacího místa či zda předmětem smlouvy bylo poskytnutí služby hlídaného parkoviště, vyplývá z okolností případu. Obecné soudy měly podle stěžovatele na jeho případ aplikovat tu část ustanovení §2945 občanského zákoníku, která upravuje objektivní odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na odložených věcech, kdy je zákazník za účelem využití poskytované služby nucen na určitou dobu, přerušit dohled nad svými věcmi a tzv. je odložit. Chybným výkladem právní normy došlo podle stěžovatele k natolik extrémní interpretaci, že tato vybočila z hlavy páté Listiny a zasáhla do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Jeho argumentace nikterak nedosahuje ústavněprávní roviny.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu