ECLI:CZ:US:2018:2.US.942.18.1
sp. zn. II. ÚS 942/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Vlka, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 7. 2016, č. j. 15 Co 256/2016-200, a výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 26 Cdo 5693/2016-234, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 5 C 248/2015-133, uložil žalované (společnost AGROSPOL LIBKOVA VODA spol. s r.o.), aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila pozemky (specifikované v rozsudku) zapsané na LV č. X1 pro obec a kat. území Čelistná (dále jen "předmětné pozemky") (výrok I.), a současně jí uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 12.258 Kč s úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud tak vyhověl žalobě stěžovatele, jíž se domáhal vyklizení předmětných pozemků určených k zemědělské výrobě, které žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2011 (s dobou platnosti do roku 2022), uzavřené s Lenkou Jelínkovou (právní předchůdkyní stěžovatele). Stěžovatel především namítal, že žalovaná jeden z předmětných pozemků (parc. č. X2) od samého počátku nájemního vztahu neobdělávala a v důsledku toho na něm vznikl souvislý porost náletových dřevin, který však (k výzvě stěžovatele) odstranila pouze zčásti, čímž dle jeho názoru porušovala povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, a proto ji stěžovatel písemně (ve smyslu ustanovení §679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964) upozornil na porušování nájemní smlouvy a stanovil jí týdenní lhůtu k odstranění zbytku porostu. Jelikož žalovaná výzvě nevyhověla a navíc stěžovatel zjistil, že k částečnému odstranění porostu došlo bez příslušného povolení a tedy v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, stěžovatel dopisem ze dne 4. 9. 2015 od nájemní smlouvy (s odkazem na ustanovení §679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964) ke dni 30. 9. 2015 odstoupil. Nájemní vztah dle stěžovatele tedy zanikl, nicméně žalovaná pozemky i přesto nadále užívala a odmítala je vyklidit, a proto podal žalobu.
3. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednak daný pozemek nebyl dlouhodobě zemědělsky obhospodařován a tedy byl užíván v rozporu s nájemní smlouvou, neboť byl pronajat k zemědělské výrobě, jednak stěžovatel postupoval zcela v souladu s ustanovením §679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, když ani po písemném upozornění nedošlo ze strany žalované k nápravě, od nájemní smlouvy odstoupil. Tím dle okresního soudu došlo k jejímu zrušení s účinky ex tunc, a proto pokud předmětné pozemky užívala i poté, činila tak bez právního důvodu a stěžovatel se právem domáhal jejich vyklizení podle ustanovení §1040 občanského zákoníku. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalované, že stěžovatel mohl odstoupit od nájemní smlouvy jen ve vztahu k danému pozemku parc. č. X2, neboť ostatní pozemky byly užívány v souladu se smlouvou, neboť dle okresního soudu byl "smlouvou pronajat určitý soubor věcí, nejde o více nájemních smluv vtělených do jediného dokumentu, jak se domnívá žalovaná, a odstoupení se tedy musí týkat smlouvy jako celku." Důvodným proto shledal okresní soud i nárok stěžovatele na náhradu škody, když uzavřel, že "pokud (stěžovatel) osel pozemky parc. č. X3 a X4 až poté, co žalované zanikl užívací titul k nim, přičemž žalovaná následně tyto pozemky rozorala a povápnila, zasáhla tím neoprávněně do jeho vlastnického práva a způsobila škodu odpovídající částce, kterou podle předložené faktury (stěžovatel) zaplatil v rámci předseťové přípravy, setí a zakoupení osiva."
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, v němž výše předestřené právní závěry okresního soudu jak ohledně existence hodnocení pronajatých pozemků jako souboru věcí, tak ohledně správnosti postupu stěžovatele a důvodnosti jeho nároku zpochybňovala, neboť byla toho názoru, že stěžovatel "zneužívá současného stavu pozemků k odstoupení od nájemní smlouvy."
5. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře uvedené odvolání shledal v ústavní stížností napadeném rozsudku důvodným a rozsudek okresního soudu změnil (podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") tak, že žaloba stěžovatele na vyklizení předmětných pozemků se zamítá (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že daná nájemní smlouva podrobuje předmětné pozemky jednotnému právnímu režimu a nejedná se o jakýsi "souhrn více samostatných nájemních smluv k jednotlivým pozemkům", jak tvrdila žalovaná, stejně jako se ztotožnil s názorem okresního soudu, že daný pozemek byl porostlý náletovými dřevinami a tedy nebyl dlouhodobě využíván k zemědělské výrobě, což je v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou. Krajský soud nicméně nepřisvědčil názoru okresního soudu o zániku nájemního vztahu v důsledku účinného odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele, neboť na základě skutkových zjištění týkajících se jednání stěžovatele před samotným odstoupením od nájemní smlouvy dospěl k závěru, že stěžovatel "svým odstoupením od smlouvy pouze zneužil vzniklé situace a že tudíž jde o zřejmý výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), jemuž není možno přiznat právní ochranu." Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel kupoval pozemky, o nichž mu muselo být známo, že jsou dlouhodobě pronajaty a že na nich proto nebude moci sám hospodařit, "s úmyslem dosáhnout za každou cenu předčasného ukončení nájemního vztahu. (...) Bez významu pak není ani skutečnost, že pozemek parc. č. X2, jehož užíváním v rozporu se smlouvou je odůvodněno odstoupení od smlouvy, představuje jen asi 5% plochy všech pronajatých pozemků, zatímco vůči způsobu užívání zbývajících pozemků nemá (stěžovatel) žádné výhrady." Krajský soud proto uzavřel, že "odstoupení od smlouvy tedy nemohlo způsobit zamýšlené účinky, tj. zrušení smlouvy od samého počátku, nájemní vztah nadále trvá a žaloba opírající se o ustanovení §1040 občanského zákoníku není důvodná. Ze stejného důvodu není po právu ani žaloba na náhradu škody, když žalovaná, jíž svědčí právní důvod užívání pozemků parc. č. X3 a X4, jejich povápněním a zoráním neporušila žádnou povinnost a chybí tedy jeden ze základních předpokladů její odpovědnosti za škodu (§2910 občanského zákoníku)."
6. Dovolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné právní posouzení dané věci, neboť krajský soud na danou věc údajně nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., když konstatoval, že podané dovolání bylo nepřípustné jednak proto, že směřovalo do výroku o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, jednak proto, že krajský soud se svým právním názorem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. "Poukazuje-li (stěžovatel) na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkou, kdy lze zamítnout vlastnickou žalobu (na vyklizení) pro rozpor s dobrými mravy, a namítá, že k odepření výkonu jeho práva nebyl v této věci důvod, přehlíží, že odvolací soud nezamítl žalobu na vyklizení pozemků proto, že by dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva, který (stěžovatel) uplatnil žalobou na vyklizení bytu, je v rozporu s dobrými mravy. Žalobu zamítl proto, že nájem žalované doposud neskončil, neboť (stěžovatel) od nájemní smlouvy odstoupil neplatně (toto jednání bylo shledáno jako příčící se dobrým mravům)."
7. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale i jeho vyjádření k odvolání žalované a dokonce i součástí jeho argumentace v nalézacím řízení. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že krajský soud zamítnutím žaloby neposkytl ochranu jeho vlastnickému právu a v důsledku jeho právního názoru je tak stěžovatel "nucen až do uplynutí sjednané doby nájmu snášet užívání svého majetku ze strany žalované způsobem, který je mimo pochybnost v rozporu jak s nájemní smlouvou, tak i se zákonem, a který může vyústit v zahájení sankčního řízení, v němž bude stěžovateli uložena pokuta." Stěžovatel je rovněž toho názoru, že korektiv dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 byl v jeho případě aplikován "zjevně nepřiměřeně", "ústavně nekonformně" a v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11; či nález sp. zn. II ÚS 268/06) i Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 23 Cdo 460/2012, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1547/2013 či usnesení sp. zn. 28 Cdo 4531/2008), dle nichž by "k užívání korektivu dobrých mravů měly nalézací soudy i při zohlednění všech okolností případu přistupovat spíše zdrženlivě a výjimečně." Dle stěžovatele z citované judikatury vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy je možné pouze při kumulativní splnění tří podmínek, které lze označit za "test přípustnosti mravního korektivu", a to: a) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci; b) výkon práva na ochranu vlastnictví nepřinese vlastníkovi odpovídající prospěch a c) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu osoby, proti níž žaloba směřuje. Dle stěžovatele v jeho případě nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek, a proto je toho názoru, že "pokud krajský soud odmítl poskytnout ochranu vlastnickému právu a právu na pokojné užívání majetku stěžovatele s odkazem na rozpor jeho jednání s dobrými mravy šlo o postup ústavně nekonformní."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti za stěžejní námitku považuje skutečnost, že krajský soud a následně i Nejvyšší soud na daný případ "zjevně nepřiměřeně", "ústavně nekonformně" a v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu aplikovaly korektiv dobrých mravů (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), čímž ovšem neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, jehož nerušeného výkonu se svou vindikační žalobou původně domáhal.
10. Jak ostatně stěžovatel poukazuje i v ústavní stížnosti, Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, zakotvující zásadu souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, v níž konstatoval, že tato zásada "představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z hlediska ústavněprávního bylo ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 [pozn.: v současné právní úpravě v občanském zákoníku je korektiv dobrých mravů výslovně zakotven nejen ve vztahu k výkonu práv (§1 odst. 2), resp. k jednání v právním styku (§6), ale i pro výklad právních předpisů (§2 odst. 3)] oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a ideje spravedlnosti do interpretace a aplikace podústavního práva. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11].
11. Jak ovšem Ústavní soud současně zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (který však stěžovatel ve svém výčtu relevantní judikatury necituje), "oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964) v zásadě vyhrazeno soudům obecným (resp. soudům nalézacím a odvolacím)." Ústavní soud, jehož úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, je tak povinen zasáhnout pouze tehdy, je-li porušeno právo na spravedlivý proces. "K tomuto porušení by došlo např. tehdy, když by se obecné soudy k této námitce nevyjádřily buď vůbec anebo zcela nedostatečně, odmítly by v tomto směru provést navržené důkazy anebo by se "namítanou nemravností jednání podrobně nezabývaly v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže nebylo dostatečně zváženo chování obou stran. To konkrétně znamená, že by závěry obecných soudů hodnotily jen jednání jedné ze stran, a proto by byly vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé a příčily se tak požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity" (viz citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2700/15). Porušením práva na spravedlivý proces by případně mohla být i situace, kdy "v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo (tím spíše, pokud ji účastník řízení namítal), nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost." [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467)].
12. Uvedeným předpokladem řádného posouzení konkrétního případu, jde-li o soulad výkonu práva s dobrými mravy, lze pak označit toliko "pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Je proto nutno zvážit nejen okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, ale i všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Rozhodnutí soudu musí spočívat na pečlivé úvaze, přičemž závěr o tom, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy či nikoli, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, které takový závěr umožňují přijmout" (srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2700/15, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4080/17 ze dne 26. 1. 2018, anebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3704/2014 ze dne 6. 2. 2015, dostupné rovněž na www.nsoud.cz).
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že je krajský soud při hodnocení okolností, při nichž je možné aplikovat na daný případ korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), pečlivě a důsledně vzal do úvahy. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že závěry krajského soudu o vhodnosti aplikace korektivu dobrých mravů na nyní projednávaný případ jsou ústavně nekonformní a ocitají se v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Koneckonců prvně namítaný judikatorní rozpor (stěžovatelem uplatněný již jako dovolací námitka) vyvrátil sám Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížnosti rovněž napadeného usnesení.
14. Ústavní soud je tak toho názoru, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu), jak vyplývá z výše rekapitulovaných závěrů, dostatečně vážil všechny okolnosti nyní projednávaného případu jak na straně stěžovatele, domáhajícího se nerušeného výkonu svého vlastnického práva, tak na straně žalované, a na základě takto zjištěných skutkových okolností dospěl k závěru, že jednání stěžovatele v podobě odstoupení od nájemní smlouvy s žalovanou bylo za dané situace účelové a jednalo se tedy "o zřejmý výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964)", což také dle Ústavního soudu řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. V tomto ohledu tudíž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či dokonce k nepřiměřenému zásahu do jeho práva vlastnického (ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).
15. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., když konstatoval, že krajský soud se nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel ve svém dovolání totiž spíše jen předestřel téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobil specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
16. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu