ECLI:CZ:US:2018:2.US.954.18.1
sp. zn. II. ÚS 954/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, nám. Míru 55, zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 3T 6/2017-368 ze dne 24. 3. 2017, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 31 To 159/2017-390 ze dne 26. 5. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1170/2017-28 ze dne 11. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 40 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 3T 6/2017-368 ze dne 24. 3. 2017 shledán vinným trestnými činy znásilnění a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Znásilnění se dopustil tak, že v noci v zaparkovaném vozidle taxikářce dělal nabídky k sexu, po zaparkování jí přiložil nůž ke krku a tak jí donutil, aby se svlékla, osahával ji, vyhrožoval ji a donutil ji k sexuálnímu styku. Dále se též opakovaně dopustil prodeje pervitinu jiné osobě. Za toto jednání v úhrnu s předchozím trestním jednáním (znásilnění a další) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Odvolací soud napadeným usnesením jeho odvolání zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.
3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž prováděl nejen důkazy navrhované obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Závěr o vině stěžovatele skutkem znásilnění nestaví toliko na výpovědi poškozené a dospívá k závěru, že je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován i dalšími provedenými důkazy. K námitce stěžovatele, že soud druhého stupně vycházel z jeho neprocesní výpovědi, Nejvyšší soud zdůraznil, že tato skutečnost z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá, tedy z protokolu není zřejmé, že by soud doplnil dokazování. Navíc je třeba konstatovat, že z protokolu o výpovědi stěžovatele z přípravného řízení vyplývá, že skutečně uvedl, že nabídku sexu měl učinit poškozené on (viz č. l. 74), zatímco u hlavního líčení již tvrdil, že sex mu nabídla sama (viz č. l. 332), jeho výpovědi se lišily i v tom, jakou částku poškozené dlužil. Lze připustit, že soud druhého stupně se dopustil jisté nepřesnosti, když uváděl, že při první procesně použitelné výpovědi obviněný nemluvil o tom, že se jednalo o sex za peníze. Tato jistá drobná nepřesnost ovšem není takového rázu, že by měla vliv na věcnou správnost závěru soudů ohledně průběhu skutkového děje.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že má za to, že nepřímé důkazy, o které se soudy ve svých rozhodnutích opírají a na které odkazují při rozhodnutí o vině stěžovatele (výpovědi svědků, znalecké posudky, protokoly o ohledání místa činu apod.) neprokazují jednoznačně a bez pochyb jeho vinu stěžovatele, tudíž je jeho odsouzením porušena důležitá zásada trestního řízení - presumpce neviny. Poukazuje na nesprávné hodnocení věrohodnosti výpovědi některých svědků i na rozpory v jejich výpovědích z přípravného řízení a při hlavním líčení, které soudy hodnotily jako zjevně nepodstatné detaily celé události a drobné nesrovnalosti, které nesvědčí o nevěrohodnosti svědků. Podle stěžovatele se tedy soudy s rozpory ve výpovědích těchto svědků dostatečně nevypořádaly. Naopak jím navržené svědky soudy shledaly jako nevěrohodné, s čímž stěžovatel nesouhlasí. V průběhu odvolacího řízení pak odvolací soud měl číst a hodnotit výpověď stěžovatele, kterou učinil do protokolu při podání vysvětlení, tedy ještě dříve, než mu bylo sděleno obvinění a než mu byl ustanoven obhájce. Soudy v řízení přikládaly jeho trestní minulosti více váhy, než bylo třeba a jeho trestní minulost měla vést soudy k účelovému hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Stěžovatel sice nevznesl v průběhu hlavního líčení u Okresního soudu v České Lípě námitku podjatosti soudce, nicméně po vyhlášení rozsudku dne 24. 3. 2017 a jeho ústním odůvodnění soudcem, nabyl pocitu podjatosti soudce. Ten po vyhlášení rozsudku sdělil "Nebudeme v České Lípě tolerovat prodej drog a znásilňování žen", což je dle stěžovatele projev zaujatosti vůči němu.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině a jak hodnotily jednotlivé důkazy. Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Jeho argumentace nikterak nedosahuje ústavněprávní roviny.
10. Námitka podjatosti soudce v nalézacím řízení pak není v této fázi řízení před Ústavním soudem přípustná, neboť ji stěžovatel včas a řádně neuplatnil tak, jak je to stanoveno příslušnými právními předpisy. Jedná se tedy o nepřípustné novum, jímž se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť by tím porušil zásadu subsidiartiy ústavněprávního přezkumu, která mu umožňuje se věcí zabývat teprve poté, kdy stěžovatel vyčerpá všechny prostředky, které mu právní řád poskytuje.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu