ECLI:CZ:US:2018:2.US.982.18.1
sp. zn. II. ÚS 982/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Reber, zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Nuselská 132, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2017, č. j. 11 C 232/2014-231, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 18 Co 432/2017-240, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že obvodní soud v záhlaví cit. usnesením zastavil řízení o dovolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku. Městský soud toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, když zároveň stěžovatelku poučil o přípustnosti dovolání. Jak ale plyne z údajů uvedených v databázi Infosoud.cz, stěžovatelka toto dovolání nepodala a ústavní stížností ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru nenapadá.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 cit. zákona lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zákona). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum (viz např. M. Sachs, Verfassunsprozessrecht, 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, st. 161). Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
5. V nyní projednávaném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti usnesení městského soudu bylo - za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. - dovolání přípustné, o čemž byla stěžovatelka ostatně i řádně poučena. Na danou věc přitom zjevně nedopadá zákonná výluka z přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., jelikož odvolací soud svým usnesením potvrzoval rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení (byť pro nezaplacení soudního poplatku) a protože tedy soud "výrokem" rozhodoval o zastavení řízení, na věc nedopadá ani výluka podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dané situace tak stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť se jedná o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj