ECLI:CZ:US:2018:2.US.995.18.1
sp. zn. II. ÚS 995/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 85/2017-1363 ze dne 30. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na rodinný život a spravedlivý proces ve smyslu článku 10 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 3 odst. 1, čl. 9 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného soudního rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Berouně svým usnesením č. j. 25 Nc 2079/2015-M126 ze dne 27. října 2017 jako soud prvního stupně zakázal stěžovatelce (matce) styk s jejími dvěma nezletilými dětmi, a to až do pravomocného rozhodnutí ve věci změny rozsahu styku matky s nezletilými dětmi. Toto rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že došlo k výrazné změně chování matky, což potvrdil jak otec dětí, tak i orgán sociálně právní ochrany dětí a bylo to prokázáno i listinami předloženými soudu. Soud prvního stupně popsal incidenty, k nimž došlo při předávání dětí, chování matky, riziko negativního ovlivňování dětí proti otci i skutečnost, že stěžovatelka bezdůvodně neodvedla děti několikrát do školy.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že je stěžovatelka oprávněna se jednou za čtrnáct dní hodinu s dětmi stýkat v prostorách společnosti Mikuláš 365, o.p.s. v Praze 2, Vyšehradská 49. Otci byla uložena povinnost zajistit účast nezletilých dětí na asistovaném styku. Krajský soud vyšel z toho, že bylo zjištěno, že stěžovatelka od rozchodu s otcem dětí nevykonávala řádně své povinnosti vychovatele tím, že při předání dětí otci nezletilé děti stresovala, vytvářela záměrně konfliktní situace, řešila před dětmi otázku partnerského rozchodu rodičů a jeho důvodu, jak jej matka viděla, a odpovídajícím způsobem po dlouhou dobu nerespektovala rodičovskou odpovědnost otce k nezletilým dětem, vyhrotila jejich vzájemné vztahy a komplikovala zpočátku vztahy otce s nezletilými dětmi. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně v řízení o úpravě péče o nezletilé děti dospěl k závěru, že chování matky svědčí proti tomu, že by do budoucna zajistila práva otce na styk s dětmi a že by správně výchovně působila na děti. I odvolací soud v dosavadním řízení dospěl k závěru, že je to otec, jemuž byly předběžně svěřeny dětí do péče po dobu řízení o úpravu péče k nezletilým dětem, který svým chováním prokázal, že respektuje právo matky na styk s dětmi, neboť styk s dětmi matce umožňoval i v širším rozsahu, než bylo dáno předběžným opatřením a z těchto důvodů soud svěřil děti do péče otce. Po vydání rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno svěření dětí do péče otce a stěžovatelce stanoven styk s nimi, stěžovatelka vyvolala při předání nezletilých dětí konflikt, který vyústil ve fyzické napadení otce matkou. Otci musela být v důsledku tohoto napadení matkou na místě předání přivolána rychlá záchranná služba, která jej převezla k ošetření do nemocnice. Podle napadeného rozhodnutí chování stěžovatelky narušuje psychiku nezletilých dětí závažným způsobem, neboť pozorování pracovnic sociálního odboru městského úřadu v Berouně nasvědčuje tomu, že se k dětem, zejména nezletilé dceři, chová manipulativně. Na druhou stranu odvolací soud přihlédl k tomu, že bude pravděpodobně třeba přistoupit k vypracování znaleckého posudku, a proto déletrvající zákaz styku matky s dětmi by mohl být pro děti škodlivý. Nicméně soud naznal, že nelze připustit, aby stěžovatelka byla s nezletilými dětmi sama, tedy bez dozoru třetí osoby, neboť je zřejmé, že každou chvíli, kdy je matka s nezletilými dětmi sama, využívá k manipulaci s nezletilými dětmi proti otci a tím znejisťuje děti v jejich stávajícím výchovném prostředí. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilých dětí jejich styk s matkou v minimálním rozsahu zachovat, a to formou asistovaného styku v přiměřených časových intervalech. Přítomná třetí osoba, odborník, bude matku v jejích případných nevhodných projevech korigovat.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dochází k narušení zdravého psychického vývoje dětí a že byla přetržena její kontinuální péče o ně. Je přesvědčena, že děti nejsou s tímto stavem srozuměny a nevyhovuje jim. Podle stěžovatelka je potřeba, aby měla možnost s nezletilými trávit čas a podílet se na jejich výchově, a to alespoň pro začátek za pomoci asistovaného styku. Stěžovatelka se snaží, aby její vztah s otcem dětí nenarušoval zdravý psychický vývoj dětí a aby nevznikaly, případně se dále neprohlubovaly, psychické problémy dětí. Stěžovatelka se o děti od jejich narození po celou dobu řádně starala a pečovala o ně. Nezletilí jsou na stěžovatelku citově vázaní a současná situace je podle ní negativně ovlivňuje. Stěžovatelka poukazuje na znalecký posudek z roku 2016, který ji přijde dostatečný pro posouzení duševního stavu a vzájemných vztahů obou rodičů s dětmi. Stěžovatelka si je vědoma svých problémů s otcem dětí, a proto sama navrhovala, aby se alespoň ze začátku styk s dětmi řešil formou asistovaného styku, nicméně je přesvědčena, že by styk s dětmi měl probíhat alespoň jednou týdně a po delší časový interval než jednu hodinu.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná. Stěžovatelka se ve svém podání domáhala i zrušení rozhodnutí prvostupňového soudu; k tomu však Ústavní soud poznamenává, že toto rozhodnutí již bylo zrušeno napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a proto se zabýval jen návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, proti němuž ostatně směřovala argumentace stěžovatelky.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
10. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatelky s jejími dětmi upraven předběžným opatřením, které jí asistovaný styk s dětmi umožňuje, byť i ve velmi omezeném rozsahu. Toto mimořádné omezení však krajský soud vysvětlil obavou, že matka bude děti manipulovat proti otci a vystavovat je velmi problematickým incidentům a že pravděpodobně bude nutné posoudit zájmy a potřeby dítěte formou nového znaleckého zkoumání. Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší uvedené argumenty a skutkové závěry přehodnocovat, nicméně uvádí, že takto omezený rozsah styku lze obecně (bez dalších přesvědčivých argumentů) ospravedlnit pouze po krátké období. Ústavní soud konečně zohlednil, že rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje definitivní řešení věci - při změně relevantních okolností budou soudy povolány rozhodovat o péči nezletilých znovu.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu