ECLI:CZ:US:2018:3.US.1.18.1
sp. zn. III. ÚS 1/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2017 č. j. 6 Co 1195/2017-530 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2017 č. j. 22 P 39/2015-466, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a L. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva pečovat o své dítě a vychovávat je podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když navíc toto právo mu bylo upřeno na základě diskriminačního kritéria jeho pohlaví jako muže. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle stěžovatele zasáhla dále do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo rozhodnuto o návrzích stěžovatele jako otce a o návrzích vedlejší účastnice jako matky týkajících se zúžení styku nezletilé L. L. se stěžovatelem a zvýšení výživného stanoveného stěžovateli pro nezletilou (v tomto rozsahu šlo o návrhy vedlejší účastnice) a o návrzích stěžovatele na změnu péče o nezletilou tak, že by měla být z výlučné péče matky (při souběžném styku s otcem) dána do střídavé péče obou rodičů. Aniž by bylo nutné rekapitulovat všechny výroky napadených rozhodnutí - a to i vzhledem k jádru argumentace stěžovatele - je podstatné, že nebylo vyhověno návrhu na střídavou péči o nezletilou, ale L. byla ponechána v péči matky a stěžovateli byl vyhrazen styk s nezletilou.
3. Odůvodnění těchto rozhodnutí lze pak shrnout tak, že ke změně na střídavou péči nepřistoupil soud s ohledem na psychologické posouzení osobnosti nezletilé, včetně jejího chování, která se hůře vyrovnává se změnami a se zátěží, než její vrstevníci, a je poznamenána déle trvajícím problematickým soužitím stěžovatele a vedlejší účastnice. Právě toto specifikum osobnosti nezletilé a jejího chování, jakož i velmi špatná komunikace mezi rodiči, vedly soudy k závěru, že prozatím nejsou pro střídavou péči splněny podmínky, neboť takové uspořádání výchovného prostředí není v nejlepším zájmu nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Jádrem ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s tím, že obecné soudy ponechaly nezletilou L. ve výlučné péči matky a nevyhověly jeho návrhu na střídavou péči. Stěžovatel přitom má ale i podle posouzení znalce velmi dobrý výchovný potenciál a naopak udržování dosavadního dominantního výchovného vlivu matky na nezletilou může vést až k tomu, že tato se mu zcela odcizí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud nejprve odkazuje na svou judikaturu týkající se střídavé péče, podle níž je nutno posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům projednávaného případu [srov. např. usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2102/17 a další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání ani schopnosti konkrétního rodiče - zde otce jako stěžovatele - nýbrž především zájem dítěte, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V posuzované věci přitom nebyl primárním důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé dcery do střídavé péče odmítavý postoj matky, ale konkrétní okolnosti, které vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče.
9. Jak bylo výše poznamenáno, soudy v právě posuzované věci vycházely zejména ze znaleckého posouzení (na něž ostatně v ústavní stížnosti opakovaně odkazuje i sám stěžovatel, neboť je vykládá tak, že jím byl prokázán jeho velmi dobrý výchovný potenciál), podle něhož největším traumatem pro nezletilou je skutečnost, že její rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, což u ní vede až k pocitu bezmoci a neschopnosti vyjádřit svá přání. To podle znalce v jejím věku již není zcela běžné a je to výsledek okolností, že nezletilá nevyrůstala v harmonickém prostředí - nezletilá je v tomto kontextu výchovou stěžovatele a vedlejší účastnice podle vyjádření znalce rekapitulovaného nalézacím soudem až invalidizována. Za tohoto stavu je podle znalce pro nezletilou potřebné nastavit jasná pravidla pro její styk s otcem a tato pravidla dlouhodobě udržovat a respektovat. Na základě těchto znaleckých závěrů ponechaly tedy obecné soudy nezletilou v péči matky s garantovaným dostatečně širokým stykem s otcem zahrnujícím všechny běžné životní situace, včetně svátečních i všednodenních.
10. Za dané situace nemá Ústavní soud prostor k přehodnocení jednotlivých parametrických nastavení styku nezletilé se stěžovatelem, neboť mu to jednak bez dalšího nepřísluší (je to primárně vyhrazeno obecným soudům), jednak to s ohledem na psychosociální situaci nezletilé není ani podstatné. V souladu se závěrem znalce je za daného stavu nutné, aby nezletilá měla stále se rozšiřující kontakt se stěžovatelem při stabilizaci výchovného prostředí, což oba soudy jako nejlepší zájem nezletilé respektovaly, a proto jsou jejich rozhodnutí z ústavněprávního pohledu přijatelná.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu