ECLI:CZ:US:2018:3.US.1035.17.1
sp. zn. III. ÚS 1035/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Rehbergerové, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 č. j. 70 Co 425/2016-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. září 2016 č. j. 30 C 24/2016-49, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Dagmar Baldenhoferové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení 118 468 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za všechny kalendářní měsíce roku 2013. Stěžovatelka dluh neuznávala, protože původním vlastníkem a pronajímatelem bytu byla obchodní společnost S., s. r. o., která byt bez splnění nabídkové povinnosti dle §22 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), bezúplatně převedla na vedlejší účastnici řízení a jejího manžela. Následně tato obchodní společnost zanikla. Stěžovatelka nájem a zálohy na služby spojené s užíváním bytu neplatila nikomu, ale tvrdila, že opakovaně žádala společenství vlastníků jednotek o sdělení, na jaký účet má zálohy na služby platit.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. září 2016 č. j. 30 C 24/2016-49 zastavil řízení v části týkající se dlužného nájemného, neboť vedlejší účastnice řízení vzala v této části žalobu zpět. Obvodní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici řízení 31 916 Kč s příslušenstvím jako dluh na zúčtovaných službách a náhradu nákladů řízení. Vyšel z vyúčtování nájemného a služeb a potvrzení účetní JUDr. Jarmily Čermákové, z něhož vyplývalo, že vedlejší účastnice řízení uhradila veškeré služby za rok 2013 týkající se bytu č. 13 obývaném stěžovatelkou. S ohledem na nedořešené právní vztahy ohledně předmětného bytu posoudil soud nárok vedlejší účastnice řízení jako bezdůvodné obohacení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. prosince 2016 č. j. 70 Co 425/2016-99 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Neztotožnil se však s právním hodnocením nároku. Sám posoudil nárok jako nárok pronajímatele vůči nájemci za úhradu plnění poskytovaných s užíváním bytu dle §696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by vlastníkem předmětné bytové jednotky byl kdokoli jiný než vedlejší účastnice řízení a její manžel. Judikatura se přitom ustálila na závěru, že porušení předkupního práva neznamená neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví. Ten, jehož předkupní právo bylo porušeno, musí nabyvateli učinit návrh na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví. Pokud nabyvatel jeho nabídku nepřijme, může se dotyčný domáhat žalobou u soudu nahrazení projevu vůle.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na názoru, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem bytu, protože smlouva o převodu, kterou byt měla nabýt, je absolutně neplatná. Poukazovala na závěry soudů, které rozhodovaly ve věcech neplatnosti výpovědi z nájmu, v nichž byli žalováni jiní nájemníci v téže budově. Dále poukázala na případ nájemnice, která nájemné platila, a domáhala se po vedlejší účastnici řízení jeho vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, v jejíž věci rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 6. září 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15. V doplnění ústavní stížnosti namítla, že změnou právního posouzení provedenou městským soudem došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, protože městský soud účastníkům řízení nesdělil, že posuzuje nárok vedlejší účastnice řízení jako nárok pronajímatele, a ne jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Proto účastníci řízení neměli prostor, aby se s tímto postojem soudu vypořádali. Následně stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu rozsudek městského soudu ze dne 6. září 2017 sp. zn. 62 Co 156/2017-152, v němž městský soud rozhodoval o dlužných zálohách na služby další z nájemnic v téže budově a nárok na jejich zaplacení vedlejší účastnici řízení nepřiznal.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Stěžovatelka předně v celém řízení nijak nezpochybnila závěry soudů v tom, že byt užívala, zálohy na služby spojené s užíváním bytu neplatila a že za ni zálohy na služby platil někdo jiný. Vadilo jí zejména to, že městský soud označil vedlejší účastnici řízení za pronajímatelku, když její nárok posoudil jako nárok pronajímatele. V této otázce však městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž samotné porušení §22 zákona o vlastnictví bytů nemá za účinek neplatnost smlouvy, která byla uzavřena při nerespektování zákonného předkupního práva dosavadního nájemce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2003 sp. zn. 28 Cdo 1312/2001 nebo ze dne 3. července 2014 sp. zn. 26 Cdo 2870/2012).
11. Ústavní soud přitom neshledal, že by městský soud v důsledku změny právního posouzení nároku vydal rozhodnutí, které by pro účastníky řízení bylo ve smyslu judikatury Ústavního soudu překvapivé. Jednak věc posoudil tak, jak bylo od počátku řízení tvrzeno v žalobě, stěžovatelka se tedy proti této argumentaci mohla po celou dobu řízení bránit. Nadto vyšel ze skutkových závěrů obvodního soudu a sám dokazování nedoplňoval. Ústavní soud již vyslovil, že absenci poučení dle §118a občanského soudního řádu odvolacím soudem lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn (srov. např. nález ze dne 26. září 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16). Stěžovatelka ve svých námitkách vycházela ze starších nálezů Ústavního soudu, které se vztahovaly k předchozí právní úpravě §219 občanského soudního řádu, dle níž odvolací soud rozhodnutí potvrdil, bylo-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozuměla správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Od 1. dubna 2005 však §219 občanského soudního řádu zní tak, že "odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné". V případě, jako je tomu právě v projednávané věci, kdy odvolací soud rozhodl na základě stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, a věc sice právně posoudil jinak, avšak ve výroku stejně, proto nelze o překvapivém rozhodnutí hovořit (srov. také usnesení týkající se obdobné věci ze dne 17. května 2016 sp. zn. II. ÚS 3252/15).
12. Nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15, na který stěžovatelka odkazovala, na posuzovanou věc nedopadá. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval nájemnicí, která dlužné nájemné platila a domáhala se ho zpět, a vyjadřoval se k právní otázce, která skutková podstata bezdůvodného obohacení se v dané věci měla aplikovat.
13. Také rozsudek městského soudu ze dne ze dne 6. září 2017 sp. zn. 62 Co 156/2017-152 nemůže ovlivnit hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí. V tomto pozdějším rozhodnutí městský soud vycházel z odlišně zjištěného skutkového stavu, včetně např. dohody, kterou si členové společenství vlastníků jednotek a vedlejší účastnice řízení ujednali, že dlužné úhrady za vyúčtované služby za rok 2013 za některé byty budou uhrazeny z podílu žalobkyně ve fondu oprav. Existenci takové dohody však v posuzovaném řízení stěžovatelka netvrdila a soudy ji tak do svých skutkových zjištění nemohly zahrnout. Pokud pak městský soud ve dvou věcech na základě odlišně zjištěného skutkového stavu i odlišně rozhodl, není tento důsledek překvapivý. Lze poukázat na zásadu projednací, která ovládá civilní proces. Ta vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal jím tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud tak stěžovatelka neučinila, spoléhajíc na aktivitu soudu, nelze v postupu soudů, které v důsledku absence relevantních tvrzení na obranu proti žalobě nemohly rozhodnout jinak, než žalobě vyhovět, spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
14. Ústavní soud proto zhodnotil, že soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Napadenými rozsudky obvodního soudu a městského soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejích práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu