ECLI:CZ:US:2018:3.US.107.18.1
sp. zn. III. ÚS 107/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Janou Klosovou, advokátkou sídlem Tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. října 2017, č. j. 70 Co 343/2017-102, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a E. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4 a v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 8. 2017 č. j. 26 Nc 30012/2017-61 udělil stěžovateli za vedlejší účastnici (dále také jen "matka") souhlas s povinnou základní školní docházkou nezletilé dcery v Základní škole X1 a s předškolní docházkou nezletilého syna v Mateřské škole X2, příspěvková organizace (výrok I.). Výrokem II. okresní soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by matce bylo uloženo zdržet se veškerého jednání směřujícího ke změně stávajícího školního zařízení nezletilé a předškolního zařízení nezletilého. Výrokem III. jmenoval okresní soud nezletilým pro řízení opatrovníka - Magistrát města P.
3. Na základě odvolání matky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že matce se uděluje souhlas za stěžovatele k povinné základní školní docházce nezletilé v Základní škole N. a k předškolní docházce nezletilého v Mateřské škole S. Výrokem II. bylo stěžovateli uloženo docházku nezletilých do uvedených školských zařízení strpět do doby právní moci meritorního rozhodnutí o neshodě rodičů o školských zařízeních pro oba nezletilé. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že se problematikou bydliště obou nezletilých zevrubně zabýval v kontextu s rozhodováním o zatímní péči nezletilých ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 70 Co 342/2017, jímž potvrdil usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilých do jeho péče. V citovaném usnesení neshledal krajský soud důvody pro okamžité svěření nezletilých do výlučné péče stěžovatele mimo jiné proto, že podle názoru krajského soudu vedlejší účastnice mohla i bez souhlasu stěžovatele realizovat svůj záměr odstěhovat se s nezletilými z P. do N. na základě specifik řešeného případu. Krajský soud má za to, že důvod stěhování matky je zcela objektivní, jestliže matka na jaře 2017 změnila své původní zaměstnání úřednice, vstoupila do Armády České republiky a byla odvelena do N. Jestliže tedy oba nezletilí mohli s matkou změnit bydliště i bez souhlasu otce, je přirozené, že začnou docházet do školy a školky v místě svého nového bydliště. Stěžovatel žádným způsobem za celou dobu od října 2015, kdy se odstěhoval od rodiny, nerozporoval kvalitu péče matky o oba nezletilé, a ani z tohoto úhlu pohledu není důvod k tomu, aby oba nezletilí nemohli docházet do školských zařízení v místě svého nového bydliště. Krajský soud se domnívá, že v popsané rodinné situaci stěžovatelem navrhovaná pokračující docházka nezletilých do školy a školky v P. nemá logiku ani z pohledu běžného života dětí, když do školských zařízení v P. oba nezletilí chodili proto, že na P. zůstali bydlet s matkou po odchodu stěžovatele od rodiny. Krajský soud neshledává žádný vážný důvod, proč by oba nezletilí měli do p. školských zařízení chodit v aktuální rodinné situaci, kdy na P. již nebydlí žádný z rodičů.
4. Krajský soud dále konstatoval, že považuje za procesně možné výrokově přímo "otočit" prvoinstanční rozhodnutí, protože sice jde o zatímní - dočasné řešení, ale již na základě návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření "o škole a školce" bylo pro soudní rozhodování jasně dané, že řešená problematika obnáší pouze dvě zatímní možnosti pro oba nezletilé - buď budou chodit do školských zařízení jako dosud v P. (kde bydleli s matkou bez stěžovatele od října 2015 do léta 2017), nebo nově v N. (kde mohou i bez souhlasu stěžovatele bydlet s matkou od léta 2017). Matka tedy v odvolacím petitu ohledně školských zařízení pro oba nezletilé nenavrhuje nic nového, byť jej částečně formuluje nikoliv jako odvolací petit, ale jako svůj návrh na nařízení předběžného opatření. Krajský soud považuje za potřebné vyřešit předmětnou neshodu rodičů tak, aby o ní co nejdříve bylo jednoznačně rozhodnuto, což má nepochybně zásadní význam pro běžný předškolní a školní život nezletilých. Tomu by dle krajského soudu nepomohla jiná než přijatá varianta měnícího odvolacího výroku (tj. např. zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření), protože by nebylo určité, do kterého konkrétního školského zařízení mají oba nezletilí zatímně docházet.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že koncem srpna roku 2017 se matka svévolně s nezletilými bez jeho souhlasu a bez relevantního důvodu na straně nezletilých odstěhovala z místa trvalého bydliště, kde doposud s nezletilými žila, a přihlásila je do školy a školky v místě svého nového bydliště. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že od doby ukončení soužití s matkou v místě společného bydliště o děti pečoval v režimu střídavé péče a tato fungovala až do doby, než se matka v srpnu 2017 odstěhovala. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilí mají veškeré zázemí v P., resp. v okrese P. a O. (školská zařízení, kamarády, kroužky, lékaře, logopedickou asistenci). Rovněž zde žijí i rodiny matky a stěžovatele. Stěžovatel má za to, že matka mohla až do doby rozhodnutí ve věci samé o nezletilé nadále pečovat ve společném domě účastníků, kromě osobních důvodů matky nebylo dáno nic jiného, zejména na straně nezletilých, co by bylo relevantním podkladem pro změnu jejich poměrů, přemístění do nového bydliště a umístění do nových školských zařízení. Stěžovatel je přesvědčen, že za stavu, kdy neexistuje žádné rozhodnutí upravující poměry k nezletilým, nemůže být na svých právech krácen jednostranným jednáním matky, když mu zákon stejně jako matce přiznává ve vztahu k dětem rovnocenné postavení. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud usnesení okresního soudu změnil, ačkoliv pro to nebyly splněny předpoklady vymezené v §220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jeho rozhodnutí je překvapivé, nedostatečně odůvodněné a nerespektující zájmy nezletilých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
9. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98), předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Žádný z těchto závěrů však ve věci stěžovatele nelze učinit, neboť Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesením krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V posuzované věci nelze přehlédnout, že stěžovatel především nesouhlasí již s tím, že se matka odstěhovala z P. s nezletilými bez jeho souhlasu do N. S tím pak souvisí skutečnost, že se matka odvolala proti usnesení okresního soudu, který udělil dne 31. 8. 2017 stěžovateli souhlas s povinnou základní školní docházkou nezletilých ve školských zařízeních v P. Jakkoli stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že matka mohla i nadále pečovat o nezletilé v původním společnému bydlišti rodičů tak, aby se na jejich péči mohl podílet i stěžovatel, je zřejmé, že za situace, kdy si matka našla zaměstnání a to v místě vzdáleném více než 100 km od místa dosavadního bydliště, je taková představa stěžovatele nereálná. Skutečnost, že důvody, které vedly matku k odstěhování do N., jsou zcela objektivní, a nepředstavují žádné obstrukce či nezodpovědné počínání ze strany matky, byla stěžovateli vysvětlena napadeným usnesením a již předtím usnesením ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 70 Co 342/2017, jímž krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilých do jeho péče. Krajský soud v citovaném usnesení taktéž konstatoval, že pokud by oba nezletilí byli okamžitě svěřeni do výlučné péče stěžovatele, pak by ani s ním s největší pravděpodobností nebydleli v jejich původním bydlišti v P., ale zřejmě u stěžovatele v jeho současném bydlišti v O. (stěžovatel ve svých podáních neuváděl, že by se přestěhoval i se svou partnerkou do P.). Pokud by tedy soud návrhu stěžovatele na okamžité svěření nezletilých dětí do jeho péče vyhověl, znamenalo by to pro nezletilé obdobnou změnu bydliště a návazně i školy a školky, jako když se s matkou odstěhují do N. - a navíc k tomu ještě daleko zásadnější změnu v osobě rodiče, který o ně dosud (z časového hlediska) převážně pečoval, takže by k jejich jedné významné uvedené životní změně "stěhovací" přibyla ještě daleko podstatnější změna "pečovatelská".
12. S ohledem na shora uvedené považuje Ústavní soud za ústavně souladný postup krajského soudu, který poté, co na základě aspektů, specifických pro danou věc, ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 70 Co 342/2017 vyřešil jako předběžnou otázku, že matka se s nezletilými mohla z dosavadního bydliště v P. odstěhovat i bez souhlasu otce, dovodil, že v takovém případě by nebylo logické, aby současně od září 2017 nezletilí dále navštěvovali původní školská zařízení v P., vzdáleném cca 100 km, a naopak je přirozené, že začnou docházet do školy a školky v místě svého nového bydliště.
13. Postup krajského soudu obstojí z pohledu ústavnosti i z procesního hlediska, byť s jistými výhradami, neboť je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že podle judikatury Ústavního soudu změna rozhodnutí o předběžném opatření není v odvolacím řízení zásadně možná, jak bylo konstatováno např. v nálezu ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17, na který stěžovatel poukazuje. V citovaném nálezu Ústavní soud poukázal na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, kterým byl zrušen §220 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2011, umožňující odvolacímu soudu změnit rozhodnutí o předběžném opatření.
14. Je třeba připomenout, že důvodem pro přijetí výše citovaného derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 bylo to, že tehdy platná právní úprava podle názoru Ústavního soudu mimo jiné porušovala zásadu rovnosti účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny), protože jednomu z účastníků řízení neumožňovala ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem své námitky a tvrzení ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Ústavní soud pokládal za nezbytné, aby zákonná úprava předběžného opatření dostála požadavkům kladeným čl. 37 Listiny tím, že v případě návrhu na jeho nařízení vytvoří dotčenému účastníkovi skutečný procesní prostor pro uplatnění jeho práv. Ústavní soud proto §220 odst. 3 o. s. ř. derogoval. Tento nález pak konkretizuje již poměrně obsáhlá judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10 (N 248/59 SbNU 535), nález ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 205/11 (N 109/61 SbNU 617) nebo nález ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 (N 17/72 SbNU 211)].
15. Ve světle závěrů výše citovaných nálezů Ústavního soudu tak měl krajský soud, pokud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení usnesení okresního soudu, v nyní posuzované věci správně postupovat tak, že měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za analogického použití §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a se závazným právním názorem věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
16. Přesto však, na rozdíl od stěžovatele, Ústavní soud v tomto pochybení nespatřuje důvod, kvůli němuž by měl přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu. Jak totiž bylo výše rovněž zmíněno, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlížet k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209); či nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. U subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke zrušení takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně toliko pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k porušení základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
17. Z toho důvodu také Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1888/13 připustil, že za výjimečných okolností může dojít k prolomení závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem samotného průběhu rozhodování o nařízení předběžného opatření v daném případě, přičemž je nezbytné zejména posoudit kolizi, existující mezi právem na uplatnění námitek dotčeného jednotlivce vůči návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na soudní ochranu) a povahou práv (nároků) navrhovatele, jehož zajištění se předběžnou úpravou domáhá. Proto Ústavní soud kupříkladu v usnesení ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 470/12 či v usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16 zásah do procesních práv povinného nepovažoval za natolik závažný, že by dosahoval ústavně právní dimenze a vyvolal tedy nezbytný kasační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť zrušení předběžného opatření by bylo zcela neúčelné a lpění na ochraně procesních práv povinného by znamenalo nenapravitelný zásah do možnosti faktického uspokojení v řízení uplatněných nároků (obdobně srov. např. usnesení ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3879/13 či ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2862/13).
18. Ve světle shora rekapitulovaných závěrů tak Ústavní soud rovněž i v nyní posuzovaném případě přistoupil k posouzení kolize mezi stěžovatelovým právem na uplatnění jeho námitek v řízení o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření a potřebou (zatímní) úpravy samotných výchovných poměrů nezletilých dětí, konkrétně tedy určení mateřské a základní školy, kde by měly plnit školní docházku. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém krajský soud uvedl, že považuje za potřebné vyřešit předmětnou neshodu rodičů tak, aby o ní co nejdříve bylo jednoznačně rozhodnuto, což má nepochybně zásadní význam pro běžný předškolní a školní život nezletilých. Tomu by dle krajského soudu nepomohla jiná než přijatá varianta měnícího odvolacího výroku, protože by nebylo určité, do kterého konkrétního školského zařízení mají oba nezletilí zatímně docházet.
19. Ústavní soud považuje za nezbytné uvedenou kolizi i samotné závěry přijaté krajským soudem hodnotit rovněž z pohledu ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
20. Prizmatem výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, v němž se dovozuje, že za stávajících okolností bylo nezbytné přijmout bezodkladné zatímní řešení, a to v nejlepším zájmu nezletilých dětí, s nímž naopak soud shledal v rozporu stav, kdy by nezletilé děti musely navštěvovat školská zařízení v místě vzdáleném více než 100 km od jejich bydliště. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu je nutné před ochranou procesních práv stěžovatele upřednostnit potřebu hájit nejlepší zájmy nezletilých dětí, zde v rámci zatímní úpravy jejich výchovných poměrů prostřednictvím předběžného opatření krajského soudu. V této souvislosti ovšem Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, znovu připomíná zatímní charakter takového procesního rozhodnutí, a proto tvrzení obou stran sporu, ze strany stěžovatele překládaných i v ústavní stížnosti, mohou být do budoucna předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovateli dán dostatečný prostor pro uplatnění jeho námitek i důkazních návrhů. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Ostatně ten by však měli mít na paměti všichni účastníci sporu, zejména rodiče nezletilých dětí, kteří by měli důsledně zvážit, zda jejich vzájemné neshody ohledně výchovných poměrů nezletilých dětí, mající bezesporu dopady i na samotný psychický vývoj nezletilých dětí, jejich nejlepší zájem neupozaďují či přímo nepopírají.
21. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud upřel nezletilým právo na veřejné projednání věci a právo vyjádřit se k provedeným důkazům, Ústavní soud uvádí, že obecně zastává ve své judikatuře názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Uvedené se však vztahuje především na řízení ve věci samé. Pokud jde o předběžná opatření, procesní předpis (§75c odst. 3 o. s. ř.) do jisté míry prolamuje zásadu rovnosti účastníků, protože vydání předběžného opatření se ten, proti němuž návrh směřuje, nemůže předem nijak bránit. Je přitom třeba brát v úvahu, že o návrhu na předběžné opatření rozhoduje podle §75c odst. 2 o. s. ř. předseda senátu bezodkladně. Jde o hraniční, avšak ústavně konformní úpravu, jak se například vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2713/07, když uvedl, že "protože soud o nařízení předběžného opatření rozhodne bez nařízení jednání a bez provádění dokazování (postupem podle §75c o. s. ř.), nemůže stěžovatel již z povahy právní úpravy tohoto řízení argumentovat porušením čl. 38 odst. 2 Listiny". S ohledem na běh krátkých lhůt soud tedy rozhodne podle toho, jak jej navrhovatel přesvědčí o nutnosti zatímní úpravy poměrů, bez předchozí možnosti všech účastníků vyjádřit se k důkazním návrhům a provedeným důkazům. Jak konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 860/16, soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§75c odst. 3 o. s. ř.) se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení. V posuzované věci jde navíc o otázku výběru školního a předškolního zařízení, kterou běžně rozhodují rodiče nezletilých dětí, nikoli děti samé, tím spíše ve věku šesti a deseti let. Bude-li to však mít soud za účelné, může názor nezletilých zjišťovat v průběhu řízení o věci samé, kdy je k tomu dán i dostatečný časový prostor.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu