ECLI:CZ:US:2018:3.US.1072.17.1
sp. zn. III. ÚS 1072/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Marka, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 1364/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Hermes Media a. s., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k nemovitostem v tomto rozsudku specifikovaným a přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatele, uložil mu povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu vedlejší účastnice částku 6 890 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 13 Co 234/2013-385 rozsudek obvodního soudu změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení. Následné dovolání vedlejší účastnice bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. V návaznosti na toto řízení podala vedlejší účastnice žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť měla za to, že jí obvodní soud v původním řízení odňal možnost jednat před soudem. Městský soud usnesením ze dne 13. 3. 2015 č. j. 13 Co 234/2013-450 žalobu pro zmatečnost zamítl a Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnutí žaloby pro zmatečnost usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 Co 112/2015-471 potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení vrchního soudu tak, že usnesení městského soudu ze dne 13. 3. 2015 č. j. 13 Co 234/2013-450 se mění tak, že rozsudek městského soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 13 Co 234/2013-385 se zrušuje.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že měnící usnesení Nejvyššího soudu postrádá jakékoliv ratio a dává jen zelenou k průtahům ze strany vedlejší účastnice.
5. Soudce zpravodaj, ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění předpokladů řízení o ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mimo jiné v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. již odkazované usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo k žalobě pro zmatečnost vedlejší účastnice znovu otevřeno řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. 8 C 403/2007. S ohledem na to, že usnesení Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva, nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces." (srov. bod 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v projednávané věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
10. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj