ECLI:CZ:US:2018:3.US.1081.18.1
sp. zn. III. ÚS 1081/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. Š., zastoupeného Mgr. Veronikou Jermolajevou, advokátkou, sídlem Jasanová 655/18, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 35 Co 451, 452, 453, 454/2017-1650, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého M. H. Š., M. M., Jindřišky Záhorské, Ph.D., soudní znalkyně, sídlem Lilková 234, Praha - Běchovice, a MUDr. Gabriely Leblové, soudní znalkyně, sídlem Bínova 529/2, Praha 8 - Střížkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jeho právo zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vedle návrhu na zrušení usnesení městského soudu stěžovatel požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
2. Z předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") přiznal soudním znalkyním PhDr. Jindřišce Záhorské, Ph.D., a MUDr. Gabriele Leblové znalečné, proti nimž stěžovatel brojil odvoláním. Městský soud usnesením, které stěžovatel napadl ústavní stížností, napadená usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud neshledal důvod pro nepřiznání či krácení odměny znalkyním ani co do počtu účtovaných hodin ani z důvodu kvality zpracování posudku. Uvedl, že posudek byl vyhotoven na podkladě pokynu obvodního soudu, byl zpracován řádně a odpovídá znalkyněmi popsanému časovému rozsahu i vyúčtované odměně. Rovněž účtovanou odměnu za účast u soudu považoval za odpovídající. Městský soud poznamenal, že námitky směřující ke správnosti obsahu znaleckého posudku nelze přezkoumávat v rámci posuzování znalečného.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítl, že jeho odvolání obsahovalo relevantní argumentaci opřenou o důkazy, které svědčí o selhání znalkyně a její konzultantky a o jejich pochybném jednání před obvodním soudem. Městský soud však tuto argumentaci pominul a důkazy neprovedl. Zcela bez hodnocení městského soudu zůstala tvrzení o smyšleném popisu děje při znaleckém vyšetření a o nesprávné administraci diagnostických metod a rovněž další výhrady k práci znalkyň. Městský soud nezaujal žádné stanovisko k důvodům rozporu znaleckého posudku vypracovaného znalkyněmi s dalším znaleckým posudkem zpracovaným PhDr. Karlem Netíkem, CSc., který dospěl ke zcela opačným závěrům o osobě stěžovatele.
4. Stěžovatel nabyl dojmu, že se jeho odvoláním městský soud v relevantních ohledech nezabýval. Namítl, že městský soud nepostupoval řádně, protože nepřihlédl k tomu, co vyšlo v řízení najevo a co uvedli účastníci, a protože učinil nepřípustné souhrnné skutkové zjištění o kvalitě a přiměřenosti rozsahu a obsahu práce znalkyň. Stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 599/17, body 9. až 12. (rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) V tomto usnesení Ústavní soud připomenul výluku z možnosti podat dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně o znalečném a zdůraznil, že na znalečné, jež bylo přiznáno znalci pravomocným rozhodnutím soudu, nemá vliv další průběh řízení a že výše znalečného nezávisí od výsledku řízení, ani ji nelze - jde-li o právo znalce na jeho zaplacení - přehodnocovat v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl jako účastník řízení před obvodním soudem oprávněn podat odvolání proti usnesením obvodního soudu o znalečném. Těmito usneseními obvodního soudu, stejně jako usnesením, kterým je městský soud v odvolacím řízení potvrdil, však nebylo rozhodováno o právech či povinnostech stěžovatele, ale toliko o peněžním nároku znalkyň (o znalečném). Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu proto stěžovatel nemohl být dotčen na svých ústavně zaručených právech [viz nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) a usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2655/14, bod 7., usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 599/17, bod 16.]. I přesto by mohlo případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného vést k zásahu do stěžovatelových práv, a to v situaci, byla-li by mu (vzhledem k výsledku řízení ve věci samé) uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Vedla-li by eventuální vadnost znaleckého posudku ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly, pak povinnost jejich hrazení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, avšak vznik těchto nákladů nijak nezavinil. Je však důležité, že hodnocení, zda k takovému pochybení došlo, bude předmětem posuzování obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
8. Jak bylo výše uvedeno, rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu se týkalo finančního nároku znalkyň vůči státu. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu městského soudu při posuzování jeho odvolacích námitek, což lze koncentrovaně vyjádřit jeho názorem, že soud zatížil rozhodnutí libovůlí, když neučinil předmětem soudní úvahy a hodnocení relevantní argumentaci a důkazy účastníka (srov. argumentaci sub III. ústavní stížnosti). S takovým hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu (body 7. a 8.) zcela jednoznačně vyplývá, že městský soud - nutno zdůraznit, ve fázi rozhodování o výši znalečného - neshledal důvody pro nepřiznání či krácení odměny znalkyním, ani co do rozsahu počtu účtovaných hodin, ani z důvodu kvality zpracování posudku. Výslovně uvedl, že posudek byl vyhotoven na podkladě pokynu soudu I. stupně, byl zpracován řádně a odpovídá znalkyním popsanému časovému rozsahu i vyúčtované odměně, totéž platí o odměně účtované za účast u soudu. Hodnocení pak uzavřel upozorněním, že námitky směřující ke správnosti obsahu znaleckého posudku nelze přezkoumávat v rámci přiznání odměny. Ústavní soud k tomu dodává, že rozhodnutí o znalečném totiž žádným způsobem nepředurčuje, jak bude v řízení, v němž je stěžovatel účastníkem, obvodní soud znalecký posudek hodnotit a jaký význam mu bude v řízení přikládat. Dále při rozhodování o znalečném není stále určeno, zda vůbec bude stěžovateli uložena povinnost nahradit státu (či účastníku, který na znalecký posudek složil zálohu) náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku, případně v jaké výši bude tato povinnost uložena.
9. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti lze dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi v odůvodněných případech podle výsledků řízení. Stěžovatel se svou ústavní stížností úspěšný nebyl, výsledek řízení proto neodůvodňuje uložení náhrady nákladů řízení městskému soudu nebo některé vedlejší účastnici. Návrh na uložení nákladů řízení tudíž Ústavní soud odmítl rovněž dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu