ECLI:CZ:US:2018:3.US.1128.16.1
sp. zn. III. ÚS 1128/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilého T. F., M. V. a T. F., zastoupených Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2016 č. j. 14 Co 30/2016-315 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. ledna 2016 č. j. 23 Nc 3002/2016-18, spojené s návrhem na zrušení §43 a §44 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"). Podle stěžovatelů jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva zakotvená v čl. 3, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž práva zakotvená v čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 19 odst. 1, čl. 20, čl. 37 písm. a) a b) Úmluvy o právech dítěte. Současně mají za to, že byla porušena jejich práva zaručená v čl. 5, čl. 23 odst. 2, 4 a 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu ze dne 8. 1. 2016 č. j. 23 Nc 3002/2016-18, jímž bylo dle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nařízeno předběžné opatření, jímž se nezletilý stěžovatel předává do péče Krajského dětského domova pro děti do 3 let. Krajský soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 č. j. 14 Co 30/2016-315, které stěžovatelé rovněž napadli ústavní stížností, potvrdil zmíněné usnesení okresního soudu ohledně nařízení předběžného opatření.
3. Před vydáním usnesení, proti nimž směřuje ústavní stížnost, okresní soud vydal rozsudek ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Nc 32/2014-61, jímž stanovil dohled nad nezletilým stěžovatelem. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že je třeba stanovit dohled, aby péče rodičů (dalších stěžovatelů) byla náležitě kontrolována a nemohla se tak opakovat tragická událost, při níž dne 4. 1. 2013 starší sestra nezletilého stěžovatele zahynula po střetu s vlakem v době, kdy byla pod dohledem matky. Okresní soud poukázal na psychiatrický posudek ze dne 28. 9. 2014, dle něhož stěžovatelka (matka nezletilého stěžovatele) trpí duševní poruchou v podobě nerozvinutí intelektových vlastností, které jsou v pásmu slaboduchosti. Dle posudku jsou její rozpoznávací schopnosti přibližně na úrovni desetiletého dítěte, ale je schopna osobního styku s dítětem.
4. Rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Nc 1543/2013-102 byla stěžovatelka omezena na svéprávnosti tak, že není způsobilá mj. samostatně právně jednat ve věcech rodičovské odpovědnosti, ochrany dítěte, zajišťování vzdělání dítěte a zastupování dítěte včetně spravování jeho jmění.
5. Před vydáním usnesení, proti nimž směřuje ústavní stížnost, okresní soud dále vydal usnesení ze dne 26. 6. 2015 č. j. 23 Nc 3033/2015-18, kterým dle §452 z. ř. s. nařídil předběžné opatření, jímž se nezletilý stěžovatel předává do péče Krajského dětského domova pro děti do 3 let. Zmíněné předběžné opatření, které není předmětem řízení o ústavní stížnosti, bylo pravidelně prodlužováno až do dne 7. 1. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2015 č. j. 64 Co 535/2015-265, jímž bylo v odvolacím řízení rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření změněno tak, že se předběžné opatření na dobu od 26. 9. 2015 neprodlužuje. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl, že později vydaná usnesení o prodloužení předběžného opatření pozbývají účinnosti.
6. Výrokem II. usnesení okresního soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 0 P 173/2015-78 bylo zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého stěžovatele.
7. Následně okresní soud vydal usnesení ze dne 8. 1. 2016 č. j. 23 Nc 3002/2016-18, které je předmětem ústavní stížnosti. Tímto usnesením nařídil předběžné opatření, jímž se nezletilý stěžovatel předává do péče Krajského dětského domova pro děti do 3 let. V odůvodnění uvedl, že matka nezletilého stěžovatele je omezena na svéprávnosti z důvodu trvalé duševní poruchy v podobě nerozvinutí intelektových schopností a její schopnosti rozpoznávací a ovládací jsou na úrovni zhruba desetiletého dítěte. Při ústním jednání dne 25. 11. 2015 okresní soud zjistil, že matka nemá na své onemocnění náhled. Ohledně otce nezletilého, který v minulosti opakovaně porušil pravidla nařízeného soudního dohledu tím, že péči o nezletilého zcela nepřevzal, probíhalo v době nařízení předběžného opatření řízení o omezení svéprávnosti. Dle zprávy o psychologickém vyšetření není otec nezletilého intelektuálně schopen posoudit důsledky svého jednání. Navíc u něj bylo prokázáno užívání tetrahydrocannabinolu (dále jen "THC"). Okresní soud vyhodnotil, že ani otec není schopen řádnou péči o nezletilého zajistit. Stanovený dohled nad výchovou nezletilého prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí a intenzívní spolupráce s neziskovou organizací Centrum pro dítě a rodinu Valika se okresnímu soudu jevily jako nedostatečné. Okresní soud nařídil předběžné opatření pro zajištění života a bezpečí nezletilého stěžovatele.
8. Stěžovatelé (rodiče nezletilého) toto usnesení okresního soudu napadli odvoláním, na jehož základě krajský soud usnesení okresního soudu ohledně nařízení předběžného opatření potvrdil. Ve svém usnesení krajský soud zdůraznil, že soud předběžným opatřením upraví na nezbytně nutnou dobu poměry dítěte, také v případech, kdy se dítě ocitlo bez řádné péče. Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je nedostatek řádné péče, nikoli nedostatek jakékoli péče. Krajský soud uvedl, že matka vzhledem ke svému zdravotnímu postižení není schopna zajistit o nezletilého řádnou péči. Stejně problematická je situace i u otce, u něhož bylo prokázáno užívání THC a který není schopen dostát svému slibu řádnou péči o nezletilého zajistit. Z hlediska podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §452 z. ř. s. není dle krajského soudu podstatné, zda jsou rodiče diskriminováni či zda je jim věnována nedostatečná pozornost ze strany sociálních pracovnic, nýbrž jen to, zda jsou splněny podmínky pro předběžnou úpravu poměrů nezletilého. Nezletilý není žádný "pokusný králíček", na němž by se zkoušelo, zda se rodiče, zejména matka, naučí o dítě řádně pečovat. Krajský soud zdůraznil, že šlo o dítě ve věku dvou let a tří měsíců, které se již pohybuje v prostoru, což vyžaduje zvýšenou pozornost ze strany pečující osoby a určitou dávku předvídatelnosti možných rizik, čehož matka objektivně není schopna.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že se orgány veřejné moci snažily předběžným opatřením zajistit ochranu nezletilého před veškerým možným rizikem, a nikoliv pouze rizikem nepřiměřeným, proto přistoupily k nadměrně preventivnímu a neproporcionálnímu opatření spočívajícímu v umístění nezletilého do dětského domova. Tím však bez dostatečných důvodů upřednostnily základní právo nezletilého na zachování jeho života a zdraví před jeho základními právy na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte), na výchovu a péči ze strany svých rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 7 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte) a na jeho příznivý vývoj (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Nezletilý v důsledku uvedeného nebyl umístěn do dětského domova za účelem ochrany jeho nejlepšího zájmu, jak to požaduje čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nezletilý tím byl současně nezákonně zbaven svobody [čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte]. Citované opatření bylo nepřiměřené i vůči rodičům a byla jím porušena jejich základní práva na ochranu rodinného života a na výchovu a péči o své dítě (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy).
10. Stěžovatelé argumentovali tím, že čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 2 Úmluvy stanoví pro případy oddělení dětí od jejich rodičů požadavek legality, legitimity a proporcionality. V procesu zjišťování nejlepšího zájmu dítěte je třeba nejdříve vyhodnotit všechny relevantní skutečnosti pro rozhodnutí, a to individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Dle stěžovatelů jde při posuzování nejlepšího zájmu dítěte o hledání rovnováhy mezi jednotlivými základními právy dítěte, k čemuž má sloužit princip proporcionality. Mezi základními právy dítěte přitom neexistuje žádná hierarchie. Ani právo dítěte na život a zdraví nemá výsadní postavení.
11. Principy nejlepšího zájmu dítěte a proporcionality lze podle stěžovatelů formulovat též jako principy (ne)přiměřeného rizika a nejméně omezujícího prostředí. Prostřednictvím pojmu (ne)přiměřeného rizika se vymezuje míra, s jakou je třeba vykonávat náležitý dohled nad člověkem se sníženou rozumovou nebo volní schopností, tj. míra, s jakou lze případnou újmu ještě klást za odpovědnost osobě, která byla povinna vykonávat dohled. Náležitý dohled zahrnuje ochranu osoby nikoliv před veškerým rizikem, ale pouze před rizikem nepřiměřeným. Přiměřené riziko je přijatelné.
12. Princip nejméně omezujícího prostředí vyjadřuje dle stěžovatelů požadavek na přijetí co nejmírnějších a nejméně omezujících opatření, která však budou dostatečná k tomu, aby nepřiměřené riziko bylo sníženo na přijatelnou míru. Oddělení dítěte od rodičů může být provedeno též v případech, kdy je nepřiměřené riziko bezprostřední a mírnější opatření zatím nemohla být realizována, avšak takové oddělení může být zásadně jen dočasného charakteru a orgánům veřejné moci současně vzniká povinnost činit veškeré kroky za účelem znovusjednocení rodiny.
13. Stěžovatelé namítli, že z rozhodnutí, které napadli ústavní stížností, vyplývá silná obava soudů o zachování života a zdraví nezletilého, jež pramení zejména z tragické události, při níž zahynula sestra nezletilého stěžovatele při střetu s vlakem v době, kdy byla pod dohledem matky. Obavy soudů dle stěžovatelů pramení ze skutečnosti, že matka byla v souvislosti s omezením svéprávnosti omezena též v rodičovské odpovědnosti. Stěžovatelé se domnívají, že podle soudů již samotná situace, kdy se nezletilý nachází v péči matky bez dohledu jiné osoby, pro něj představuje nepřiměřené ohrožení. Kromě tragické události však soudy měly zohlednit i další relevantní skutečnosti, především poznatky o faktickém zajištění péče o nezletilého matkou. Změna v hodnocení rizika orgánem sociálně-právní ochrany dětí nastala až v okamžiku vydání rozsudku o omezení svéprávnosti matky nezletilého. Stěžovatelé se domnívají, že tento orgán z důvodu obav z vlastní odpovědnosti za případnou újmu nezletilého přistoupil k řešení, které je pro něj nejjistější, a ve svých argumentech o nutnosti dohledu další osobou se dovolával závěrů znalce a poukazoval na rozsudek okresního soudu o omezení svéprávnosti matky. Znalec je však schopen podat pouze část relevantních informací ve věci. Otázka oddělení dítěte od rodičů je především problematikou sociální. Daleko významnější jsou tedy poznatky o faktickém zajištění péče o nezletilého a zkušenosti sociální povahy o reálném fungování konkrétní rodiny.
14. Soudy podle stěžovatelů také nezohlednily změny jejich rodinné situace oproti stavu ke dni tragické události. Rodina dříve neměla profesionální podporu, avšak od narození nezletilého byl prováděn dohled orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Podporu rodina nalezla nejdříve u Agentury domácí péče Ladara, o. p. s., a následně u Centra pro dítě a rodinu Valika, z. s. Se stěžovateli nyní spolupracuje sociální pracovnice při řešení dluhové problematiky a veřejný opatrovník matky v oblasti právních jednání a hospodaření s majetkem. Rodině pomáhají i prarodiče ze strany otce.
15. Stěžovatelé se domnívají, že i kdyby byl v rámci testu proporcionality splněn požadavek vhodnosti opatření spočívajícího v oddělení nezletilého od rodičů, nelze souhlasit s tím, že by v jejich případě byl splněn požadavek potřebnosti a přiměřenosti v užším slova smyslu. Nebylo totiž dostatečně osvědčeno, že by odborná podpora poskytovaná rodičům nepostačovala ke snížení případného rizika pro nezletilého na míru přiměřenou.
16. Stěžovatelé namítli, že se krajský soud v napadeném usnesení nezabýval jejich argumentací o neodůvodněném upřednostnění jen některých základních práv nezletilého, o nesprávném vyhodnocení nepřiměřeného rizika a o opomenutí faktických poznatků o péči matky, ač je zásadní a uplatňovali ji od počátku řízení.
17. Dále poukázali na diskriminační rozměr jejich případu, který spočívá ve směšování institutu omezení svéprávnosti s institutem omezení rodičovské odpovědnosti v rozsahu přesahujícím oblast právního jednání a zasahující i oblast osobní péče o dítě. Tvrdí, že pouze na základě diagnózy rodičů byla dovozena jejich neschopnost postarat se o dítě. Ze smyslu a základních principů Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením stěžovatelé dovozují, že postiženým osobám musí být přiznána všechna práva zaručená zákonem na rovnoprávném základu s ostatními. Z toho vyplývá nutnost uplatňování nikoli medicínského náhledu na zdravotní postižení, nýbrž sociálního náhledu, v jehož rámci je třeba hledat způsoby pomoci a podpory pro osoby se zdravotním postižením, které jim umožní vykonávat všechna práva na rovnoprávném základě s ostatními. Čl. 23 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením zakazuje, aby bylo dítě odděleno od rodičů z důvodu jeho zdravotního postižení či zdravotního postižení rodičů. Nejlepší zájem dítěte odůvodňující oddělení dítěte od rodičů nelze v žádném případě spatřovat v existenci zdravotního postižení rodičů.
18. V ústavní stížnosti je uvedena obsáhlá argumentace, proč v řízení ve věcech svéprávnosti lze rozhodnout jen o těch částech rodičovské odpovědnosti, které přímo souvisejí s právním jednáním, ale nelze rozhodnout o dalších částech rodičovské odpovědnosti (např. osobní péči o dítě). V části, v níž rozsudek o omezení svéprávnosti matky omezuje též její rodičovskou odpovědnost nad rámec právních jednání, je podle stěžovatelů materiálně nevykonatelný, proto ani soudy v řízeních o předběžném opatření nemohly z této části rozsudku vycházet a postavit na ní své závěry o nepřiměřeném riziku hrozícím nezletilému.
19. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že při rozhodování nebylo podstatné, zda byli rodiče diskriminováni a zda je jim věnována nedostatečná péče sociálních pracovnic, nýbrž rozhoduje jen zájem dítěte, které není "pokusným králíčkem", na němž by se zkoušelo, zda se rodiče naučí řádně o dítě pečovat. Podle stěžovatelů však za situace, kdy je nedostatečná schopnost matky pečovat o nezletilého dovozována pouze z jejího omezení rodičovské odpovědnosti v řízení o omezení svéprávnosti, je naopak skutečnost, že se rodiče stali obětí diskriminace na základě postižení matky velmi podstatná. Krajský soud podle nich projevil flagrantní neznalost práce s lidmi s mentálním postižením, neboť i přes snížené kognitivní schopnosti mohou být přiměřeně rozvíjeny jejich schopnosti sociální. Matka nezletilého není navzdory diagnostikované kognitivní úrovni desetiletým dítětem, ale je dospělou osobou ve věku 31 let, která má mateřské instinkty a city. O nezletilého řádně pečovala, má přiměřeně rozvinuté rodičovské schopnosti, na jejichž rozvíjení s podporou dalších subjektů stále pracuje. Posilování rodičovských kompetencí osob se zdravotním postižením nelze chápat jako "provádění pokusů s králíčkem". Krajský soud svým přístupem a priori vyloučil osoby se zdravotním postižením z požívání některých základních práv.
20. Stěžovatelé vytkli okresnímu i krajskému soudu, že se v dané věci nezabývaly jejich podstatnou námitkou o nepřípustnosti ústavní péče dětí předškolního věku. Argumentují tím, že kolektivní ústavní péče je špatným zacházením s touto velmi zranitelnou skupinou dětí, jejichž základní existenční potřebou je vztahová vazba k jedné pečující osobě. Umístění předškolního dítěte do dětského domova má dle empirických výzkumů závažné a nevratné dopady na jeho příznivý vývoj. Doživotní následky dětí souvisí s jejich deprivací, které jsou vystavovány v takovém zařízení. Péče v těchto zařízeních tedy představuje nelidské a ponižující zacházení [čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy, čl. 37 písm. a) Úmluvy o právech dítěte], rozporné s důstojností člověka (čl. 10 odst. 1 Listiny), porušující právo na ochranu dětí před všemi formami trýznění a zanedbávání (čl. 19 Úmluvy o právech dítěte), rozporné s právem na příznivý rozvoj dítěte (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) i právem na umístění dítěte do vhodné formy náhradní péče (čl. 20 Úmluvy o právech dítěte), porušuje dále právo dítěte na zvláštní ochranu (čl. 32 odst. 1 Listiny) a ve výsledku tedy ani nesleduje nejlepší zájem dítěte. Existence zařízení kolektivní péče pro děti předškolního věku je podle stěžovatelů per se spjata s porušením práva dítěte na ochranu před špatným zacházením, resp. již sama tato ústavní péče dosahuje alespoň minimální úrovně špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.
21. Ústavní zařízení zaměřující se na cílovou skupinu dětí předškolního věku jsou provozována na základě §43 a §44 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Návrh na zrušení těchto ustanovení odůvodnili stěžovatelé jejich údajným rozporem s ústavním pořádkem, konkrétně z důvodu ochrany malých dětí před špatným zacházením.
22. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé požadovali uložit krajskému soudu a okresnímu soudu povinnost nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Vyjádření Poradny pro občanství/Občanská a lidská práva, z. s.
23. Zástupkyně stěžovatelů Ústavnímu soudu zaslala vyjádření Poradny pro občanství/Občanská a lidská práva, z. s., v němž se tento spolek označuje jako amicus curiae. Ve zmíněném vyjádření je uvedeno, že dle odborné literatury lze špatné zacházení s dětmi do 6 až 10 let v ústavních zařízeních spatřovat již v samotném pobytu dětí delším než několik týdnů. Pokud z objektivních příčin nelze dítě navrátit do rodiny, je třeba zajistit rodinnou formu náhradní péče. Popsané špatné zacházení se dle vyjádření projevuje v nemožnosti navázat pevný citový kontakt a pouto s rodičem. Ve vyjádření je pojednáno o tom, proč odborný konsenzus a zjevný trend v evropské legislativě umožňují Ústavnímu soudu zúžit prostor obecných soudů pro uvážení, zda je umístění dítěte nízkého věku do ústavního zařízení porušením jeho základních práv a svobod.
24. Následně Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, z. s., doplnila své vyjádření o informaci, že vláda usnesením č. 1033 ze dne 23. 11. 2016 uložila ministryni práce a sociálních věcí předložit do 30. 6. 2017 návrh zákona, který omezí možnost umísťovat děti do 7 let věku do zařízení kolektivní péče. Rovněž upozornila na petici určenou poslancům s výzvou k omezení ústavní péče pro nejmenší děti.
IV.
Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti
25. Krajský soud reagoval stručným sdělením, že posouzení věci plně ponechá na Ústavním soudu.
26. Okresní soud ve svém vyjádření podrobně zrekapituloval průběh věci. Dále uvedl, že nařízením předběžného opatření nezkrátil ústavně zaručená práva stěžovatelů. S rodinou nezletilého bylo dlouhodobě spolupracováno a v rámci intenzivní spolupráce se podařilo pouze částečně edukovat rodiče k zajištění péče o nezletilého. Okresní soud uvedl, že ani jeden rodič není schopen řádně vyhodnotit rizika plynoucí z jednotlivých situací, což představuje nepřiměřenou míru rizika pro zdraví, život a další vývoj nezletilého. Po umístění nezletilého do dětského domova i nadále probíhala edukace rodičů, kteří byli motivováni k pravidelnému kontaktu s nezletilým včetně zajištění jejich dopravy do dětského domova. Z objektivních příčin nebylo možno umístit nezletilého do náhradní péče rodinného typu, jelikož nebyl nalezen vhodný pěstoun.
V.
Replika stěžovatelů k vyjádření okresního soudu
27. Ústavní soud zaslal vyjádření okresního soudu na vědomí stěžovatelům (pozn. vyjádření krajského soudu nebylo třeba stěžovatelům zasílat, a to s ohledem na jeho obsah) a k případné replice. Stěžovatelé této možnosti využili a vyjádřili přesvědčení, že hlavním důvodem pro odebrání nezletilého stěžovatele z péče svých rodičů bylo jejich zdravotní postižení. Uvedli, že jen prostřednictvím zdravotního či psychologického vyšetření nelze dospět k závěru, že rodič bude vystavovat své dítě nepřiměřenému ohrožení jeho života či zdraví. Domnívají se, že nezletilého stěžovatele nebylo možno umístit do dětského domova jen z toho důvodu, že v danou chvíli neexistovala jiná alternativa. Zopakovali své stanovisko k negativnímu vlivu institucionální výchovy na vývoj dítěte.
VI.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
28. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VII.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
29. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
30. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či změněna. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12; rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
31. Ústavní soud konstatuje, že předběžné opatření, jehož se týkala ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, mělo zákonný podklad v §452 a násl. z. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným soudem. Současně neshledal, že by šlo o projev svévole, jelikož rozhodnutí soudů byla podložena jak dostatečnými skutkovými zjištěními, tak obsahovala srozumitelné a logické odůvodnění nařízeného předběžného opatření.
32. V nynější věci jde o předběžné opatření, na jehož základě byl nezletilý stěžovatel umístěn v dětském domově. Vůči předběžným opatřením, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, Ústavní soud dovodil v usneseních ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2872/16 a ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17, že ústavní konformitu rozhodnutí o takových předběžných opatřeních je nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která vymezil ve své judikatuře týkající se přezkumu rozhodnutí obecných soudů k této problematice [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) či nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny, jako tomu je právě u nařízení ústavní výchovy.
33. Ústavní soud konstatuje, že soudy ve svých rozhodnutích napadených ústavní stížností uvedly dostatečné úvahy, které lze vztáhnout k zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je komplexní a jeho obsah musí být stanoven vždy s přihlédnutím k okolnostem každého případu (podrobně ke konceptu nejlepšího zájmu dítěte srov. např. nález ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, body 48. až 57.). Z článku 3 odst. 1 ve spojení s článkem 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte plyne, že oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posledním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte nebo je-li to z jiného důvodu zcela nezbytné (srov. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17, bod 31.).
34. Předběžné opatření v posuzované věci bylo nařízeno především pro ochranu života a zdraví nezletilého stěžovatele. V rodině stěžovatelů došlo dne 4. 1. 2013, tj. přibližně 10 měsíců před narozením nezletilého stěžovatele, k úmrtí jeho starší sestry, která zahynula při střetu s vlakem v době, kdy byla pod dohledem matky. V době úmrtí měla sestra stěžovatele přibližně 4 a půl roku. Soudy shledaly, že zdravotní postižení brání oběma rodičům řádně pečovat o nezletilého, zejména rozpoznat a adekvátně reagovat na případná rizika pro život a zdraví nezletilého.
35. Ústavní soud konstatuje, že okresní i krajský soud shodně vyhodnotily, že není možno využít mírnějších opatření než nařízeného předběžného opatření. Z podkladů ze soudního spisu (ze zprávy Centra pro dítě a rodinu Valika ze dne 12. 1. 2015, č. l. 46) vyplývá, že vztahy s prarodiči nezletilého ze strany matky jsou zpřetrhané, prarodiče ze strany otce vzhledem ke svému věku nejsou již schopni vykonávat dohled nad rodinou stěžovatelů. Soudy dospěly k závěru, že otec nezletilého opakovaně porušil pravidla dohledu nařízeného na základě rozsudku okresního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Nc 32/2014-61, když nepřevzal péči o nezletilého, jak slíbil. Naopak u něj bylo prokázáno užívání THC. I přes veškerou podporu, které se po delší dobu rodině stěžovatelů dostávalo od Agentury domácí péče Ladara, následně Centra pro dítě a rodinu Valika, dětského domova a sociálních pracovnic, soudy vyhodnotily, že schopnosti rodičů reagovat na rizika pro život a zdraví nezletilého zůstaly nedostatečné. Jinými slovy i tuto podporu, které se rodině stěžovatelů dostávalo nejpozději od roku 2014, vyhodnotily jako nedostatečnou pro zlepšení schopnosti rodičů adekvátně reagovat na případná rizika pro život a zdraví dítěte.
36. Ústavní soud konstatuje, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že při svých závěrech vycházely soudy toliko ze skutečnosti, že matka byla omezena ve svéprávnosti nebo ze samotné skutečnosti, že otec trpí středně těžkou mentální retardací a matka duševní poruchou v podobě nerozvinutí intelektových schopností, které jsou v pásmu slaboduchosti. Okresní soud totiž při jednání konaném dne 25. 11. 2015 ve věci péče o nezletilého stěžovatele přišel do osobního kontaktu s oběma rodiči a zjišťoval okolnosti péče o nezletilého. Současně spis obsahuje i podklady ve vztahu k rizikovým situacím. Ve zprávě psycholožky dětského domova ze dne 7. 9. 2015 (č. l. 113) bylo v rámci shrnutí návštěv rodičů uvedeno, že matka je pasivní i v situacích, které třetí osoba může subjektivně vnímat jako důležité pro zásah dospělé osoby do činnosti dítěte (např. přiblížení chlapečka k točícímu se kolotoči, chůze po schůdkách apod.). V záznamu z jednání ze dne 31. 7. 2015, které se uskutečnilo mezi rodiči, pracovníky oddělení sociálně-právní ochrany dětí, psycholožky a dalších osob (č. l. 238), je zprostředkované vylíčení události, při níž sociální pracovnice měla obavy o zdraví nezletilého stěžovatele v situaci, kdy jej matka držela nadměrnou silou a pak odhodila na postel a utekla. Z napadených rozhodnutí je patrné, že při svém rozhodování soudy braly v potaz též výsledky odborných vyšetření duševního stavu rodičů nezletilého stěžovatele.
37. Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry soudů. Soudy zdůvodnily a provedenými zjištěními podložily své závěry o tom, že matka stěžovatele není schopna posoudit rizika pro život a zdraví, která běžně nezletilému hrozí, a předcházet jim. To samé platí i o závěrech, že otec nezletilého není schopen či ochoten převzít péči o nezletilého. Současně za této situace Ústavnímu soudu nijak nepřísluší zasahovat do hodnocení, že zjištěné riziko pro život a zdraví nezletilého stěžovatele bylo natolik vysoké, že odůvodňovalo nařízení předběžného opatření. Vše za situace, kdy krajský soud zdůrazňoval, že stěžovatel měl v době posuzování soudů 2 roky a 3 měsíce, byl tedy ve věku, kdy se sám pohybuje v prostoru, což klade další nároky na předvídání možných rizik.
38. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že soudy si byly vědomy, že v posuzovaném případě se dostává do střetu řada právními předpisy aprobovaných zájmů. Především šlo o zájem na ochraně života a zdraví nezletilého, který se v posuzovaném případě dostával do střetu se zájmem ponechat dítě v péči svých rodičů a zájmem na ochraně rodinného a soukromého života. Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy ve svých rozhodnutích, která jsou napadena ústavní stížností, dostatečně pečlivě vážily podstatné okolnosti případu. Soudy vážily, zda se rodičovské kompetence stěžovatelů spočívající v předcházení rizikovým situacím zlepšily v průběhu času, kdy soud nad nezletilým stěžovatelem stanovil dohled a kdy rodina stěžovatelů dostávala po delší dobu asistenci od dalších subjektů. Na základě vyhodnocení okolností případu dospěly k závěru, že ponechání nezletilého stěžovatele v péči jeho rodičů představuje nepřijatelné riziko pro jeho život či zdraví, které převažuje nad zájmem ponechat nezletilého stěžovatele u rodičů. Ústavní soud tedy nesouhlasí se stěžovateli v jejich tvrzení, že by soudní rozhodnutí, proti nimž směřuje ústavní stížnost, nesledovala nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) nebo že by se soudy dostatečně nezabývaly tím, co je v daném případě nejlepší zájem dítěte.
39. V souvislosti s hodnocením soudů, co představovalo nejlepší zájem dítěte, Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), či práva na respektování svého soukromého a rodinného života (čl. 8 odst. 1 Úmluvy). Byly totiž naplněny podmínky, za nichž může k zásahu do soukromého a rodinného života dojít dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Posuzované předběžné opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, a bylo nezbytné v demokratické společnosti v zájmu ochrany zdraví a života nezletilého. Současně nebyl prostor pro mírnější opatření (pomoc prarodičů) nebo se mírnější opatření ukázala neúčinnými (spolupráce se sociálními pracovnicemi a dalšími organizacemi). Ze shodných důvodů nedošlo ani k porušení práv stěžovatelů pečovat a vychovávat své dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) ani čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 23 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
40. Poznamenat lze, že po ponechání nezletilého stěžovatele v dětském domově na základě rozhodnutí, proti nimž směřuje ústavní stížnost, měli rodiče stále možnost vídat nezletilého stěžovatele a spolurozhodovat o délce a frekvenci návštěv. Současně je ze spisu patrné, že personál dětského domova nadále napomáhal rodičům zlepšovat jejich schopnosti péče o dítě.
41. Dle hodnocení Ústavního soudu je nedůvodná námitka, že se krajský soud v napadeném usnesení nezabýval argumentací stěžovatelů o neodůvodněném upřednostnění jen některých základních práv nezletilého, o nesprávném vyhodnocení nepřiměřeného rizika, o opomenutí faktických poznatků o péči matky. Úvahy krajského soudu o všech těchto otázkách jsou z jeho rozhodnutí patrné. Obecným soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, §61, a ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, §29, dostupné na www.echr.coe.int/echr; či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807), bod 12.].
42. Výhrady stěžovatelů, dle nichž soudu chybí v souvislosti s vedením řízení o svéprávnosti jakákoli legitimita rozhodovat o dalších součástech rodičovské odpovědnosti kromě činění právních jednání, dle hodnocení Ústavního soudu nedopadají na rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena. Předmětem řízení o podané ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Ústavní soud poznamenává, že byť se soudy při nařízení předběžného opatření zmiňovaly o omezení svéprávnosti matky nezletilého stěžovatele, z jejich rozhodnutí je patrné, že základ pro jejich hodnocení tvořily závěry odborného posouzení rodičů a poznatky o jejich jednání a schopnostech péče o dítě.
43. K namítaným porušením Úmluvy o ochraně osob se zdravotním postižením Ústavní soud poznamenává, že nařízené předběžné opatření nebylo založeno na samotné skutečnosti, že rodiče stěžovatele trpí středně těžkou mentální retardací či duševní poruchou v podobě nerozvinutí intelektových schopností. Soudy zkoumaly, jaký dopad má postižení rodičů na jejich schopnosti péče o dítě, a hodnotily především tuto schopnost. Před vydáním rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností, se rodině stěžovatelů dostalo podpory ze strany Agentury domácí péče Ladara, Centra pro dítě a rodinu Valika, dětského domova a sociálních pracovnic k rozvoji rodičovských kompetencí. Pomoc těchto organizací a osob lze zařadit pod pojem "přiměřená úprava" ve smyslu čl. 2 a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (srov. bod 23. Obecného komentáře Výboru pro práva osob se zdravotním postižením k rovnosti a nediskriminaci ze dne 9. 3. 2018 [General comment No 6 (2018) on equality and non-discrimination] dostupného v anglickém jazyce z internetových stránek http://www.ohchr.org/EN/HRBodies/CRPD/Pages/GC.aspx). Ústavní soud tudíž neshledal porušení ustanovení čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, které zaručují právo na rovnost před zákonem a povinnost státu přijmout veškerá příslušná opatření pro zajištění přiměřené úpravy.
44. Ústavní stížnost dále obsahuje námitku, že umístěním nezletilého stěžovatele do dětského domova byl porušen zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení [čl. 7 odst. 2 Litiny, čl. 3 Úmluvy, čl. 37 písm. a) Úmluvy o právech dítěte] a že bylo porušeno právo na zachování jeho důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Stěžovatelé dále namítli, že umístěním nezletilého stěžovatele do dětského domova stát porušil svou povinnost v nejvyšší možné míře zachovávat rozvoj dítěte (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) a činit opatření k ochraně dětí před zanedbáváním, nedbalým zacházením či trýzněním (čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V konečném důsledku namítli, že umístění nezletilého stěžovatele do dětského domova nebylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Stěžovatelé porušení právě zmíněných ustanovení Listiny a mezinárodních úmluv spojují s obecně pojatým náhledem, že zejména dlouhodobý pobyt dítěte v ústavní péči má nevratný negativní vliv na další psychický vývoj dítěte a že u dětí do 3 let věku se tento negativní vliv projevuje výrazněji, i když nejde ani o dlouhodobý pobyt.
45. Ústavní soud konstatuje, že z čl. 20 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte vyplývá, že u dětí, které není možno ponechat v rodinném prostředí, přichází v úvahu možnost umístění do vhodného zařízení péče o děti jako možnost vyhrazená pro nutné případy. V posuzované věci se umístění nezletilého stěžovatele do jiného výchovného prostředí v době rozhodování okresního soudu reálně nenabízelo [s prarodiči ze strany matky byly zpřetrhány vazby, prarodiče ze strany otce nebyli schopni péči v plné míře převzít, orgán sociálně-právní ochrany dětí v návrhu ze dne 8. 1. 2016 (č. l. 283) uvedl, že nejsou volní ani pěstouni na přechodnou dobu].
46. Závažnost důsledků umístění dítěte do ústavní výchovy nelze brát na lehkou váhu, a to i v případě, že se tak děje na základě předběžného opatření dle §452 a násl. z. ř. s., které je ze své podstaty časově omezené. Na místě je vždy citlivé vážení okolností každého případu. Stav nezletilého stěžovatele byl v dětském domově pravidelně sledován. Poukázat lze zejména na zprávy z jeho psychologických vyšetření, k nimž došlo v červenci 2015 (č. l. 167) a v prosinci 2015 (č. l. 323). První zpráva z července 2015 byla pořízena nedlouho po přijetí nezletilého stěžovatele do dětského domova a informace o jeho dosaženém vývoji se tudíž v podstatě vztahují k předchozí rodinné péči. Dle této zprávy odpovídal psychomotorický vývoj chlapce v chronologickém věku 21 měsíců 13. až 21. měsíci mentálního věku s výraznějšími nerovnoměrnostmi v rozvoji adaptability. V ostatních oblastech bylo registrováno pomalejší vývojové tempo. Dle první zprávy byly rovněž zaznamenány netypické reakce na podněty úměrné věku dítěte s podezřením na určitou podnětovou nedostačivost primárního prostředí. Dle druhé zprávy z prosince 2015, která pochází z období, kdy nezletilý stěžovatel byl v dětském domově přibližně 6 měsíců, byl psychomotorický vývoj na úrovni 21. až 24. měsíce mentálního věku při chronologickém stáří chlapce 26 měsíců. Bylo pozorováno pozvolnější vývojové tempo v porovnání s předchozím sledováním. K výraznému posunu došlo v rozvoji sociálního chování, naopak k minimálnímu v ostatních oblastech psychomotoriky. Dle klinického pozorování zaznamenaného v druhé zprávě je chlapec převážně pozitivně emočně laděný, zapojuje se do aktivit s ostatními dětmi, ke známému personálu je vstřícný a vyhledává aktivity s dětmi i dospělými. Ústavní soud konstatuje, že spis obsahuje konkrétní a individualizované informace k tomu, jaký vliv na nezletilého stěžovatele měl pobyt v dětském domově. Šlo přitom o aktuální informace předcházející nařízení předběžného opatření, k němuž došlo v lednu 2016.
47. Za popsané situace Ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů ani tím, že rozhodnutím, proti nimž ústavní stížnost směřuje, byl nezletilý stěžovatel předán do péče dětského domova. Vývoj nezletilého stěžovatele byl sledován a soudy neshledaly v jeho případě překážky pro další pobyt v dětském domově. Vše za situace, kdy rodiče měli možnost nezletilého stěžovatele pravidelně navštěvovat, k čemuž také docházelo zpravidla dvakrát až třikrát do týdne a o čemž jsou ve spise podrobné záznamy. Stěžovatelé svou argumentaci v ústavní stížnosti založili na obecném náhledu na negativní vliv ústavní péče (byť podpořeném řadou odkazů na literaturu a další zdroje). V posuzované věci byly ovšem k dopadu péče dětského domova na nezletilého stěžovatele konkrétní informace, které se týkaly přímo jej a které umožnily soudům vydat ústavní stížností napadená rozhodnutí. Vyšetření chlapce a ani další zprávy o jeho pobytu v dětském domově, které jsou obsahem spisu, totiž nenasvědčovaly tomu, že by v jeho případě docházelo k závažnějším negativním vlivům pobytu v dětském domově.
48. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení §43 a §44 zákona o zdravotních službách. Šlo o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
49. Ústavní soud nevyhověl návrhu, aby dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil okresnímu soudu a krajskému soudu nahradit stěžovatelům náklady řízení o ústavní stížnosti. Náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti lze dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit podle výsledků řízení. Stěžovatelé se svou ústavní stížností úspěšní nebyli, výsledek řízení proto neodůvodňuje uložení náhrady nákladů řízení. Návrh na uložení nákladů řízení tudíž Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu