ECLI:CZ:US:2018:3.US.1150.18.1
sp. zn. III. ÚS 1150/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Adély Dvorské, zastoupené Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, Boleslavská 137, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2018 č. j. 33 Cdo 857/2017-384, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2016 č. j. 24 Co 219/2016-359, ve znění opravného usnesení ze dne 13. října 2016 č. j. 24 Co 219/2016-365, a výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. října 2015 č. j. 110 C 21/2012-270, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Jany Kirchnerové a Petra Kirchnera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud se dílčími nároky mezi týmiž účastníky (jinými výrokovými částmi nyní napadených rozhodnutí) zabýval již v usnesení ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 4066/16, kterým tehdejší ústavní stížnost téže stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V návaznosti na to Ústavní soud odkazuje na rekapitulační části tam uvedené a zde jen stručně shrnuje, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 10. 2015 č. j. 110 C 21/2012-270, kterým byla, mimo jiné, zamítnuta vzájemná žaloba, jíž se stěžovatelka, jako žalovaná, domáhala po žalobcích (v řízení před Ústavním soudem vedlejších účastnících) zaplacení částky 77 407,69 Kč (dále okresní soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci Petru Kirchnerovi na náhradě nákladů řízení částku 71 929 Kč, a ve vztahu k žalobkyni Janě Kirschnerové rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení). Současně krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před okresním soudem a uzavřel, že protinávrh stěžovatelky nemůže obstát, převedla-li stěžovatelka na bankovní účet Petra Kirchnera částku 170 000 Kč (představující zálohu sjednané ceny) a investoval-li ji Petr Kirchner před odstoupením stěžovatelky od smlouvy o díle do její nemovitosti. Samotné odstoupení stěžovatelky od smlouvy o díle ze dne 11. 9. 2012 bylo podle odvolacího soudu neúčinné, neboť bylo učiněno po ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o díle.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila žádnou otázku zakládající přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že mezi nimi jde o nárok z bezdůvodného obohacení v důsledku předčasného ukončení smlouvy o díle (k čemuž ale okresní soud nakonec nenechal vypracovat znalecký posudek, byť to původně v řízení avizoval; stěžovatelka takovýto postup soudu hodnotí jako překvapivý a nepředvídatelný). Podstatné ale podle stěžovatelky je to, že žalobci učinili při jednání soudu nesporným, že od dubna 2012 neměli zájem pokračovat v předmětném právním vztahu vyplývajícím ze smlouvy o díle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Namítá-li stěžovatelka procesní pochybení prvostupňového soudu v tom, že tento soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem (ani ho nenechal sám vypracovat) ke zjištění výše bezdůvodného obohacení, jehož se mělo dostat žalobcům, ač to avizoval a stěžovatelka sama soudu takový posudek předložila, pak i kdyby se okresní soud namítaného pochybení dopustil, stěžovatelka měla možnost - s ohledem na jí tvrzenou překvapivost postupu okresního soudu - na toto eventuální pochybení zareagovat minimálně během odvolacího řízení (což také učinila). Oba soudy - tedy jak okresní soud, tak krajský soud - ovšem vyšly z toho, že vedlejším účastníkům nevzniklo na úkor stěžovatelky žádné obohacení, neboť Petr Kirchner všechny prostředky získané na rekonstrukci skutečně do stěžovatelčina domu vložil. Stěžovatelka během rekonstrukce prováděné Petrem Kirchnerem žádné vady díla nenamítala (opak v ústavní stížnosti netvrdí) a teprve poté, co byla požádána o další prostředky na pokračování prací, začala zastávat stanovisko, že rekonstrukce je "sprasená" a požádala Petra Kirchnera o vrácení klíčů, když za této situace patrně ani Petr Kirchner netrval na pokračování prací.
9. Předložila-li stěžovatelka soudům posudek, z něhož mělo vyplývat, že rekonstrukce provedená Petrem Kirchnerem nemá hodnotu stěžovatelkou vložených finančních prostředků - tedy asi částky 170 000 Kč - ale pro vady odpovídá hodnota rekonstrukce částce asi 93 000 Kč, pak soudy z tohoto posudku předkládaného stěžovatelkou při svém rozhodování nevycházely, neboť znalec se opíral při zpracovávání posudku pouze o tvrzení stěžovatelky, když naopak Petr Kirchner nebyl k prohlídce objektu přizván a na rozsah jím prováděných prací nebyl dotazován. S žádným z těchto východisek se ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádává, když setrvává na tom, že okresní soud postupoval překvapivě a že mezi stranami není sporné, že na straně vedlejších účastníků šlo o bezdůvodné obohacení. S takovými tvrzeními - jak výše naznačeno - se však Ústavní soud neztotožňuje. Podle jeho názoru jde v dané věci materiálně o nároky stěžovatelky z vadného plnění díla, aniž stěžovatelka vady náležitě specifikovala a doložila, když nadto vyžadovala i vrácení klíčů od rekonstruované nemovitosti. Tím dala dostatečně najevo, že si pokračování prací nepřeje. Ani k této skutečnosti se v ústavní stížnosti nevyjadřuje (resp. nepokouší se jí interpretovat jiným smysluplným způsobem, tedy odlišně, než jak to učinily obecné soudy v dané věci).
10. Ústavní soud má z uvedených důvodů za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými částmi) byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu