ECLI:CZ:US:2018:3.US.116.18.1
sp. zn. III. ÚS 116/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravec a syn, s. r. o., sídlem Chebská 65/53, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2017 č. j. 10 Co 334/2017-66, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a prof. Ing. Aleksandra Homicha, DrSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její základní práva, zaručená v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 19 C 32/2017-45 rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka na zaplacení částky 109 849,41 Kč tak, že řízení co do částky 14 217,66 Kč zastavil a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu proto, že dospěl k závěru, že podání vedlejšího účastníka nelze považovat za (novou, samostatnou) žalobu, nýbrž za protinávrh, o kterém má být rozhodováno v původním řízení, vedeném okresním soudem pod sp. zn. 15 C 138/2013, v němž se stěžovatelka na vedlejším účastníkovi domáhá zaplacení částky 157 555 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny díla zhotoveného stěžovatelkou pro vedlejšího účastníka na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 5. 2012.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný, přičemž má za to, že jeho vydáním došlo k odnětí věci zákonnému soudci, kterým je soudce okresního soudu Mgr. Aleš Fikker. Krajský soud totiž založil svůj právní názor na závěru, že skutečnou vůlí vedlejšího účastníka bylo uplatnit svůj nárok formou protinávrhu, nikoliv samostatné žaloby. Takový výklad však stěžovatelka považuje za nedůvodný a pojmově nesprávný, neboť odporuje §41 odst. 2 občanského soudního řádu (v této souvislosti odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Podle obsahu podání vedlejšího účastníka totiž nelze dle mínění stěžovatelky za žádných okolností dovodit, že jde o vzájemný návrh.
5. Nadto stěžovatelka namítá, že krajský soud své závěry založil na důkazech, se kterými nebyla v průběhu řízení seznámena, a o jejichž existenci se dozvěděla až z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
8. Výjimky z uvedených pravidel lze nicméně připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
9. Posuzovanou věc do kategorie takových zcela výjimečných případů dle názoru Ústavního soudu zařadit lze, neboť je zřejmé, že napadené rozhodnutí fakticky představuje procesní rozhodnutí, dle kterého má být o předmětu žaloby rozhodnuto v jiném (původním) řízení. Jakkoli tedy řízení jako celek dosud skončeno není, řízení o žalobě vedlejšího účastníka, o níž v první instanci rozhodoval soudce okresního soudu Mgr. Aleš Fikker, jakožto o samostatné žalobě, napadeným rozhodnutím patrně skončilo. Současně přitom platí, že tvrzení, že po vrácení věci okresnímu soudu bude ve věci rozhodovat nezákonný soudce, by stěžovatelka mohla - efektivně - uplatnit až opět v případné budoucí ústavní stížnosti. V daném procesním kontextu totiž nelze očekávat, že by stěžovatelka mohla úspěšně vznést tuto námitku v případném odvolání proti budoucímu rozsudku okresního soudu, stejně jako není pravděpodobné, že by mohla na základě této námitky úspěšně formulovat otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 o. s. ř. Stejně tak neefektivním se jeví podání - jinak do úvahy připadající - žaloby pro zmatečnost. Zohlednit je konečně třeba i skutečnost, že napadeným rozhodnutím byla věc (fakticky) odňata soudci, jemuž byla původně přidělena [srov. mutatis mutandis nález ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105)], což je např. třeba odlišit od situace, kdy se stěžovatelé domáhají vyloučení (podjatého) soudce, jemuž bylo projednání dané věci přiděleno dle rozvrhu práce (srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1071/12).
10. Posuzovaná ústavní stížnost tedy vykazuje procesní specifika, jež dle názoru Ústavního soudu ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že je - byť směřuje proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu - přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Přestože je ústavní stížnost přípustná, není z dále předestřených důvodů opodstatněná.
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, tak jako v posuzované věci.
13. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že podání vedlejšího účastníka, jež bylo krajským soudem v napadeném usnesení posouzeno jako vzájemný návrh, bylo samostatnou žalobou, o které mělo být rozhodnuto v samostatném řízení, přičemž o ní měl rozhodovat soudce přidělený dle rozvrhu práce, tedy Mgr. Aleš Fikker, a když krajský soud napadeným usnesením vrátil věc okresnímu soudu k projednání v řízení o původní stěžovatelčině žalobě, odňal věc zákonnému soudci.
14. V rámci ústavněprávního přezkumu této stěžovatelčiny námitky se Ústavní soud omezí na konstatování, že právní závěr krajského soudu je řádně, pečlivě a logicky odůvodněn a v této spojitosti postačí plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení (str. 6 až 8). Potud má ústavní soud možnosti ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí v zásadě za vyčerpané.
15. Na tomto závěru nic nemění tvrzení stěžovatelky, že neměla možnost seznámit se s důkazy, na nichž krajský soud své rozhodnutí založil, neboť z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké konkrétní námitky by byla stěžovatelka v takovém případě vznesla, resp. jak by dle jejího mínění případně takové námitky mohly zvrátit rozhodnutí krajského soudu. Nadto není z ústavní stížnosti ani zřejmé, co eventuálně stěžovatelce bránilo seznámit se s těmito důkazy nahlédnutím do spisu.
16. Konečně toliko nad rozhodný rámec je vhodné připomenout, že občanský soudní řád počítá s možností spojení skutkově souvisejících věcí týchž účastníků řízení, což v daném kontextu značně oslabuje možnost, že by krajský soud napadeným rozhodnutím potenciálně porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Zůstává přitom otázkou, proč okresní soud obě řízení nespojil, když podmínky aplikace §112 odst. 2 v posuzované věci zjevně byly splněny.
17. Zbývá tedy již jen konstatovat, že se stěžovatelce tvrzené porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu