ECLI:CZ:US:2018:3.US.119.18.1
sp. zn. III. ÚS 119/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Renaty Volné, zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, sídlem Starobrněnská 285/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. prosince 2017 č. j. 10 Ads 128/2017-31 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2017 č. j. 33 Ad 37/2015-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod se vznikem nároku ode dne 22. 10. 2009. Tento invalidní důchod byl ode dne 1. 1. 2010 podle čl. II zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, transformován na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Dne 23. 7. 2012 stěžovatelka požádala o přiznání starobního důchodu. Dne 25. 5. 2012 byla tato žádost zamítnuta, neboť k požadovanému datu přiznání starobního důchodu byl její invalidní důchod ve výši 13 483 Kč vyšší než případný důchod starobní.
3. Dne 14. 10. 2015 stěžovatelka podala žádost o úpravu invalidního důchodu, jelikož od 25. 5. 2012 do 21. 12. 2012 a od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 byla jako osoba samostatně výdělečně činná účastna důchodového pojištění. Tato žádost byla Českou správou sociálního zabezpečení (v řízení před správními soudy v postavení žalované) také zamítnuta.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení správní žalobu, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl. Klíčovou otázkou bylo posouzení, zda vedlejší účastnice postupovala správně, jestliže stěžovatelčin invalidní důchod nezvýšila podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Uvedené ustanovení umožňuje, aby se výše procentní výměry starobního důchodu zvýšila pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle §29 odst. 1 nebo §29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši, za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 0,4 % výpočtového základu. Krajský soud ve svém rozsudku vysvětlil, že citované ustanovení dopadá pouze na důchody starobní. Dále se podrobně zabýval rozdíly mezi invalidními důchody a důchody starobními a konstatoval, že odlišné zacházení s příjemci těchto důchodů je odůvodněné a nepředstavuje porušení principu zákazu diskriminace.
5. Se závěry krajského soudu se v řízení o kasační stížnosti ztotožnil také Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že nastavení důchodového systému je převážně věcí politickou. Kasační soud také poznamenal, že zákonodárce se hned několika způsoby (včetně skrz §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění) snaží motivovat práceschopné osoby k tomu, aby i poté, co jim vznikne nárok na starobní důchod, setrvaly ekonomicky aktivní, což u invalidního důchodu třetího stupně ve stejné míře neplatí, neboť u něj se předpokládá, že jeho poživatelé budou schopni práce v takové míře, že dosáhnou na rozhodný příjem dle §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
6. Konečně Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelka pobírala invalidní důchod třetího stupně, což jí založilo náhradní dobu pojištění, díky čemuž nemusela platit pojistné na důchodové pojištění (až do doby vzniku nároku na starobní důchod). Stěžovatelka se tak údajně nemůže dovolávat nerovného zacházení, když sama byla po dobu cca 2 a půl roku zvýhodněna oproti běžnému pojištěnci, který pobírá starobní důchod, a to tím, že pojistné během této doby odvádět nemusela. Přes přiznání nejvyššího možného stupně invalidity si ovšem stěžovatelka nadále přilepšovala výdělkem, který přesahoval rozhodnou částku dle §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Nepočínala si tedy dle Nejvyššího správního soudu jako běžný pojištěnec, jemuž byl přiznán invalidní důchod třetího stupně, neboť lidé pobírající tento typ důchodu si zpravidla nejsou schopni opatřit téměř žádné prostředky k živobytí. Ani s tímto největším zvýhodněním - které si stěžovatelka navíc vlastní prací navýšila o další příjem - se však stěžovatelka nespokojila a nyní se domáhá dalšího benefitu, který jí dle Nejvyššího správního soudu nenáleží.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka považuje stav, kdy jí invalidní důchod nebyl navýšen postupem podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění za diskriminující. Dle stěžovatelky je z právní úpravy patrné, že také invalidní důchod je postaven nejen na principu solidarity, nýbrž i zásluhovosti. Stěžovatelka byla jako osoba samostatně výdělečně činná povinna odvádět pojistné na důchodové pojištění a politiku zaměstnanosti stejně jako osoba pobírající starobní důchod, neměla však nárok na zvýšení invalidního důchodu, jako má starobní důchodce.
8. Podle stěžovatelky je sice pravda, že by po určitou dobu jako osoba pobírající invalidní důchod nemusela - pokud nedosáhla rozhodného příjmu - platit pojistné, ale rovněž osoba samostatně výdělečně činná pobírající starobní důchod tuto povinnost nemá. Stěžovatelka sice byla pojištěna z titulu náhradní doby, ale pojistné platit musela, a to i po dovršení věku, kdy jí vznikl nárok na starobní důchod. Právě v tom spatřuje nerovnost v právech mezi invalidním a starobním důchodcem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
12. Dle názoru Ústavního soudu se správní soudy s argumentací stěžovatelky plně vypořádaly, vysvětlily podstatu a účel starobního i invalidního důchodu, poukázaly na zjevné rozdíly mezi nimi a srozumitelně uvedly, proč poživatelé invalidního důchodu nejsou oproti poživatelům důchodu starobního diskriminováni. Ústavní soud tudíž na odůvodnění napadených rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
13. Z ústavněprávního pohledu pak Ústavní soud zdůrazňuje, že dle čl. 30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří i při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. V souladu s čl. 41 odst. 1 se však těchto práv lze domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Ustanovení §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se přitom jednoznačně týká důchodu starobního, nikoli důchodu invalidního.
14. Námitce stěžovatelky o údajné diskriminaci pak nelze přisvědčit, a to - nad rámec toho, na co již poukázaly správní soudy - i proto, že stěžovatelka pobírala invalidní důchod, protože byl pro ni výhodnější. Tedy jako invalidní důchodkyně pobírala vyšší částku, než by jí náležela jako starobní důchodkyni. O diskriminaci v neprospěch invalidních důchodců tak nemůže být v tomto případě vůbec řeč. Jak navíc upozornil i Nejvyšší správní soud, stěžovatelka mohla vyčkat do chvíle, kdy pro ni bude starobní důchod výhodnější, a následně si o něj požádat. I kdyby tedy skutečně považovala skupinu starobních důchodců za zvýhodněnou, mohla se do této skupiny touto cestou zařadit. Jinými slovy, za situace, kdy zákon invalidnímu důchodci umožnuje pobírat starobní důchod (pokud je vyšší), není z logiky věci možné, aby invalidní důchodce úspěšně namítal, že při stanovení výše starobního důchodu by byly zohledněny i ty jeho příjmy, které ve výši invalidního důchodu zohledněny nejsou.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu