ECLI:CZ:US:2018:3.US.1220.17.1
sp. zn. III. ÚS 1220/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. F.,t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2015 č. j. 11 T 14/2015-3912, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2016 č. j. 1 To 10/2016-4218, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 11 Tdo 1423/2016-180, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), potažmo čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále k porušení ústavního zákazu libovůle soudy dle čl. 2 odst. 2 Listiny, porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo zaručených čl. 40 odst. 2 Listiny a rovněž k vedení trestního stíhání, ač bylo nepřípustné dle čl. 36 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, je z ní zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá a žádá po Ústavním soudu vydání rozhodnutí, které je v mezích jeho pravomocí, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") shledán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (prvý skutek) a ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (druhý skutek). Za to byl stěžovatel dle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen dle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, ve znění platném a účinném ke dni vynesení rozsudku, do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku dle §70 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku ve znění platném a účinném ke dni vydání rozsudku.
4. Skutky, pro něž byl stěžovatel uznán vinným, spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl od blíže nezjištěné doby v měsíci červenci 2014 až do 14. 8. 2014 spolu s několika dalšími osobami jako člen organizované skupiny vyrábět metamfetamin (pervitin) v množství nejméně 2 kg a že v období od srpna roku 2009 do 28. 1. 2015 měl vyrábět metamfetamin a prodávat jej za částku nejméně 1 000 Kč dalším osobám, čímž měl vyrobit a prodat pervitin v celkovém množství nejméně 1 102,2 g a získat tím prospěch nejméně 893 200 Kč, přičemž tak měl činit ve zkušební době trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, k němuž byl odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen "předmětná trestná činnost").
5. Stěžovatel napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním, které zamítl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem konkretizovaným v návětí tohoto usnesení. Tímto rozsudkem odvolací soud toliko částečně zrušil výrok o trestu jedné ze stěžovatelových spoluobžalovaných, vůči stěžovateli však zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen.
6. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud zamítl svým usnesením specifikovaným v návětí.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel předeslal, že si je vědom toho, že Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování před obecnými soudy, pokud ovšem tyto dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele však v jeho případě byly tyto principy porušeny, a tak je Ústavní soud oprávněn proti napadaným rozhodnutím zasáhnout.
8. Stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) nevypořádání se s jeho námitkami; 2) extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním; 3) zmaření včasné rekognice stěžovatele; 4) odsouzení stěžovatele bez existence jediného přímého důkazu; 5) nereálné výpočty odebraného pervitinu; 6) nezákonné provedení domovní prohlídky u stěžovatele jakožto úkonu neodkladného a neopakovatelného. Podstatu jednotlivých námitek lze blíže vyjádřit takto:
9. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nedostatečně vypořádaly s jím uplatňovanými námitkami. Zejména se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že odvolací soud a Nejvyšší soud v podstatě převzaly odůvodnění soudu nalézacího, aniž však reagovaly na stěžovatelovy námitky. K části jím uváděných námitek se dokonce nevyjádřily vůbec. Dle stěžovatelova názoru přitom jeho námitky nejsou toliko opakováním obhajoby, již uplatňoval v rámci řízení před obecnými soudy.
10. Ad 2) se stěžovatel podrobněji vyjadřuje k obsahu některých provedených důkazů a zpochybňuje, že by na jejich základě bylo možno uzavřít, že se dopustil skutků, pro něž byl shledán vinným a odsouzen. Namítá rovněž neprovedení některých důkazů, které by údajně přispěly k prokázání jeho neviny.
11. Ad 3) stěžovatel vyzdvihuje, že příkaz k domovní prohlídce ve stěžovatelově bydlišti byl vydán dva dny předtím, než byl stěžovatel ztotožněn jedním ze spoluobviněných, přičemž stěžovatel má za to, že jej nikdy neviděl a nezná jej, proto měla být provedena rekognice, která by vyloučila, že by osobou, o níž tento spoluobviněný tvrdil, že s ním páchala předmětnou trestnou činnost, mohl být právě on. Stěžovatel přitom provedení tohoto důkazu navrhoval, ten byl však bez relevantního důvodu na závěr přípravného řízení zamítnut a jeho provedení v řízení před soudem bylo zmařeno tím, že se stěžovatel s tímto spoluobviněným viděl při eskortě.
12. Proběhnuvší rekognice podle fotografií přitom byla provedena bez přítomnosti obhájce a není známo ani to, jak byla provedena, ani to, jakým způsobem byl při ní ztotožněn stěžovatel. Z oznámení skutečností učiněné obhájkyní tohoto spoluobviněného přitom vyplynul takový popis osoby, která měla doprovázet tohoto spoluobviněného na cestě do Polska za účelem získání většího množství léků, jež byly následně užity k výrobě metamfetaminu, který stěžovateli neodpovídá.
13. Ad 4) stěžovatel poukazuje na to, že proti němu neexistoval žádný přímý důkaz, a tedy že byl odsouzen toliko na zásadě výpovědi jednoho ze spoluobviněných, která se navíc v průběhu trestního řízení měnila a byla zatížena nevysvětlenými rozpory, jež stěžovatel detailně rozvedl. Obecné soudy za těchto okolností měly aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele zprostit obžaloby.
14. Ad 5) stěžovatel upozorňuje na to, že nalézací soud rozsah jeho údajné distribuce metamfetaminu odběratelům vypočítal tak, že dávku za týden vynásobil počtem týdnů a let, čímž měl dojít k astronomickým rozměrům údajných odběrů. Spokojil se přitom bez jakéhokoliv dalšího důkazu s výpověďmi drogově závislých osob.
15. Ad 6) stěžovatel napadá odůvodněnost provedení domovní prohlídky v místě jeho bydliště jakožto úkonu neodkladného a neopakovatelného. Dle stěžovatele nebyla v jeho případě splněna žádná ze tří podmínek vymezených nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 47/13. Tato domovní prohlídka tak byla nezákonná a soudy k jejím výsledkům neměly nikterak přihlížet.
16. Dále k této domovní prohlídce stěžovatel uvedl, že byl zadržen dne 28. 1. 2015 při závěrečné jízdě v autoškole a následně byl dopraven do svého bydliště, přičemž jeho tehdejší přítelkyně, která zde bydlela s ním, byla zadržena zhruba ve stejnou dobu. V době, kdy byl stěžovatel dovezen na místo, již domovní prohlídka probíhala a jeho tehdejší přítelkyně byla svázána na posteli. Mezi vstupem do bytu spolu se zadržením tehdejší přítelkyně stěžovatele a započetím domovní prohlídky tak uplynula doba více než hodiny a půl, přičemž stěžovatele zajímá, co na místě v tuto dobu policisté dělali. Rovněž stěžovatel vylučuje, že by mohl být za těchto okolností vyslechnut již před započetím domovní prohlídky.
V. Vyjádření účastníků řízení
17. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Nalézací soud i odvolací soud ve svých vyjádřeních v zásadě toliko odkázaly na obsah svých rozhodnutí a žádný nový argument, s nímž by se stěžovatel nevypořádal již ve své ústavní stížnosti, nepřednesly. Nejvyšší soud pak Ústavnímu soudu sdělil, že svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužívá. Ústavní soud proto nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovatele zpět k replice, neboť by tak žádné nové poznatky získány nebyly.
VI. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Obecně lze ke stěžovatelově argumentaci uvést, že její ústavněprávní rovina se dotýká toliko problematiky dokazování a vyvozování skutkového stavu na jeho základě. Ústavní soud však ve své ustálené judikatuře zastává dlouhodobě názor, že v zásadě může přezkoumávat pouze to, zda při dokazování a zjišťování skutkového stavu byly dodrženy garance práva na obhajobu a na soudní ochranu, nikoliv jejich výsledek.
21. To je dáno v trestním řízení zejména tím, že toto je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada znamená, že zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
22. Tato zásada, která je projevem důvěry, jíž v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudců. Pokud tak členové soudního senátu na základě před nimi provedeného dokazování, nevybočivši při něm z mezí uvedených níže, nabydou vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal, a že jej spáchal obžalovaný, nemůže Ústavní soud toto jejich vnitřní přesvědčení rozporovat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
23. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
24. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
25. Stěžovatel se v ústavní stížnosti několika z těchto výjimek dovolával, zejména extrémního rozporu mezi obsahem důkazu a závěrů z něj vyvozených, jednostrannost dokazování a nedosažení potřebné míry důkazu pro konstatování stěžovatelovy viny.
26. Ústavní soud však žádnou z těchto výjimek z obecné nemožnosti přezkumu dokazování provedeným před obecnými soudy a jeho výsledků neshledal, aniž by bylo nutno podrobit nynější věc meritornímu přezkumu. Obecné soudy, zejména soud nalézací, věnovaly dokazování potřebnou míru péče a pozornosti a jejich, včetně odůvodnění, plně vyhovují všem ústavněprávním požadavkům. Zejména z odůvodnění nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že se vinou stěžovatele zabýval s vědomím závažnosti jeho obvinění a následků, které by v případě chybného odsouzení měl uložený trest na jeho život. Je tedy zřejmé, že nalézacímu soudu respekt ke stěžovatelovým ústavně zaručeným základním právům a svobodám nebyl cizí, ale že jej projevil v takovém rozsahu, jak si vážnost situace vyžadovala. To se projevilo v proporcích provedeného dokazování i odůvodnění skutkových závěrů soudu.
27. Detailně se s jednotlivými stěžovatelovými námitkami Ústavní soud vypořádává následovně:
28. K námitce 1) považuje Ústavní soud za nutné uvést předně to, že stěžovatel ji uvedl toliko v obecné rovině a nikde nekonkretizoval, se kterou jeho námitkou se obecné soudy nevypořádaly dostatečně či vůbec či proč byla ve vztahu k nim odůvodnění rozhodnutí nepostačující. Stěžovatel místo tohoto vyjasnění ve své ústavní stížnosti své dosavadní námitky zopakoval bez vypořádání se s tím, jak se k nim obecné soudy postavily a v jakém rozsahu u jednotlivých z nich spatřuje vady protiústavnosti spočívající v rozporu s požadavky na ústavně konformní způsob vypořádání se s námitkami obviněného v trestním řízení. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že s některými jeho námitkami se obecné soudy nevypořádaly vůbec, tyto námitky nijak neoznačil.
29. Není úlohou Ústavního soudu dotvářet za stěžovatele jeho argumentaci ani podrobit rozhodnutí plné revizi z hlediska právního, natož skutkového. Pokud stěžovatel namítanou vadu nekonkretizuje a uvádí ji toliko v obecné rovině, může se i Ústavní soud omezit na toliko obecné vypořádání se s touto námitkou. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavně konformního rámce odůvodnění soudních rozhodnutí nevybočují.
30. Ohledně námitky 2) lze stěžovatele odkázat na výše sub 20. až 24. zrekapitulované dřívější závěry ohledně možností Ústavního soudu zasahovat do procesu dokazování a utváření skutkových závěrů na jeho základě před obecnými soudy. Ústavní soud nemůže konstatovat, že by obecné soudy, zejména soud nalézací, postupovaly při dokazování nedostatečně či jednostranně v neprospěch stěžovatele. O tom svědčí mimo jiné přístup nalézacího soudu k záznamu telekomunikačního provozu, který sice dokresluje kontakt mezi stěžovatelem a jeho odběrateli, z jehož obsahu však jednoznačně nevyplývá závěr, že tento kontakt se konal za účelem distribuce pervitinu. Nalézací soud proto zcela správně v souladu se zásadou materiální pravdy o tento důkaz svůj závěr o tom, že stěžovatel poskytoval odběratelům pervitin, neopřel.
31. Co se týče rozsahu dokazování, z ústavněprávního hlediska proti němu nemůže Ústavní soud ničeho namítnout. Lze shrnout, že stěžovatel byl z prvého skutku usvědčen výpovědí spolupracujícího obviněného podpořené dalšími svědeckými výpověďmi, přičemž nalézací soud při vědomí rozhodujícího významu výpovědi spolupracujícího obviněného podrobil pravdivost výpovědi i věrohodnost svědka velmi pečlivému zkoumání.
32. Z druhého skutku byl stěžovatel usvědčen na základě nálezu chemického nádobí s nepopiratelnými stopami předchozího použití pro výrobu pervitinu v místě jeho bydliště, včetně cca 40 gramů pervitinu samotného. Na těchto předmětech, které sloužily k výrobě pervitinu, byly zajištěny daktyloskopické otisky stěžovatele i jeho tehdejší přítelkyně (s. 51 rozsudku nalézacího soudu). Devět osob uvedených ve výroku rozsudku nalézacího soudu jako odběratelé pervitinu od stěžovatele tuto skutečnost potvrdilo, přičemž šlo o osoby, které se vzájemně všechny neznaly. Kontakt mezi těmito osobami a stěžovatelem byl zjištěn prostřednictvím záznamu telekomunikačního provozu. Stěžovatel přesto uplatňoval obhajobu spočívající v tom, že doličné předměty nalezené při domovní prohlídce k výrobě pervitinu užity nebyly.
33. Pokud na základě těchto zjištění obecné soudy považovaly skutkový závěr, že stěžovatel se předmětné trestné činnosti dopustil, za prokázaný v míře dostatečné pro vyvrácení presumpce neviny stěžovatele, nelze v tom spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele.
34. Pro námitku 3) rovněž Ústavní soud odkazuje na východiska možností jeho přezkumu procesu dokazování, uvedených výše sub 20. až 24. Z příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 70 Nt 1215/2015 (č. l. 592 až 594), jakož i z návrhu na vydání tohoto příkazu (č. l. 595 až 597) přitom vyplývá, že orgány činné v trestním řízení přivedlo k závěru o nutnosti nařídit domovní prohlídku v bytě stěžovatele více skutečností. Kromě výpovědi spolupracujícího obviněného šlo zejména o výpověď dalšího ze spoluobviněných a rovněž o podaná vysvětlení stěžovatelových odběratelů. Za těchto okolností považuje Ústavní soud nařízení domovní prohlídky za dostatečně důvodné i odůvodněné.
35. Za těchto okolností rovněž nelze přeceňovat význam provedené rekognice, neboťnešlo o jediný důkaz, na jehož základě byla domovní prohlídka nařízena. Je tedy zřejmé, že předmětný příkaz k domovní prohlídce nebyl dílem náhody či snahy orgánů činných v trestním řízení získat důkazy nepodloženými a zkusmo provedenými domovními prohlídkami. Rovněž je třeba doplnit, že tzv. rekognici podle alba (ztotožnění dle předložených fotografií) byla přítomna státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. Eva Žďárská, soudce Městského soudu v Brně JUDr. Libor Hanuš, Ph.D. a nezúčastněná osoba. Přítomni byli i obhájci tří stěžovatelových spoluobviněných, přičemž dva z nich v řízení prosazovali obhajobu svých klientů, která byla antagonistická s obhajobou spolupracujícího obviněného.
36. Zákonnost průběhu tohoto úkonu tak byla garantována dostatečným způsobem. Jestliže orgány činné v trestním řízení za této procesní situace nepovažovaly za nutné provést rekognici in natura a jestliže se s výsledky rekognice podle alba obecné soudy spokojily, nelze v tom spatřovat žádný ústavněprávní deficit. Ústavní soud k tomu připomíná, že obsahem zásady materiální pravdy je mimo jiné i to, že je především na příslušném orgánu činném v trestním řízení, zejména na soudu projednávajícím věc v hlavním líčení, aby se rozhodl, jaké důkazní prostředky použije k prokázání jednotlivých skutečností, které jsou předmětem dokazování. Nevyhovění důkaznímu návrhu obhajoby tedy automaticky nevede ani k závěru o nezákonnosti vedení trestního řízení, ani k závěru o tom, že řízení je vedeno jednostranně v neprospěch obviněného.
37. V této souvislosti je třeba odmítnout i námitku stěžovatele, že spolupracující obviněný před provedením rekognice dle alba popsal jinou osobu než stěžovatele. Ani u této námitky stěžovatel nereaguje na relevantní pasáže odůvodnění rozhodnutí, v nichž se s ní obecné soudy vypořádávají. Nalézací soud tak uvedl, že výpověď spolupracujícího obviněného v hlavním líčení nezavdává ani náznak pochybnosti o možnosti záměny osoby (s. 69 rozsudku nalézacího soudu) a že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že se výpověď týkala jejich osob. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud (s. 8 usnesení Nejvyššího soudu). Toto odůvodnění ponechává stěžovatel zcela stranou a argumentačně je nijak nepřekonává.
38. O námitce 4) platí obdobně vše výše řečené k námitce 2). Poukazuje-li stěžovatel na to, že proti němu svědčí jediný přímý důkaz, tedy výpověď jednoho ze spoluobviněných, který navíc v řízení vystupoval jako spolupracující obviněný, pak Ústavní soud podotýká, že hodnocení výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného náleželo obecným soudům a nevybočilo přitom z mezí ústavní konformity. Nalézací soud si byl velmi dobře vědom významu výpovědi spolupracujícího obviněného a podrobně se věnoval zjišťování a hodnocení jeho věrohodnosti, což se projevilo i v detailním odůvodnění jeho závěru, proč této výpovědi uvěřil (s. 63 až 69 rozsudku nalézacího soudu).
39. Jestliže stěžovatel podrobně rozebírá rozpory v jeho výpovědi a za centrální důvod k dovození nepravdivosti výpovědi tohoto svědka považuje to, že se měnil počet udávaných pytlů s léky, které měl spolu se stěžovatelem z Polska dovézt, pak Ústavní soud plně souhlasí se závěry obecných soudů, že tyto rozpory jsou podružné a vzhledem k uplynuvšímu času nebylo možno po spolupracujícím obviněném požadovat, aby si přesně pamatoval, v kolika pytlích předmětné léky vezl. Podstatné je, což stěžovatel ani nepopírá, že spolupracující obviněný konzistentně uváděl, kde k nákupu léků mělo dojít, kdo jel s ním (že to byl spoluobviněný) a kdy se cesta měla uskutečnit.
40. Stěžovatel před Ústavním soudem rovněž uplatňuje svou předchozí obhajobu, že tyto pytle s léky se nemohly vejít do vozidla, v němž byla cesta uskutečněna, neboť toto bylo poháněno LPG a nádrž na LPG u něj zabírala celý zavazadlový prostor kufru. Přitom se však nijak nevypořádá s argumentací nalézacího soudu, že nádrž na LPG nezabírá bezezbytku celý zavazadlový prostor a že léky byly nejprve vyloupány z originálních balení, čímž došlo ke značným prostorovým úsporám při jejich převozu. Stěžovatel přesto jen opakuje, že nádrž na LPG zabírá u vozidla celý zavazadlový prostor. Jelikož tedy stěžovatel nenabídl žádné bližší odůvodnění, proč by závěr nalézacího soudu neměl být správný, nemůže Ústavní soud jeho námitku považovat za více než opakování jeho předchozí obhajoby, s níž se nalézací soud přesvědčivě vypořádal.
41. Stěžovatel v rámci této námitky rovněž opomíjí skutečnost, že proti němu nesvědčil tento důkaz jako jediný. Ohledně prvního skutku nelze přehlédnout ani skutečnost, že ačkoliv stěžovatel důrazně popřel, že by v Polsku nakupoval léky potřebné pro výrobu pervitinu, např. svědek G. potvrdil opak (s. 37 rozsudku nalézacího soudu). Při hlavním líčení stěžovatel popřel, že by znal spoluobviněného, který měl být při páchání trestné činnosti ústřední postavou, ačkoliv v přípravném řízení vypovídal tak, že od něj dostal nabídku na vaření pervitinu, kterou odmítl (srov. rozsudek nalézacího soudu, s. 29). I svědek Ž. (s. 42 rozsudku nalézacího soudu) potvrdil, že byl přítomen tomu, že stěžovatel v Polsku nakupoval v lékárně léky. Stěžovatel přitom při svých výpovědích nejprve popíral, že by do Polska jezdil, následně toto sice přiznal, ale vyloučil, že by tam někdy nakupoval léky, neboť tvrdil, že tam jezdil nakupovat mateřské mléko a dětské potřeby.
42. Nalézací soud velmi pečlivě zdůvodnil, z jakých dalších důkazů při závěru o tom, že stěžovatel prvý skutek v rámci předmětné trestné činnosti, spočívající v nákupu léků k výrobě pervitinu, spáchal (s. 70 rozsudku nalézacího soudu) a stěžovatel s tímto odůvodněním nijak nepolemizuje, zejména nijak přesvědčivě nevysvětluje rozpory ve vlastních výpovědích. Je přitom plně se zásadou volného hodnocení důkazů a mimo limity ingerence Ústavního soudu do důkazního řízení, jestliže za těchto podmínek obecné soudy neuvěřily verzi stěžovatele, ale spolupracujícího obviněného.
43. Jestliže přitom obecné soudy neuvěřily stěžovatelově vysvětlení, že vypovídal rozporně, protože v přípravném řízení byl ve stresové situaci, nemá tomu Ústavní soud co vytknout. Znalost zcela konkrétní osoby a zcela konkrétní nabídka k páchání trestné činnosti nejsou detaily, jež je možné si jen z důvodu nervového vypětí při výslechu splést.
44. Námitka 5) je nedůvodná. Proti způsobu výpočtu rozsahu distribuce a získaného prospěchu nemá Ústavní soud žádných výtek. Nalézací soud vycházel pouze z jednoznačně prokázaných odběratelů a jimi uváděných údajů, a uvedl-li svědek určité rozpětí, pak z jeho dolní hranice. Konkrétně přitom rozvedl, jak k daným částkám dospěl, přičemž výpovědi samotných svědků - odběratelů konfrontoval rovněž se záznamy telekomunikačního provozu, které jednotlivé schůzky potvrzovaly.
45. Ústavní soud podotýká, že nalézací soud postupoval při hodnocení jednotlivých svědků ve vztahu k objemu distribuovaných drog velmi přísně v souladu s principem v pochybnostech ve prospěch. Protože tak např. nebylo zjištěno, jaké množství drogy stěžovatel distribuoval svědkyni G., nalézací soud vypustil z popisu skutku údajné dodávky drogy, které jí stěžovatel měl poskytnout, stejně tak učinil ohledně později zjištěných svědků, kteří rovněž měli drogu od stěžovatele odebírat, ale kteří odmítli vypovídat (s. 81 rozsudku nalézacího soudu).
46. Ústavní soud z toho nemohl dovodit, že by nalézací soud přistoupil k výpočtu objemu, v němž měl stěžovatel pervitin distribuovat, a prospěchu, který za něj měl inkasovat ve stěžovatelův neprospěch, čímž by dosáhl objemů a částek exorbitantně vysokých. Řádně v souladu s judikaturou obecných soudů rovněž od celkové výše prospěchu odečetl náklady na výrobu pervitinu, přičemž opět vycházel ve prospěch pachatele z nejvyšších zjištěných cen potřebných komodit.
47. Konečně ani s námitkou 6) se Ústavní soud neztotožnil. Nalézací soud na s. 77 přiléhavě zdůvodnil, proč domovní prohlídku bylo možno považovat za neodkladný a neopakovatelný úkon. Podstata jeho argumentace spočívala zejména v tom, že za situace, kdy byla domovní prohlídka nařízena v bytě, kde mělo docházet k výrobě pervitinu, a tedy se zde měly nacházet suroviny a nástroje pro jeho výrobu, přičemž v bytě se tou dobou vyskytovala jedna z podezřelých osob, nebylo možno vyčkat až na zajištění přítomnosti stěžovatele, neboť hrozilo, že by v mezidobí mohlo dojít ke zničení důkazů či k operativní domluvě mezi podezřelými.
48. Zákonný průběh domovní prohlídky přitom garantovala i přítomnost nezúčastněné osoby. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti přitom nijak nevypořádává s tím, proč by toto odůvodnění bylo věcně nesprávné či právně chybné, zejména nerozporuje závěr, že při domovní prohlídce byla přítomna nezúčastněná osoba či že by reálně došlo k manipulaci s důkazy, pouze uvádí, že by jej zajímalo, co v době, než na místo konání domovní prohlídky přibyl, policie dělala.
49. Ostatně jak vyplývá z vyžádané spisové dokumentace, protokol o provedení předmětné domovní prohlídky obsahující mimo jiné soupis předmětů, které měly sloužit k výrobě pervitinu a na nichž následně byly zjištěny zbytky pervitinu a daktyloskopické otisky stěžovatele i jeho tehdejší přítelkyně, stěžovatel podepsal na každé straně (č. l. 547 až 549) a v tomto protokolu neuvedl žádnou námitku manipulace s důkazy, jejich vnesení do místa, kde domovní prohlídka probíhala atd. Stěžovatel přitom před započetím domovní prohlídky do protokolu uvedl, že se v bytě nenachází žádné věci související s trestnou činností, žádné drogy ani předměty sloužící k jejich výrobě.
50. Pokud by to byla pravda, a přesto by v bytě takové předměty, které tam před započetím domovní prohlídky nebyly, byly v protokolu uvedeny jako zajištěné, stěžovatel by proti tomu nepochybně protestoval. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že stěžovatel ani netvrdil, že by byl vystaven ze strany policejního orgánu nějakému zastrašování či nátlaku při podpisu protokolu, stěžovatel toliko naznačil, že k nějaké manipulaci s důkazy mohlo dojít v době, než byl na místo výkonu domovní prohlídky převezen. V tomto světle proto Ústavní soud shledal námitku stěžovatele za účelovou a nezakládající se na pravdě.
51. Za těchto podmínek nemůže Ústavní soud než uzavřít, že stěžovatel skutečně jen opakuje svou původní obhajobu, protože oproti prvotnímu uplatnění této své námitky v hlavním líčení nenabízí nyní Ústavnímu soudu žádný věcný argument navíc, zejména jakoukoliv věcnou polemiku s odůvodněním nalézacího soudu k zákonnosti domovní prohlídky a odůvodněnosti jejího provedení jako úkonu neodkladného a neopakovatelného.
VII. Závěr
52. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v mezích jeho námitek a dospěl k závěru, že z žádné z nich nelze dovodit, že by se obecné soudy v trestním řízení proti stěžovateli dopustily takového pochybení, které by jejich rozhodnutí či postup jim předcházející zatížily vadou protiústavnosti. Dokazování ve stěžovatelově případě bylo vedeno v souladu se základními zásadami dokazování v trestním řízení i s plným respektem k ochraně stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu