ECLI:CZ:US:2018:3.US.1228.18.1
sp. zn. III. ÚS 1228/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Romana Kazíka, zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem, sídlem Moravské náměstí 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 3914/2017-463, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2017 č. j. 8 Cmo 37/2017-438 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2016 č. j. 19 Cm 211/2014-416, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Filipa Horáka, sídlem Radnická 376/11, Brno, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 8 Cmo 37/2017-438 [poté co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1661/2016 zrušen jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 2. 2016 č. j. 8 Cmo 285/2015-360, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 5. 2015 č. j. 19 Cm 211/2014-309 (s výjimkou výroku o zastavení řízení) a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení] potvrdil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 19 Cm 211/2014-416, jímž byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 1 100 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 188 475,60 Kč; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 608 Kč. Žalovanou částku požadovala původní žalobkyně obchodní společnost EUROMATCH, s. r. o. (nynější úpadkyně) z titulu nároku na náhradu škody, kterou jí měl stěžovatel (od 16. 12. 1997 do 11. 3. 2004 její společník a do srpna 2002 též obchodní ředitel) způsobit tím, že v období od 31. 5. 2002 do 15. 7. 2002 vybral z jejího účtu částku 1 100 000 Kč a použil ji na úhradu svých soukromých závazků (vyplatil ji k rukám soudního exekutora Mgr. Daniela Týče jako úhradu částky vymáhané po stěžovateli v exekučním řízení). Vedlejší účastník řízení vstoupil do řízení poté, co byl usnesením krajského soudu ze dne 25. 10. 2004 č. j. 26 K 37/2000-570 prohlášen na majetek obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. konkurs a byl ustanoven správcem konkursní podstaty. Vrchní soud dospěl k závěru, že bylo-li v řízení prokázáno, že stěžovatel si ponechal jím vybrané peníze úpadkyně, čímž se bezdůvodně obohatil na její úkor, a současně svou obranu postavenou na tvrzení, že vybrané peníze sloužily k zaplacení zálohy na kupní cenu a poskytnutí půjčky úpadkyni a že došlo k převodu závazku k vrácení půjčky na úpadkyni, v tomto řízení neustál, rozhodl krajský soud správně, když stěžovatele zavázal k úhradě žalované částky vedlejšímu účastníkovi řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 3914/2017-463 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatel totiž zčásti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, neboť vycházel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci vrchní soud. K námitce stěžovatele ohledně nesprávného posouzení dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2002 (dále jen "dohoda o narovnání"), která měla řešit veškeré závazky mezi jejími účastníky [Ing. Heřmanem (tehdejším jednatelem obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o.), obchodní společností EUROMATCH, s. r. o., stěžovatelem a Ing. Spurným (předchozím jednatelem obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o.)], vrchním soudem, Nejvyšší soud uvedl, že vrchní soud rozhodl v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 811/2000). K tomu Nejvyšší soud doplnil, že předmětem narovnání nemohlo být právo obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. (pozdější úpadkyně) na zaplacení částky 1 100 000 Kč, neboť nebylo prokázáno, že by předchozí jednatel obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. Ing. Spurný o výběrech provedených stěžovatelem informoval dalšího účastníka dohody o narovnání Ing. Heřmana (od 18. 10. 2002 jediného jednatele obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o.), tedy nebylo prokázáno, že by v době uzavření dohody o narovnání bylo Ing. Heřmanovi jakožto jedinému jednateli obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. známo, že došlo k neoprávněnému odčerpání peněz obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. stěžovatelem [viz §585 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Soudům vytýká, že se nikterak nevypořádaly s jeho argumentací, že Ing. Josef Spurný byl v měsíci srpnu 2002, kdy se prokazatelně dozvěděl o výběrech finančních prostředků z účtu obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o., jednatelem této společnosti a měl-li vědomost o této skutečnosti jednatel, měla mít o ní vědomost i společnost sama. V tomto se měl vrchní soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 993/2000 a sp. zn. 20 Cdo 2474/99). V tom, že se Nejvyšší soud s touto argumentací nevypořádal a nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem, postupoval v rozporu s právem na soudní ochranu. Stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou argumentací, která je ostatně velice stručná a převážně spočívá v tom, že soudy měly zohlednit jeho tvrzení ohledně přičitatelnosti vědomosti předchozího jednatele obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. Ing. Spurného o výběrech finančních prostředků stěžovatelem samotné obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. toliko brojí proti skutkovým a z nich vyvozeným právním závěrům, aniž by však svůj názor vybavil relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. K tomu Ústavní soud pouze stručně doplňuje, že jakkoliv Ing. Spurný jako předchozí jednatel obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o. mohl vědět o výběrech hotovosti stěžovatelem, pakliže o této skutečnosti před uzavřením dohody o narovnání nebo v okamžiku jejího uzavírání neinformoval Ing. Heřmana, jakožto tehdejšího jednatele obchodní společnosti EUROMATCH, s. r. o., je závěr obecných soudů o tom, že tato částka nemohla být předmětem dohody o narovnání, logický a v souladu s právní úpravou (viz §585 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Obchodní společnost jako právnická osoba je reprezentována statutárním orgánem a sama o sobě nemůže být nadána vlastním vědomím ohledně určitých skutečností.
8. Stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 993/2000 a 20 Cdo 2474/99), od nichž se měl vrchní soud odchýlit a s nimiž se Nejvyšší soud údajně nevypořádal, se pak na nyní posuzovanou věc nevztahují, neboť se primárně dotýkají problematiky doručování písemností právnické osobě. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi; nejde proto o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které spočívá na odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na: http://nalus.usoud.cz)]. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda je dovolání přípustné, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti a délku jeho trvání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu