ECLI:CZ:US:2018:3.US.1243.18.1
sp. zn. III. ÚS 1243/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Libuše Friedlové, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 2018 č. j. 20 Co 205/2015-754, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Mateřské školy, sídlem Třebechovická 837, Hradec Králové a 2) statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým tento soud rozhodl, že stěžovatelka a druhý žalovaný (statutární město Hradec Králové) vzájemně nemají právo na náhradu nákladů řízení před Okresním soudem v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ani před krajským soudem (výrokem III. krajský soud dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvým žalovaným, tedy Mateřskou školou, bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé). Stěžovatelka tvrdí, že napadeným výrokem bylo zejména porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále princip legitimního očekávání, princip rovnosti a spravedlnosti.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i listin k ní přiložených se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2014 č. j. 11 C 247/2012-477 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovaným - 1) Mateřské škole a 2) statutárnímu městu Hradec Králové (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) - určení neplatnosti jejího odvolání z výkonu funkce ředitelky prvého žalovaného, které učinil druhý žalovaný. Okresní soud rovněž zamítl žalobu stěžovatelky, v níž se domáhala uložení povinnosti prvému žalovanému zaplatit jí částku 50 976 Kč s příslušenstvím. Žádnému z účastníků přitom okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu v částce 128 Kč. Na základě stěžovatelčina odvolání krajský soud potvrdil výrok zamítající žalobu na určení neplatnosti jejího odvolání z funkce ředitelky, výrok zamítající žalobu na zaplacení požadované částky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. z n. II. ÚS 3245/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu i rozsudek krajského soudu v části zamítající žalobu na určení neplatnosti stěžovatelčina odvolání z funkce ředitelky.
3. V další fázi řízení krajský soud - vázán citovaným nálezem Ústavního soudu - výrokem I. v záhlaví identifikovaného rozsudku změnil rozsudek okresního soudu v té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti odvolání stěžovatelky z výkonu funkce ředitelky prvého žalovaného, a určil, že odvolání stěžovatelky z výkonu funkce ředitelky učiněné druhým žalovaným je neplatné. Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jak bylo již výše rekapitulováno. V odůvodnění svého rozsudku pak krajský soud k otázce náhrady nákladů uvedl: "Žalobkyně v žalobě uplatnila dva nároky vůči svému zaměstnavateli - Mateřské škole. Jednak se domáhala určení neplatnosti jejího odvolání z funkce ředitelky mateřské školy, když v této části řízení se ho účastnil i zřizovatel zaměstnavatele žalobkyně statutární město Hradec Králové. Dále se domáhala žalobkyně nedoplatku mzdy vůči svému zaměstnavateli (MŠ), který jí měl vzniknout v důsledku tohoto neplatného odvolání z funkce ředitelky. Řízení ve vztahu mezi žalobkyní a zřizovatelem mateřské školky skončilo. Proto je třeba rozhodnout o nákladech řízení ve vztahu mezi nimi. S ohledem na postavení žalovaného statutárního města - druhého žalovaného v tomto řízení, který se ho účastnil pouze jako zřizovatel prvého žalovaného, rozhodl krajský ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení s tím, že o veškerých nákladech tohoto řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé (§151 občanského soudního řádu), když v řízení před okresním soudem je stále řešena otázka druhého žalobou uplatněného nároku vůči zaměstnavateli - nároku na mzdu. V tomto konečném rozhodnutí bude tedy rozhodnuto o veškerých nákladech řízení a i o případných nákladech řízení státu.".
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení před krajským soudem byla ve vztahu ke statutárnímu městu Hradec Králové stoprocentně úspěšná. Je tedy zcela v rozporu se zásadou úspěchu ve věci, nepřiznal-li krajský soud stěžovatelce náhradu nákladů řízení [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1085/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 207/75 SbNU 323)]. Krajský soud rovněž během řízení stěžovatelce neavizoval, že hodlá využít svého moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tím ovšem porušil závěry uvedené například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018, neboť stěžovatelce nedal prostor, aby se k takovému postupu vyjádřila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností (resp. jeho napadený výrok), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Právě uvedená zdrženlivost se uplatní o to více vůči rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
9. Nad tento rámec Ústavní soud poznamenává, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti uplatněná vůči napadenému výroku II. se poněkud míjí s jeho smyslem i s tím, jak byl tento výrok odůvodněn. Krajský soud se totiž vůbec věcně nevyjadřoval k tomu, zda a v jaké výši bude stěžovatelce náhrada nákladů řízení přiznána [neaplikoval v její věci tedy vůbec moderační právo podle §150 o. s. ř., byť takto stěžovatelka argumentuje], toliko uvedl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka sice částečně v ústavní stížnosti zpochybňuje i správnost tohoto "odkladu" rozhodnutí krajského soudu o nákladech, nicméně ve svém důsledku v ústavní stížnosti netvrdí, že by tato okolnost nabývala ústavněprávního rozměru při posouzení eventuálního zásahu do jejích základních práv a svobod. Ústavněprávní rozměr stěžovatelka spojuje s nerespektováním zásady úspěchu ve věci a s překvapivou aplikací moderačního práva podle §150 o. s. ř. Ani k jednomu však - jak bylo vysvětleno výše - z povahy věci (zatím) v daném řízení nedošlo.
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho výrokem II.) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu