ECLI:CZ:US:2018:3.US.125.17.1
sp. zn. III. ÚS 125/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Ptáčka, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2016 sp. zn. 5 To 38/2016 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015 sp. zn. 1 T 1/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a J. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl obžalovaný J. T. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že se stěžovatelem uzavřel celkem dvě smlouvy o půjčce znějící na částky 37 300 000 Kč a 12 500 000 Kč, ačkoliv již v době jejich uzavírání věděl, že finanční prostředky použije k jinému účelu, než který byl ve smlouvách dohodnut, a že vzhledem k jeho finančním možnostem tyto nebude schopen vrátit. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
3. Proti rozsudku městského soudu podal obžalovaný odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který toto odvolání zamítl jako nedůvodné. Proti rozsudku městského soudu podal odvolání i stěžovatel, jeho odvolání vrchní soud zamítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel fakticky brojí proti tomu, že v rámci předmětného trestního řízení nedošlo ke stíhání a odsouzení další osoby, která se podle tvrzení stěžovatele na trestném činu také podílela, resp. mohla být hlavním pachatelem. Namítá tedy porušení svého ústavně zaručeného práva na účinné a efektivní vyšetřování vyplývajícího v tomto případě z ochrany práva vlastnického. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nevzaly v potaz, že skutečný finanční prospěch z uvedeného podvodného jednání neměl obžalovaný, ale Jiří Jeníček, na kterého měla být většina podvodně vylákaných finančních prostředků převedena, a že obviněný T. byl v předmětné věci pouze "bílým koněm", kdežto skutečný pachatel stíhán a potrestán nebyl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit. Jak vyplývá z napadeného usnesení vrchního soudu i ústavní stížnosti samotné, stěžovatel navrhoval již v řízení před městským soudem, aby tento vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť podle názoru stěžovatele měl být pro předmětné podvodné jednání stíhán i Jiří Jeníček, a svou námitku pak opakoval i v řízení před vrchním soudem. Přestože stěžovatel vnímá rozhodnutí vrchního soudu jako formalistické a zakládající podezření z tzv. selektivní justice, Ústavní soud názor stěžovatele nesdílí. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádává s námitkou stěžovatele dostatečně, když primárně poukázal na zásadu obžalovací. Zdůrazňuje, že je to právě státní zástupce, komu přísluší právo určovat okruh osob, které mají být stíhány. V samotném řízení před soudem je soud vázán podaným návrhem státního zástupce, a to právě v duchu zásady obžalovací, jeho úkolem je rozhodnout o obžalobě v zákonem stanoveném rozsahu.
9. Ústavní soud nemá těmto úvahám co vytknout a pouze dodává, že právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování je povinností použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. zejména nález 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
10. V posuzovaném případě však vydáním napadených rozhodnutí ani nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatele na provedení účinného vyšetřování, neboť jimi došlo k odsouzení osoby, která vůči stěžovateli spáchala trestný čin. Je tedy zřejmé, že orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti objasnit spáchaný trestný čin a potrestat jeho pachatele. Skutečnost, že nedošlo ke stíhání a odsouzení i další osoby, jak se domáhá stěžovatel, nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že odsouzením J. T. není v žádném případě položena překážka věci rozsouzené ve vztahu k případnému trestnímu stíhání jiné osoby. Jestliže ve věci existuje důvodné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin, orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se zásadou legality a každé takové podezření podrobí důslednému šetření. Obviňování ze selektivního přístupu ke spravedlnosti, potažmo z tzv. kabinetní justice, proto Ústavní soud hodnotí jako velmi předčasné, neboť jak bylo výše uvedeno, trestní stíhání jiné osoby není do budoucna vyloučeno.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu