ECLI:CZ:US:2018:3.US.1250.18.1
sp. zn. III. ÚS 1250/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jiřím Rafajem, advokátem, sídlem Vlhká 194/25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 4 To 369/2017-621 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 4 T 90/2014-605, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem městského soudu ze dne 16. 1. 2015 č. j. 4 T 90/2014-290, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 To 114/2015-358, přičemž stěžovatel byl uvedeným rozsudkem městského soudu uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost ke krajskému soudu, který ji napadeným usnesením s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy nedostatečně vyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav a na jeho podkladě pak provedly vadnou právní kvalifikaci. Poukazuje na konkrétní skutečnosti, které v průběhu řízení o povolení obnovy uváděl a které nebyly známy v době jeho odsouzení. Jde přitom především o skutečnosti, jež podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost některých svědků, kteří vypovídali v původním řízení.
5. Stěžovatel považuje jím uváděné skutečnosti za nové, přičemž podle jeho přesvědčení mohou odůvodnit odlišné rozhodnutí o vině, případně o výši způsobené škody a uložené povinnosti k její náhradě. Uvádí, že neprovedením navrhovaných důkazů došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a že šlo o tzv. opomenuté důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Jelikož uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) nebo I. ÚS 3022/11].
11. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
12. Jak již bylo uvedeno, skutečnosti, na které stěžovatel poukazoval v průběhu řízení o povolení obnovy řízení, měly podle jeho názoru zejména vést ke zpochybnění výpovědí některých svědků, kteří vypovídali v původním řízení. Jak však uvedl městský soud v napadeném usnesení, otázkou věrohodnosti svědků a jimi podaných výpovědí se v původním řízení podrobně zabývaly jak nalézací, tak i odvolací soud. Městský soud přitom odkázal na podrobné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž se nalézací soud vypořádal také s rozpory týkajícími se výše škody uváděné svědky, na něž stěžovatel poukazoval, jakož i evidentní nadbytečností jimi navrhovaných důkazů. Městský soud dále připomněl, že v původním řízení byla náležitá pozornost věnována rovněž otázce vlivu medikamentů předepsaných stěžovateli v době hlavního líčení, což je další ze skutečností, o které stěžovatel opíral svůj návrh na povolení obnovy řízení.
13. Ústavní soud podotýká, že městský soud neoznačil skutečnosti uváděné stěžovatelem paušálně za takové, které byly známy v původním řízení, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Městský soud totiž konstatoval, že tyto skutečnosti nelze považovat za soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy mohly mít za následek povolení obnovy řízení, tzn. že by byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, přiznaném nároku na náhradu škody nebo o uloženém trestu.
14. Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby uvedený závěr městského soudu zpochybňoval či přehodnocoval. Skutečnosti uváděné stěžovatelem se nejeví natolik zásadní, aby bylo možno na jejich podkladě přehodnotit posouzení věrohodnosti výpovědí některých svědků vypovídajících v původním řízení, zvláště když hodnocení této věrohodnosti věnovaly obecné soudy v původním řízení zvýšenou pozornost. Jak navíc uvedl v napadeném usnesení krajský soud, výpovědi zpochybňované stěžovatelem v původním řízení nepředstavovaly osamocené usvědčující důkazy.
15. V návaznosti na to pak Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že opětovný výslech daných svědků, popř. provádění dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem, by nemohlo přinést nové poznatky odůvodňující jiné rozhodnutí o vině či o náhradě škody. Z tohoto důvodu proto nemohlo jít o tzv. opomenuté důkazy.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu