ECLI:CZ:US:2018:3.US.1339.18.1
sp. zn. III. ÚS 1339/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace THERMOIL s. r. o., sídlem Mostní 747, Kralupy nad Vltavou, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Hradiště 96/8, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 3 Afs 257/2016-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu označeného v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 25. 6. 2015 změněném rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 30. 12. 2015 o odvolání bylo na základě §42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění do 31. 12. 2015 (dále jen "zákon o spotřebních daních") uloženo propadnutí minerálních olejů v množství 2 558 l, které byly ve vlastnictví stěžovatelky. K rozhodnutí o propadnutí vedla skutečnost, že uvedené minerální oleje byly dne 28. 1. 2015 na silnici I/43 v obci Svitavy dopravovány blíže určeným nákladním automobilem způsobem uvedeným v §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, tj. bez dokladu prokazujícího jejich řádné zdanění spotřební daní. Uvedené minerální oleje přitom byly předmětem spotřební daně a byly přepravovány v množství přesahujícím osobní spotřebu. Rozhodnutí celních orgánů vycházela z následujících skutkových okolností. Po uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu stočením 5 572 l minerálního oleje do nákladního vozu, k čemuž se vázal předložený daňový doklad dle §5 odst. 2 zákona o spotřební dani vystavený obchodní společností ČEPRO, a. s. (dále jen "předložený daňový doklad"), byla posléze část oleje z nákladního vozu odčerpána u jednotlivých odběratelů (nejprve 503 l, pak 2 541 l, jak plyne z plnících lístků). S každým stočením se objem přepravovaného minerálního oleje snížil a vůz posléze pokračoval v přepravě. Po druhém stočení nákladní vůz kontrolovala celní správa, která se zabývala splněním evidenční povinnosti dle §5 zákona o spotřebních daních.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") se v odůvodnění rozsudku, kterým zamítl žalobu proti rozhodnutí Generální ředitelství cel, ztotožnil se závěrem, že přepravovaný olej měl po stočení doprovázet doklad o dopravě dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, který předložen nebyl. Předložený daňový doklad (vystavený dle §5 odst. 2 zákona o spotřebních daních) nebylo možno na přepravu, a to navíc sníženého množství oleje, použít. Krajský soud přisvědčil Generálnímu ředitelství cel v tom, že nebyla splněna celá řada požadavků. Doklad o dopravě měla stěžovatelka vystavovat sama pro sebe, bylo zde třeba uvést konkrétní místo určení a konkrétní množství přepravovaného minerálního oleje s údajem o výši spotřební daně na toto množství připadající. Ani kombinace předloženého daňového dokladu a plnících lístků neobsahovala všechny údaje vyžadované v §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních pro doklad o dopravě. Krajský soud se dále ztotožnil s hodnocením v rozhodnutí o odvolání, na které poukázal. Zde byly podrobně rozebrány vytýkané nedostatky, pro které nebylo možno pro následnou přepravu sníženého množství oleje použít předložený daňový doklad. Šlo o nedostatky týkající se osoby výstavce (doklad o dopravě měla vystavovat stěžovatelka pro sebe), místa určení (z hlediska požadavků na doklad o dopravě byla místa určení na předloženém daňovém dokladu absolutně nekonkrétní), neuvedení přesného přepravovaného množství oleje a titulu vystavení dokladu (§5 odst. 4 oproti §5 odst. 2 zákona o spotřebních daních). Krajský soud se dále neztotožnil se žalobní námitkou dotýkající se metodiky s názvem "Alternativní postupy vystavování dokladů, kterými se prokazuje zdanění VV ve VDO akceptované CS ČR" ve verzi 8 (dále jen "metodika"). Objasnil, proč důkaz metodikou neprovedl. Nepřisvědčil ani námitce, že po 1. 1. 2016 celní orgán nemohl rozhodnout o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, došlo-li k porušení evidenční povinnosti dle §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Ani pozdější zákonná úprava tak pro stěžovatelku nebyla příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny.
4. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem §5 zákona o spotřebních daních provedeným v rozhodnutí o odvolání. Zmínil, že chybějící náležitosti dokladu je sice obecně možno doplnit i jinými podklady, z nichž by splnění vyžadovaných podmínek vyplývalo alespoň v souhrnu. To, jak by chybějící skutečnosti šlo vyvodit z předložených dokladů, však stěžovatelka v kasační stížnosti ani v žalobě nijak konkrétně neuvedla. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatelka v době skutku dodržovala při vystavování dokladů dlouholetou praxi celních orgánů, kterou opírala o metodiku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvedla, že za účelem prokázání zákonnosti svého postupu navrhla důkaz metodikou, dopisem, který se týkal řešení problematiky, a výslechem autorky dopisu. Po provedení těchto důkazních návrhů totiž mohlo být zhodnoceno její legitimní očekávání, že postupuje v souladu s doporučeními celní správy. Navržené důkazy však provedeny nebyly. Stěžovatelka zastává názor, že těmito důkazy mohla být prokázána ustálená správní praxe celních orgánů. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nevylíčila konkrétní skutečnosti svědčící o ustálené správní praxi a o tom, v čem konkrétně tato praxe spočívala. Z kasační stížnosti dle jejího názoru bylo patrné, že existuje ustálená správní praxe a jakým způsobem ji správní orgány nečekaně změnily. Formalistickým přístupem Nejvyššího správního soudu bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na soudní ochranu a byla jím zasažena v majetkové sféře propadnutím vybraných výrobků.
6. Stěžovatelka namítla, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se zjištěnými skutečnostmi a jeho přezkum byl jen formalistický. Kategoricky odmítla závěr, že v žalobě neuvedla, jak bylo možné chybějící skutečnosti dovodit z předložených dokladů. Touto problematikou se v podané žalobě obšírně zabývala. Dle jejího názoru Nejvyšší správní soud dovodil, že bylo povinností mít při kontrole toliko jediný doklad s náležitostmi dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, jelikož soudu nepostačovalo, že aktuální množství minerálního oleje bylo možno ověřit i z jiných listin. Pro stěžovatelku je pak nesrozumitelné, proč soud na druhou stranu souhlasil s tím, že na základě dodacího listu a stáčecích lístků bylo možné ověřit aktuální množství vybraných výrobků v cisterně. Stěžovatelka má za to, že argumentace Nejvyššího správního soudu je vnitřně rozporná. Dle jejího názoru byl rovněž porušen princip proporcionality. Účelem kontroly byl zájem na řádném výběru spotřební daně. Správní orgány na tento účel rezignovaly a chovaly se tak, jako by primárním účelem kontroly bylo ji za každou cenu postihnout.
7. Stěžovatelka poukázala na čl. 40 odst. 6 Listiny, na jehož základě dovozovala, že jí nemělo být uloženo propadnutí minerální olejů, protože od 1. 1. 2016 již není v §42c zákona o spotřebních daních obsažena sankce v podobě propadnutí vybraných výrobků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V posuzované věci Generální ředitelství cel a správní soudy vykládaly §5 zákona o spotřebních daních. Logickým způsobem, který má oporu v zákoně, objasnily, v jakých situacích mají být vystaveny jednotlivé typy dokladů upravené v §5 odst. 2 až 4 tohoto zákona. Šlo o výklad podústavního práva, do něhož Ústavní soud nehodlá jakkoli zasahovat. Pro hodnocení Ústavního soudu je podstatné, že stěžovatelce bylo již v řízení o odvolání a v řízení o žalobě objasněno, proč pro posuzovanou přepravu sníženého množství minerálního oleje nebylo možno použít daňový doklad dle §5 odst. 2 zákona o spotřebních daních, který se vystavuje při uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu, a že měl být předložen doklad o dopravě dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, který se týká přepravy vybraných výrobků již uvedených do volného daňového oběhu.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se zjištěnými skutečnostmi a jeho přezkum byl jen formalistický. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že rozsah přezkumu Nejvyššího správního soudu byl předurčen povahou kasačních námitek.
12. Dle §106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), musí kasační stížnost uvádět, z jakých důvodů stěžovatel napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje. Rozhodný je obsah kasační stížnosti, jen jejím prostřednictvím se vymezuje argumentace, se kterou se má Nejvyšší správní soud vyrovnat. Uplatněnými důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud vázán dle §109 odst. 4 s. ř. s. Z této vázanosti existují výjimky stanovené v §109 odst. 4 s. ř. s. a vedle toho výjimky dovozené judikaturou, jde např. o povinnost přihlížet k prekluzi práva doměřit daň [např. nález ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399)]. Žádná z výjimek z vázanosti důvody kasační stížnosti však v posuzované věci neumožňovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek či správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl v kasační stížnosti uplatněn.
13. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může při vymezení "stanoveného postupu" určit podmínky poskytování soudní ochrany. Účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Nutnost vymezit důvody kasační stížnosti a vázanost Nejvyššího správního soudu uplatněnými důvody nepředstavuje omezení, které by zasahovalo samotnou podstatu práva obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny).
14. Na základě provedené rekapitulace obsahu rozsudku krajského soudu (bod 3.) může Ústavní soud shrnout, že krajský soud, který se ztotožnil s Generálním ředitelstvím cel, uvedl řadu nedostatků v plnění evidenční povinnosti dle §5 zákona o spotřebních daních stěžovatelkou. Šlo o to, že při posuzované přepravě měl být vystaven doklad o dopravě (§5 odst. 4 zákona o spotřebních daních) a že po stočení části množství minerálního oleje při jeho další přepravě již nebylo možno použít předložený daňový doklad dle §5 odst. 2 zákona o spotřebních daních, který se týkal uvedení minerálního oleje do volného daňového oběhu. S tím souvisely další výhrady k osobě výstavce (doklad o přepravě měla stěžovatelka vystavit pro sebe), k místu určení (z hlediska požadavků na doklad o dopravě byla místa určení na předloženém daňovém dokladu absolutně nekonkrétní), neuvedení přesného přepravovaného množství oleje. Generální ředitelství cel požadovalo vystavení dokladů o přepravě vždy na nové (snížené) množství oleje. S hodnocením Generálního ředitelství cel se krajský soud ztotožnil.
15. Ústavní soud z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu ověřil, že s právě rekapitulovaným hodnocením krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétním způsobem nepolemizovala. Pouze v doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 11. 2017 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2009 č. j. 5 Afs 93/2008-94 uvedla, že je možné chybějící náležitosti daňového dokladu nahradit doklady jinými. V kasační stížnosti pak uplatnila námitky, které se týkaly metodiky, dokládání správní praxe a legitimního očekávání, které ovšem nesměřovaly proti hodnocení krajského soudu rekapitulovanému v bodě 14. Ústavní soud proto dal Nejvyššímu správnímu soudu za pravdu v tom, že v kasační stížnosti stěžovatelka blíže neobjasnila, jakým způsobem by chybějící údaje bylo možno dovodit. Jen u určení množství minerálního oleje v nákladním voze by zřejmě šlo o odčítání údajů z plnících lístků od údaje v daňovém dokladu vystaveném obchodní společností ČEPRO, a. s., k čemuž se Nejvyšší správní soud vyjádřil. Jinak ale obecná úvaha stěžovatelky o tom, že chybějící skutečnosti je možno doplnit i jinými doklady, které Nejvyšší správní soud v bodě [20] svého rozsudku přisvědčil, ještě neobjasňuje, zda z jiných předložených dokladů bylo skutečně možné dovodit chybějící skutečnosti.
16. Nutno zdůraznit, že rozsudek krajského soudu poukazoval na celou řadu nedostatků. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s východiskem, že v posuzované situaci měl být předložen doklad o dopravě, jehož náležitosti jsou vymezeny v zákoně, čímž potvrdil základní výhradu. Připustil sice v bodě [21] svého rozsudku, že aktuální množství minerálního oleje bylo možno ověřit na základě dodacího listu a stáčecích (plnících) lístků. Ústavní soud však konstatuje, že v rozsudku krajského soudu byla vytknuta řada jiných nedostatků (osoba výstavce, nekonkrétní místo určení), proti nimž stěžovatelka konkrétní námitku v kasační stížnosti neuplatnila. Ústavní soud tak vyhodnotil, že to byla formulace kasačních námitek, která předurčila rozsah přezkumu Nejvyššího správního soudu. Otázkami, které sice řešily správní orgány a krajský soud, ale jichž se netýkaly kasační námitky, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1984/17, bod 11., pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a v plném rozsahu tak přezkoumat jejich hodnocení, což je důsledek procesního postupu stěžovatelky, nikoli pochybení Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tak z řady nedostatků předložených dokladů vůči jednomu nedostatku (určení množství oleje) přisvědčil stěžovatelce, což nečiní jeho rozsudek vnitřně rozporným, jak namítla stěžovatelka, a ani to nemohlo být důvodem pro úspěch stěžovatelky v řízení před Nejvyšším správním soudem, jelikož zbytek vytknutých nedostatků nebyl ani konkrétním způsobem zpochybněn.
17. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal ani v hodnocení Nejvyššího správního soudu o neprovedení navržených důkazů. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [viz nález ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455)].
18. Důvody pro neprovedení důkazů byly stěžovatelce srozumitelně objasněny způsobem souladným s právě citovaným nálezem. Nejvyšší správní soud a před ním i krajský soud uvedly, že metodika, které se stěžovatelka odvolává, nabyla účinnosti až 1. 7. 2015, ale k posuzovanému skutku došlo již 28. 1. 2015. Dále uvedly, že ani ta část metodiky, na kterou stěžovatelka poukázala, na daný případ nedopadala (týkala se totiž dopravy bez dalšího prodeje, o který ve věci stěžovatelky nešlo; stěžovatelka nepředložila rozvozový plán, s nímž metodika počítá). Ústavní soud shledal, že správní soudy objasnily, proč navrhovaný důkaz metodikou neměl vypovídací hodnotu o správní praxi či legitimním očekávání stěžovatelky. Ústavními deficity netrpí ani úvaha Nejvyššího správního soudu o tom, že důkaz dopisem vztahujícím se k metodice či výslech autorky dopisu by mohl prokázat jen obecný postoj celních orgánů, nikoli však obsah předložených dokladů. Na nekonkrétnosti údajů v těchto dokladech bylo přitom založeno hodnocení jak krajského soudu, tak Generálního ředitelství cel.
19. Stěžovatelka dále namítla, že od 1. 1. 2016 úprava v §42c zákona o spotřebních daních neumožňuje uložit sankci v podobě propadnutí vybraných výrobků. Dovolává se proto čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Čl. 40 odst. 6 Listiny lze použít i na správní trestání [viz nález ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11)]. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce byl minerální olej zabrán dle §42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, který od doby spáchání skutku do současnosti nedoznal žádných změn. Dle tohoto ustanovení platí, že pokud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne o jejich propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků nebo dopravního prostředku znám. Od 1. 1. 2016 došlo k rozšíření důvodů pro uvolnění zajištěných vybraných výrobků v §42c zákona o spotřebních daních, a tedy omezení případů, kdy dojde k propadnutí. Od 1. 1. 2016 správce daně nově rozhodne o uvolnění, pokud vybrané výrobky, které byly dopravovány s dokladem podle §42 odst. 1 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje, byly zdaněny nebo byly nabyty oprávněně bez daně [§42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 1. 2016]. Na stěžovatelčin případ by však zmíněné ustanovení nedopadalo ani po 1. 1. 2016, jelikož jí propadnutí minerálního oleje bylo uloženo za dopravování vybraných výrobků bez dokladu [§42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních], nikoli za to, že údaje na dokladu byly nesprávné či nepravdivé [§42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních]. Znění zákona účinné od 1. 1. 2016 pro stěžovatelku nepředstavovalo příznivější úpravu ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu