ECLI:CZ:US:2018:3.US.1364.18.1
sp. zn. III. ÚS 1364/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Chovance, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2018 č. j. 6 A 153/2017-28, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ochrany před nečinností Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "žalovaný") v řízení o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informaci. Stěžovatel v řízení před městským soudem žádal, aby soud uložil žalovanému rozhodnout o jeho žádosti o informaci. V mezidobí však žalovaný v dané věci rozhodnutí vydal. Poté proto stěžovatel vzal žalobu zpět a současně se zpětvzetím žaloby požádal o přiznání náhrady nákladů soudního řízení, neboť žaloba byla vzata zpět z důvodu pozdějšího chování žalovaného. Vzhledem ke zpětvzetí žaloby městský soud výrokem I. řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl výrokem II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 11.200,- Kč. Přitom městský soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za repliku k vyjádření žalovaného, neboť podle názoru městského soudu v ní stěžovatel prakticky jen polemizoval s tvrzením žalovaného o zdržení posouzení stěžovatelovy žádosti o informaci z důvodu zahlcení množstvím dalších žádostí o informace. Repliku proto městský soud nepokládal za nezbytnou k dosažení úspěchu v řízení a náklady na ni proto nepovažuje za vynaložené důvodně ve smyslu §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že uvedený závěr městského soudu k nákladům řízení za repliku je v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť stěžovatel pouze nepolemizoval, ale rovněž žádal městský soud, aby vydal rozsudek a nařídil žalovanému vydat rozhodnutí. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v souvislosti s právem na náhradu nákladů řízení poukazuje na právo účastníka vyjádřit se k podkladům řízení, neboť právo na náhradu nákladů řízení je jeho faktickou zárukou. Dává úspěšnému účastníkovi řízení jistotu, že náklady právního zastoupení neponese ze svého. Stěžovatel současně nepovažuje daný případ za bagatelní, neboť městský soud opakovaně stěžovateli odmítá přiznat více než tři úkony v žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel proto namítá, že postupem městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud předesílá, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již bagatelností částky, kterou představují náklady stěžovatele na podání repliky k vyjádření žalovaného. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že městský soud mu i v jiných věcech opakovaně odmítá přiznat náhradu všech nákladů řízení, které stěžovatel důvodně vynaložil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stěžovatele v jiných jeho věcech není Ústavní soud v rámci nyní posuzované ústavní stížnosti oprávněn hodnotit.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které nejsou již z kvalitativního hlediska obecně schopny založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud vůči rozhodnutí přijatému správním soudem. V dané věci je úlohou správního soudu interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc je to správní soud, který má nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu stěžovatele. Městský soud k nepřiznání stěžovateli náhrady nákladů řízení za repliku uvedl, že v ní stěžovatel prakticky jen polemizuje s tvrzením žalovaného o zdržení posouzení žádosti stěžovatele z důvodu zahlcení množstvím dalších žádostí o informace, a proto městský soud nepokládá repliku za nezbytnou k dosažení úspěchu v řízení a náklady na ni tedy nepovažuje za vynaložené důvodně ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí shledal, že městský soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně výše náhrady nákladů řízení v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil; proto mu nezbylo než konstatovat, že usnesení městského soudu napadené ústavní stížností splňuje požadavky spravedlivého procesu na odůvodňování soudního rozhodnutí a nelze je označit za "libovolné"; jinak řečeno, postup městského soudu vedoucí k vydání ústavní stížností napadeného náhradově nákladového výroku nebyl svévolný či nepřiměřený.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu