ECLI:CZ:US:2018:3.US.1365.17.1
sp. zn. III. ÚS 1365/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého Dan Nguyen, zastoupeného zákonným zástupcem Van Hai Nguyen, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 2 Azs 86/2017-23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že vedlejšímu účastníkovi bylo doručeno podání, o kterém stěžovatel tvrdí, že bylo jeho žádostí o vydání povolení k trvalému pobytu, a na základě něj má být vedeno správní řízení; toto podání však bylo vedlejším účastníkem dne 16. 12. 2016 odloženo podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") s tím, že z něj nelze zjistit, kdo jej učinil.
3. Stěžovatel následně podal správní žalobu, kterou se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka vydat rozhodnutí ve věci stěžovatelovy žádosti o povolení k trvalému pobytu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. 22 A 24/2017-11 však tato žaloba byla zamítnuta s tím, že ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze u soudu domáhat pouze v rámci probíhajícího, to jest zahájeného a dosud neskončeného správního řízení, ovšem v posuzovaném případě nebylo žádné řízení ani zahájeno a tedy ani neprobíhá a žaloba je tak nepřípustná dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť nebyly splněny podmínky řízení podle §79 s. ř. s.
4. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti usnesení krajského soudu. Přitom vyložil, že situaci nelze řešit žalobou proti nečinnosti správního orgánu ve správním soudnictví. Proti odložení podání bylo možno nejprve brojit opravným prostředkem v podobě odvolání a následně případně podat správní žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel argumentuje, že usnesení o odložení věci podle §43 správního řádu je rozhodnutím, kterým správní orgán toliko deklaruje, že neexistuje správní řízení. Vzhledem k jeho pouhé deklaratornosti se stěžovatel domnívá, že jeho vydání je z pohledu vlastního řízení nepodstatné; bylo-li usnesení o odložení věci vydáno vadně, pak byť je třeba i pravomocné, nemá to stále žádný vliv na běh řízení a lhůt v něm, a tedy ani na možnost brojit proti nečinnosti v takovémto řízení. Zároveň se stěžovatel domnívá, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť se jím nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva a není tak rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Tyto skutečnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nereflektuje a s námitkami stěžovatelem v tomto směru vznesenými se ani nevypořádává. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že jeho žaloba ve správním soudnictví byla podána procesně správně a cítí se být připraven o soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad procesních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nevykazují jakékoliv nedostatky. Jak Nejvyšší správní soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, ve stěžovatelově věci nepřipadá žaloba proti nečinnosti správního orgánu v úvahu, neboť zde vůbec ani není žádného řízení, ve kterém by k průtahům mohlo docházet. Jestliže stěžovatel s takovou žalobou neuspěl, nestalo se tak nějakým pochybením orgánů rozhodujících ve věci, nýbrž výhradně kvůli nesprávnému procesnímu postupu jeho samotného.
9. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu s argumentem, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, pak opět vychází z nesprávného právního názoru, neboť takovýto soudní přezkum je považován za přípustný. Soudní praxe totiž mezi rozhodnutí žalovatelná podle §65 odst. 1 s. ř. s. zahrnuje vedle úkonů, jimiž byly žalobci upraveny (založeny, změněny, zrušeny nebo závazně určeny) hmotná subjektivní práva či povinnosti, i úkony, které hmotná subjektivní práva či povinnosti žalobce přímo neupravily, ale ukončily řízení, jež bylo způsobilé taková práva či povinnosti upravit (viz Jemelka, Luboš a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, §65).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad procesních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nevykazují jakékoliv nedostatky. Jak Nejvyšší správní soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, ve stěžovatelově věci nepřipadá žaloba proti nečinnosti správního orgánu v úvahu, neboť zde vůbec ani není žádného řízení, ve kterém by k průtahům mohlo docházet. Jestliže stěžovatel s takovou žalobou neuspěl, nestalo se tak nějakým pochybením orgánů rozhodujících ve věci, nýbrž výhradně kvůli nesprávnému procesnímu postupu jeho samotného.
9. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu s argumentem, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, pak opět vychází z nesprávného právního názoru, neboť takovýto soudní přezkum je považován za přípustný. Soudní praxe totiž mezi rozhodnutí žalovatelná podle §65 odst. 1 s. ř. s. zahrnuje vedle úkonů, jimiž byly žalobci upraveny (založeny, změněny, zrušeny nebo závazně určeny) hmotná subjektivní práva či povinnosti, i úkony, které hmotná subjektivní práva či povinnosti žalobce přímo neupravily, ale ukončily řízení, jež bylo způsobilé taková práva či povinnosti upravit (viz Jemelka, Luboš a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, §65).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu