ECLI:CZ:US:2018:3.US.1373.17.1
sp. zn. III. ÚS 1373/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Beneše, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017 č. j. 21 Cdo 4009/2016-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2016 č. j. 23 Co 50/2016-105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2015 č. j. 7 C 128/2014-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městské části Praha-Klánovice, sídlem U Besedy 300, Praha 9 - Klánovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá též porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 111 828 Kč s příslušenstvím, jakožto neuhrazeného peněžitého plnění plynoucího ze smlouvy o některých dalších podmínkách výkonu funkce, uzavřené mezi stěžovatelem jako zaměstnancem a vedlejší účastnicí řízení jako zaměstnavatelkou dne 27. 1. 2006 (dále jen "smlouva"). Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouvu za vedlejší účastnici řízení nepodepsala oprávněná osoba, a proto je smlouva absolutně neplatná; nezakládá tak žádná práva a povinnosti ani jedné z jejích smluvních stran a stěžovatel se proto nemůže s úspěchem domáhat svého "mzdového" nároku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v napadeném rozsudku potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu. Závěr o neoprávněnosti žalovaného nároku nicméně opřel o argumentaci, že ujednání ve smlouvě, v němž se sjednává předmětné peněžité plnění pro případ rozvázání pracovního poměru mimo důvody vymezené v §60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném k termínu podpisu smlouvy (dále jen "starý zákoník práce"), je absolutně neplatným, a to pro rozpor jeho obsahu a účelu se zákonem ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) starého zákoníku práce, což podrobněji odůvodnil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž odkázal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pouze mechanicky hledaly důvody neplatnosti smlouvy, popř. jejího ustanovení o odstupném, aniž by se zabývaly tím, zda je takové rozhodnutí spravedlivé a zda odpovídá tomu, jaký byl záměr smluvních stran, které se smlouvou řídily více než pět let. Mimo to měl být případ posouzen podle právního stavu, který na zjištěný skutkový stav vůbec nedopadá, a že závěry soudních rozhodnutí jsou zcela nedostatečně odůvodněny.
6. V důsledku odmítnutí dovolání stěžovatele porušil Nejvyšší soud jeho právo na přístup k soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněné a bylo učiněno neoprávněně. Stěžovatel své dovolání opřel o to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou řádně odkázal (především rozhodnutí ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. Cdo 732/2011, ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 560/2011 a ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001). V dovolání rovněž poukázal na princip poctivosti podle §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který ve spojení s §3030 občanského zákoníku dopadá i na tento případ. Stěžovatel byl v dobré víře, že za vedlejší účastnici řízení, jako zaměstnavatelkou, jedná osoba oprávněná, a že smlouva, kterou připravovala vedlejší účastnice řízení, byla připravena v souladu s právními předpisy a je platná, včetně sjednaného nároku na odstupné.
7. Stěžovatel svůj názor, že vznik nároku zaměstnance na odstupné z pracovněprávního vztahu sjednaného před 1. 1. 2007 a ukončeného po 31. 12. 2006 je nutné posuzovat dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění (dále jen "nový zákoník práce"), opírá o výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Právo na odstupné vzniká nejdříve ke dni ukončení pracovního poměru, přičemž dle úpravy platné ke dni vzniku nároku stěžovatele (tj. ke dni 30. 4. 2011) bylo možné vyplatit zaměstnanci odstupné i z jiných než v účinném novém zákoníku práce uvedených důvodů. Dovolací soud se s touto argumentací stěžovatele nikterak nevypořádal, pouze odkázal na dvě svá rozhodnutí, která jsou s argumentací stěžovatele v souladu, jelikož z nich vyplývá, že individuální pracovněprávní závazky (jako je právo na odstupné), odvozené ze základních pracovněprávních vztahů založených do 31. 12. 2006, se po 1. 1. 2007 řídí novým zákoníkem práce (rozhodnutí ze dne 31. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009 a ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 560/2011).
8. Ve vztahu k odstupnému pak dovolací soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5380/2007 a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 732/2011. Prvé rozhodnutí se od případu stěžovatele odlišuje v tom, že nárok na odstupné vznikl před účinností nového zákoníku práce. Argumentace tímto rozhodnutím ze strany dovolacího soudu je tak nepřiléhavá. Co se týče druhého rozhodnutí, v tom bylo posuzováno, zda starý zákoník práce v rozhodném znění umožňuje stranám ujednat si i jiné důvody odstupného, než jsou ty stanovené v zákoně. Ani argumentace tímto rozhodnutím tak podle stěžovatele neodůvodňovala odmítnutí dovolání. S argumentací stěžovatele, založené na principu poctivosti, se odůvodnění dovolacího soudu nevypořádává vůbec.
9. Stěžovatel dále poukazuje na porušení zásady "co není zakázáno, je dovoleno" a zásady minimalizace zásahů do ústavně zaručených práv, k čemuž poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů dle zásady "pacta sunt servanda". Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pouze pro rozpor se zákonem, by se tak měl opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze si tak vystačit pouze s gramatickým výkladem, ale je nutné použít i výklad teleologický a ptát se po účelu daného zákazu.
10. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obvodního soudu, že smlouva je absolutně neplatná, jelikož ji podepsal starosta, který k tomu nebyl vůbec oprávněn. Oprávněnou osobou by byl podle obvodního soudu tajemník. Stěžovatel se domnívá, že smlouva byla starostou podepsána oprávněně, a to na základě §94 odst. 2 písm. c) a §103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v rozhodném znění. V době uzavření Smlouvy se rada města u vedlejší účastnice řízení nevolila (zastupitelstvo mělo pouze 9 členů) a její funkci tak plnil starosta. I v případě, že by starosta překročil při podpisu smlouvy své kompetence, nebyla by smlouva z tohoto důvodu neplatná. Smluvní strany daly jasně najevo, že se smlouvou mají v úmyslu řídit, a vedlejší účastnice řízení proti její platnosti nikdy nic nenamítala. Z provedeného dokazování u obvodního soudu navíc vyplynulo, že smlouva byla zformulována právě tajemníkem a ten byl s jejím podpisem starostou srozuměn a souhlasil s ním. Starosta obce tedy nevytvářel vůli obce, ale pouze jednal tam, kde již vůle vymezena byla (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04). Stěžovatel má tedy za to, že obvodní soud nepřípustně zasáhl do smluvní volnosti stran.
11. Stejného pochybení se podle stěžovatele dopustil i městský soud, který opět hledal pouze důvody neplatnosti ujednání smluvních stran. Nejprve posoudil jako neplatné ujednání stran o odstupném a následně konstatoval, že platností smlouvy jako takové, a fakticky tedy i odvolacími důvody stěžovatele, se již nebude zabývat.
12. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že mu nárok na odstupné řádně vznikl, když si jej strany ujednaly ve smlouvě. Účastníci pracovněprávních sporů mohou vždy upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákoníku práce. Dispozitivní zásada se v pracovněprávních vztazích neprosadí pouze tehdy, brání-li tomu kogentní povaha zákona. Ustanovení §67 odst. 1 nového zákoníku práce umožňuje účastníkům pracovněprávního vztahu odchýlit se od ní pouze ve prospěch zaměstnance, tedy sjednat si i jiné než zákonné důvody odstupného.
13. Stěžovatel má za to, že i kdyby se vznik práva na odstupné řídil starým zákoníkem práce, měla být autonomie vůle stran brána v potaz, když smyslem §60a tohoto zákona je poskytnutí plnění (odstupného) ve prospěch zaměstnance v případě ukončení pracovněprávního vztahu. Není tedy v rozporu se smyslem tohoto ustanovení, zásadou smluvní svobody, ani s principem ochrany slabší smluvní strany (zaměstnance),
ujednali-li si účastníci pracovněprávního vztahu odstupné i pro případ skončení pracovněprávního vztahu dohodou.
III.
Vyjádření účastníků řízení
14. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
15. Obvodní soud, městský soud i Nejvyšší soud setrvaly ve svých vyjádřeních na svých právních názorech uvedených v napadených rozhodnutích.
16. Vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice, ten však svého práva nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
20. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
21. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, avšak v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu stěžovatelova dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a zejména také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn, i když velmi stručně a toliko s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu. Nicméně uvedená judikatura Nejvyššího soudu byla k věci zcela přiléhavá a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný.
23. Stěžovatel namítá, že smlouva byla platná jak z hlediska toho, co bylo dohodnuto, tak z hlediska toho, s kým byla uzavřena. Obecné soudy vyšly z toho, že v posuzovaném případě bylo pro právní posouzení věci určující vyřešení otázky, zda stěžovatelem požadované odstupné bylo ve Smlouvě o některých dalších podmínkách výkonu funkce ze dne 27. 1. 2006 platně ujednáno. Obecné soudy dospěly k závěru, že platnost uvedené smlouvy musela být s ohledem na datum jejího ujednání (vzniku) posuzována podle starého zákoníku práce, což jednoznačně vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009 nebo ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 560/2011), podle které se novým zákoníkem práce sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů, a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se řídí dosavadní právní úpravou. Jelikož podle starého zákoníku práce nebylo možné ujednat odstupné v jiných, než zákonem stanovených případech (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5380/2007 nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 732/2011), byla předmětná smlouva mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí absolutně neplatná pro rozpor s kogentní právní úpravou, jak ústavně konformně vyložily obecné soudy. V takovém případě již jiné okolnosti nemohly mít na ústavní konformitu jejich závěrů vliv.
24. Ústavní soud tedy zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště pak výklad provedený městským soudem), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu